Války klanů II. Shima

V minulém díle

Žoldnéřská společnost Praporec se vzpamatovává z bitvy,
zatímco jsou svědky útoku Enenry, kterou společnými silami poráží. Mezitím jedna dívka utíká neznámo kam.

Když se dívka prospala vysoko korunách v stromů, rozhodla se, že najde místo, kde by mohla získat nové zásoby. Oblékla se zpátky do oblečení, které sušila na větvi a zabalila si zbytek vybavení zpátky do brašny. Nejvíce místa jí zabrala deka, kterou sebou nesla celou dobu a rozhodně se jí nechtěla zbavit, aby večer nezmrzla. Navíc to byla jediná hmotná upomínka jejího domovu.
Když seskočila na zem, uvědomila si však jednu zásadní a důležitou věc. Kam se vydat? Jakým směrem putovat, aby našla lidské osídlení? Vlastně ani pořádně netušila, v jaké části světa se nachází. Její zeměpisné znalosti končily u území jejího klanu a jeho sousedů. A to ještě převážně jen z poznámek, které zaslechla od ostatních příbuzných. Sama se nikdy do okolí nevydala.
Jak seděla u potoku, poslouchala šplouchání vody o kamínky. Přemýšlela. Usilovně přemýšlela. Věděla, že cestuje už dlouho a daleko, že jí nikdo nepronásleduje, protože kdyby ano – museli by ji přeci už dostat? Proto si dávala na čas a nechala plynout myšlenky.
AHA!
A pak ji to došlo! Kde je voda, tam je život. Každá vesnice jejího klanu byla u zdroje vody. Zahleděla se na potok, jehož tok se ztrácel za spadlým kmenem. Půjde po jeho směru a dřív nebo později narazí na obydlení. Přeci jen, potůčky tekly do řek a řeky se slévaly do moře. Nebo takhle jí to jednou vyprávěl otec, který se vracel z válečné výpravy. Jak mu jen záviděla!
A teď byla sama na cestě. Její životní dobrodružství, nebýt toho, že jí doopravdy šlo o život.
Cesta kolem potoku byla přeci jen náročná. Byla již příliš unavená, aby skákala z větve na větev, jako během prvních dní cesty a ani nemohla sledovat zvířecí stezky, které byly vyšlapané. Místo toho bojovala s těžkým porostem, dřevinami a skálami. Tu a támhle musela dokonce překonat malý vodopádek a převis.
Nakonec však bylo štěstí na její straně, po jedné desítce hodin pochodu, kdy už přes koruny stromů zahlédla, že slunce začíná zapadat za obzor – bylo přeci jen pořád jaro – uviděla, že se příroda kolem ní mění. Divoký les se měnil v řádkovaný vysázený, tok potoku byl zarovnaný a vysázený kameny. A uviděla vyšlapanou cestu. Jelikož stejně hledá obyvatele, vyrazila na cestu a pomalu se přibližovala k vesnici, která stála pár stovek metrů dál. Jak dívka šla, všímala si, že se vysázené stromy mění. Střídaly se druhy ale i velikosti, někde už byly odrostlé stromy, zatímco v některých řádcích pouze odřezky, které ještě vyrostou.
Náhle ve vesnici zahlédla pohyb. Nejdříve se vylekala, ale pak si oddechla si, ale zároveň se jí udělalo i nevolno. Úplný nával emocí a pocitů. S lidmi nemluvila už několik týdnů a nevěděla, co od nich může čekat. Mohli být nepřátelští, nemuseli mluvit ani stejnou řečí.
„Kdo jsi?“
Kdyby dívka měla v sobě ještě nějakou energii, vyskočila by leknutím do vzduchu. Takhle se jen třepavě otočila. Za ní stála malá postavička, starší dáma. Měla přes sebe obyčejnou bílou halenu a na zádech koš naplněný různorodým nákladem – lesními plody, bylinkami či přímo jednotlivými větvemi.
„Jsi hluchá?“ zeptala se znovu.
Dívka chtěla promluvit, ale už to nějakou dobu nedělala, proto ze sebe vydala jen výdech. Žena se zamračila, dívka poklekla a z brašny se napila vody, kterou si noc předtím naplnila. Dívka vypila vše, pak se znovu podívala na ženu.
„Jsem…“ dívka se zarazila, nikdy nepřemýšlela o své tajné identitě. „Já jsem Hinata.“
„Co tady děláš?“
„Já…“
„Poď se mnou…“ žena ji chytila za ruku a táhla ji směrem do vesnice. Chvíli se zmítala, ale pak se poddala. Neměla na to energii.
Vesnice byla tvořena asi z šesti dřevěných domů napříč širokou ulicí. Domy byly všechny přízemní a postavené z různorodého materiálu. Všude byly postaveny i různé dřevěné přístřešky, a hlavně spoustu vozů a vozíků. V dálce u potoku ‚Hinata‘ zahlédla malé stáje.
Žena ji zavedla do malého přístřešku vedle prvního domu. Přístřešek byl široký na dva metry a ze všech stran zakrytý. Na jedné straně byla malá a špinavá přikrývka, na druhé malý stolek. Žena ukázala na stolek, tak si dívka poslušně klekla.
„Počkej tady.“
A odešla.
Hinata začala přemýšlet a hlavou se jí proháněly nejrůznější představy. Co když ji uvězní? Zabijí, nebo dokonce znásilní? Začala se bát a rozhlížela se kolem sebe. Krom poličky, které si předtím nevšimla, zde nebylo nic jiného. Jen dveře ven, stačila by chvilka, a mohla by utéct. A třeba se vrátit… možná by ji ještě přijmuli.
Dveře cvakly a žena byla zpátky. Koš ze zad byl pryč, ale naopak držela v rukou tác – na půlce byla polévka s rýží a na druhé šálek s čajem.
„Najez se, pak budeš mluvit.“ Žena občerstvení položila na stolek a sedla si k jeho rohu. Hinata se na ni podívala, ženin obličej byl naprosto nečitelný. Pak, nehledě na možnost jedu, všechno snědla a vypila. Když vše dojedla, žena se na ni obořila.
„Mluv.“
„Cestuji.“
„Kam?“
„Do… města.“
„Do kterého?“
Nastalo ticho.
„Nelži mi, jsem dost stará na to, abych rozpoznala, když mi děcko lže.“
„Kdo… kdo jste vy?“
„Já jsem Tsunade. Bába této vesnice.“
„Vesnice? Který klan tady tomu velí?“
„Nepřekvapuje mě to, že to nevíš, když tě takhle vidím. Tahle vesnice patří a slouží klanu Nakamura, který slouží klanu Toyotomi. Odkud jsi?“
„Já jsem… z dálky.“
„To jsem poznala, nemluvíš jako holka odtud. Máš divnej přízvuk… a pověz, ty sama seš z kterého klanu, Hinato?“
Dívka se odmlčela, pak se sama zeptala.
„Proč myslíte, že jsem z klanu?“
„Máš krásnou tvářičku, nemáš mozoly, nevypadáš strhaně. Znám holky tvého věku, nevypadaj jako ty. Takže jsi buď kurtizána na útěku, nebo kunoichi. A to první zjevně nejseš, protože to bys vypadala taky jinak.“
Hinata chvíli přemýšlela, že se urazí. Proč by nemohla být kurtizánou, vždyť je pohledná… nebo ne? Ale pak si to rozmyslela.
„Jsem z klanu. Jsem z daleka. Jsem na útěku.“
„Holka, uvědomuješ si, že jsi na území klanu Nakamura?“
„Před chvílí jste mi to řekla-“
„Nechápeš, co to znamená, Hinato. Nikdo se nemůže volně pohybovat, pokud nemáš povolení. A já ho nikde nevidím. A musíš odvést daň. Všichni musíme odvádět daň… ale jsi kunoichi, ty musíme hlásit zvlášť.“
„Já… nechci dělat žádné problémy!“
Hinata se opět podívala na dveře, ženu by dokázala porazit a utéct. Ale co pak? Co bude dělat?
„Pouze jsem chtěla nakoupit nějaké zásoby, netušila jsem, že s tím bude tolik problémů.“
„Celý život je jeden velký problém, holka. Věř mi, žiji tu strašně dlouho. Co si od toho vůbec slibuješ? Kam ses vydala?“
„Hledat nový život.“
„Dobrodružka?“
„Tak nějak.“
Žena si povzdychla a chvíli hleděla do stolu a mnula si ruce. Pak zvedla hlavu a podívala se na Hinatu.
„Taky jsem bejvala mladá, kdysi dávno. Vím, jak ti je. Ale je to nebezpečné pro samotnou holku, kdybych na tebe nenarazila já, bohové ví, co by se stalo. I tady ve vsi je mnoho lidí, kteří nejdou daleko, aby získali lepší postavení u našeho pána.“
„Co mám dělat?“ V Hinatiných očích se objevily slzy, které dále tekly po její tváři a smývaly tak prach nabraný po cestě. Žena se lehce usmála.
„Měla by ses vydat do Shimy, to jediné ti poradím.“
„Shima, co je to Shima?“
„Ty opravdu nic nevíš, holka.“

„Do údolí Shimy?“ zeptala se nevěřícně Mari.
Taichi přikývl.
„Tam panuje už dlouho mír,“ dodala Mari, „nevím, co bychom tam dělali.“
Záblesk se zasmála. „V Shimě nikdy mír nebyl. Jen válka, ve které se nebojovalo.“
Mari se na ni podívala. Takže Záblesk znala to slavné město?
„Mari, ty znáš Shimu?“ zeptal se jí Taichi. Žena se usmála.
„Sloužila jsem ve svatyni a jedna z našich povinností bylo vzdělávat se.“
„Ještě, že jsme tě od tam vytáhli,“ řekl Švih. „Co by to bylo za život? Bezpečí a vzdělání, pche.“
„Nech si toho,“ řekla Mari, „přidala jsem se k vám dobrovolně. Na to nezapomeň.“
Ten den pršelo. A na bojišti se ozýval řev. Mari, byla se svými sestrami ve stanu, když bitva vrcholila. Jejich klanový pán je povolal, aby ochraňovaly válečníky a léčila rány. Mari, jako kadetka nebyla přímo na boji, tak léčila zraněný v týlu. Pomáhala léčit, zachraňovala amputace, uklidňovala. Jako kunoichi měla velký talent. Ale bylo to její první nasazení, byla nervózní a ze všech zranění okolo se jí dělalo zle. Brzy omdlela.
Když se probudila, bitva skončila. Déšť zmizel. Bylo vlhko a cítila krev. Měla ji všude na rukou. Málem se zhroutila, dokud neuslyšela smích. Byl to Švih. Jedna z jejích sester mu ošetřovala zraněné zápěstí. Mari nevěřila tomu, že nějaký válečník po krvavé bitvě laškuje s ošetřovatelkou. Vydala se k němu, aby mu něco řekla, ale jak se jí klepala kolena, podepřel ji Taichi zezadu.
„První bitva, co?“ zeptal se. Mari přikývla. Pak všichni zmlkli. Do stanu se připotácel voják, měl velkou řeznou ránu na hrudníku.
„Klan Agaye nás zradil,“ řekl a venku se znovu ozval řev bitvy. Voják padl na zem. Mari se postavila a Taichi se sklonil k muži.
„Kdo nás platil?“ zeptal se Švih.
„Není to naše věc, bitva skončila,“ řekl Taichi a otočil muže na záda. Rána byla hluboká a řinula se z ní krev.
Sestra ze svatyně vedle Šviha se zděsila.
„Pomoz mu,“ zašeptal Švih, ale sestra zatřepala hlavou.
„Tomu pomůže už jen kunoichi…. Já jsem jen obyčejná žena, asistentka.“
Mari pochopila, o kom mluví. Ale ta krev! Byla všude! Tekla po zemi, mísila se s krví jiných… Žena se třepala se a nemohla se hnout. Nechtěla se hnout!
„Ten muž brzy zemře.“
Uslyšela ten klidný hlas. Byl to Taichi, klečel nad ním a usmíval se na ní.
„Máš schopnosti. Využij je. Jeho život, je ve tvých rukou. Nezahoď ho.“
Hlas se jí dostal do celého těla a ona se přestala třást.
„Já nemůžu.“
„Proč bys nemohla?“
Bylo to klidné a racionální. Pravdivé.
A s těmito slovy rychle padla na kolena a položila ruce na zraněného. A netrvalo dlouho a ucítila, jak chakra putuje z jejího těla ke zraněnému. Její mysl se zklidnila a ona začala myslet jen na to, jak jednotlivé chakrové vlákna obklopují orgány a hojí je. Zastavovaly tekoucí krev a uklidňovaly organismus. Sestra vedle ní mezitím přinesla šití a dezinfekci. Ránu pomalu čistila a až skončila, zašila ji.
Když skončili, vyčerpaná odpadla a zhluboka oddechovala.
„Skvělá práce,“ řekl Taichi a společně se Švihem vycházeli ze stanu pryč, než na ně Mari zavolala.
„Kdo jste?“
Ozvalo se jediné slovo: Praporec.
„V údolí Shimy se pořád něco děje,“ řekl Taichi a ukázal do dálky na sever. Pak si šáhl do kapsy a něco vytáhl. Byl to malý vzkaz, poslán po poštovním sokolovi.
„Co se tam píše?“ zeptala se Mari.
„Povolal nás klan Toyotomi.“
„Nás? Jak nás zná?“ ptala se dál, Taichi už začínal pomalu kroužit očima, ale pak si to rozmyslel, ačkoliv nechápal, proč zbytek skupiny uctivě – nebo možná jen nezaujatě – mlčí a tato mladá žena má neustálou potřebu se ptát. Kapitán z bojiště měl pravdu, byla to rozená filozofka. Že by za to mohlo vzdělaní? Bohové zatraťte vzdělání!
„Sloužím s Praporcem přes deset let,“ odpověděl Taichi. „Zná mě dost lidí a já znám dost lidí.“
„Deset let, staříku,“ Švih si poklepal na meč. „Ale když je tam ten mír, co tam chceme dělat? Naše místo je zde, tady se pořád někdo vraždí. A když už se nikdo nevraždí, tak se alespoň zabijí.“
„Toyotomi-sama by mě nevolal bez důvodu. Vyrazíme okamžitě. Naše velká zavazadla tu budeme muset nechat a koně prodat. Co půjde, natáhne Sasuke do svitků. Pocestujeme nalehko. I tak to bude trvat několik dní naší plnou rychlostí. A Meči, už žádné sólo akce.“
Meč zabručel.

Ulice Shimy byly plné lidí, stánků. Hrály zářivými barvami, vlaječky vlály ve vzduchu, lampiony se pohupovaly a lidé se bavili, nakupovali, prodávali, nebo cestovali za jinou prací. Ve vzduchu byly cítit vůně všech druhů, ale čichovým buňkám dominovaly hlavně čerstvé ryby a další mořské plody, jak se Itami Toyotomi přesouval po kupecké ulici směrem k přístavu.
Na rozdíl od jeho domovu na území Toyotomi byla Shima úplně jiným světem. Volným, barevným a plným lidí. Itami byl jako zrozený pro tenhle život. Pryč od prostého života a utrpení. Pryč od malicherných bojů a hádek. Tady, v centru dění, zároveň však bez starostí. Cítil se nádherně.
A jako každý podvečer vlezl do přístavní hospody U Raka, která patřila starému muži, který se nejmenoval jinak než Rak. Možná to bylo jeho rudými vlasy, či jeho druhem pohybu za barem, kdy chodil jen do boku.
A jako pokaždé si Itami objednal velkou dávku saké a celou ji vypil, než přišel jeho přítel.
„Dobrý den, pane radní,“ ozval se muž jeho věku za zády. Itami se na něj otočil a usmál se. Již trochu opilecky. „Tys pil už předem?“
„Do hospody střízlivý nechodím, Kento, to už bys měl vědět.“
„Itami.“
Kenta se posadil vedle něj a objednal si taky saké, leč v mnohem menším objemu.
„Co se děje, dnes nepiješ?“
Kenta zavrtěl hlavou a ukázal ke dveřím.
„Něco se děje.“
„Co?“
„Klan Oda.“
„Zase s tím začínáš? Tohle je svobodné město!“
Itami měl pravdu. Shima bylo svobodné město. Spravovalo ho společně sedm velkých klanů. A Itami byl zástupce jednoho z nich.
„Všechny Bílé tváře jsou členové Ody, předsedají radě a jejich vojska hlídají ulice.“
„Shima stojí na jejich území, Kento, jsme tu jejich hosty. Jen je nech si hrát na důležité a utrácet peníze za malichernosti, hlavně když nám klapou obchody.“
„Ale teď je to vážnější, slyšel jsem-“
„Nějaké nesmysly, je mi to jasné, Kento. Sice tady piji hlavně já, ale nejsem tak vypitý, jak ty.“
Kenta vzdychl, jeho přítel byl příliš bezstarostný. Život ve městě dokázal muže z venkova zhýčkat. Jen v samotném městě žilo tolik lidí, co na celém jejich území dohromady. Byla to nepředstavitelná síla a kdyby v ni Kenta nevyrůstal po celý život, pravděpodobně by ji taky neustál. Ale on ji znal, znal ji moc dobře. A věděl, že se něco děje.
„Měl bys varovat staříky doma,“ řekl Itamimu, „měli by se připravit na nejhorší.“
„Tos mi říkal tenkrát, když Oda na branách rozvěsila své vlajky. A vidíš, nic se neděje, život jde dál. Uklidni se, Kento, dej si saké a pobav se.“
„Itami, byl bych rád, kdybys měl pravdu. Byl bych moc rád.“
Když se Itami vracel domů, posilněn silnou dávkou alkoholu v krvi, vrávoral a kymácel se, sotva se držel na nohou, ale svůj dům bezpečně našel. Byl v klidnější čtvrti na periferii města, téměř u hradeb. Byl tam klid, který mu připomínal domov. Domov, který sice rád opustil, ale zároveň na něj i vzpomínal.
Takřka po slepu nahmatal dveře a lehce zabral. Byly otevřené, asi děti. Zase si hrály venku a zapomněly zavřít. Darebáci. Prošel do chodby, kde si odložil boty. Byla zde tma, jeho žena na něj většinou čekala v přízemí. Dobře, asi byla ospalá, je už pozdě. A on byl taky.
Náhle si něco uvědomil. Strážný! Měl být u dveří, ale zase byl beztak v kuchyni. Vydal se do ní a uviděl ho. Spal na židli se skloněnou hlavou.
„Vzbuď se,“ zavrčel Itami a šťouchl do něj. Muž přepadl na zem a Itami se lekl.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se a sklonil se k němu, a jak se skláněl, tak zavrávoral a někdo ho podchytil zezadu.
„Miláčku, náš strážný usnul,“ řekl do ticha a chtěl se otočit a svou lásku políbit. Místo toho spatřil neznámé oči. Chtěl zaječet, ale cizí ruka mu zakryla ústa a druhá ruka mu zakroutila tou jeho takovým způsobem, aby okamžitě padl na kolena. Což nebylo v jeho stavu nic obtížného, byl téměř zbaven smyslů, ale okamžitě se vzpamatoval, když neznámá postava promluvila tu nejhorší věc, kterou mohl kdy uslyšet: „Mlč. Máme tvé děti.“