Války klanů IV. Do války

V minulém díle

Hinata je odhalena a prchá z vesnice. Když je doženěna,
zachrání ji skupina Praporec, se kterou se dívka spojí.

Drahá ženo,
byl jsem povolán. Přišli si pro mne, když jsi u řeky prala prádlo.
Dovolili mi napsat jen tento vzkaz a vzít si zásoby.
Mám je všechny.
Miluji tě.

Cesta byla náročná. Hinata ani netušila, jak moc bude, než se vydali na cestu, ale pak už nebylo návratu zpět. Praporec pod vedením Taichiho cestoval obrovskou rychlostí, aniž by nějak polevoval. Jedinou výhodou oproti předchozímu stavu bylo využívání cesty, kterého se Praporec vůbec nebál, jelikož měli veškeré právo v tomto kraji cestovat.
Když se skupina vracela směrem k vesnici, kde se Hinata schovávala, snažila se dívka nemyslet na to, co se tam stalo. Chtěla a nechtěla se tam vrátit. Nic neřekla.
Cesta probíhala hlubokými lesy, kde nebylo nic k vidění. Sem tam proběhly kolem osamělého stavení, menších svatyň nebo míst k odpočinku. Pouze jednou proběhli kolem skupiny dvaceti mužů, kteří odpočívali. Hinata si v rychlosti všimla spousty detailů, ale jeden ji zarazil – všichni byli ozbrojení. Meči, luky, na koních byly připásané brnění. Cestovali do boje. A stejným směrem.
Její noví společníci byli tišší, ale někteří z nich se s ní pokusili promluvit. Když pochopili, že dívka sotva drží tempo a na mluvení nemá náladu ani sílu, přestali to zkoušet.
Během svítání se dostavila očekáváná reakce, Hinatě začaly ochabovat nohy a bolest se společně s únavou stupňovala do neudržitelných výšin. Začala se pomalu ztrácet, kolébala se a oddechovala čím dál více. Brzy si toho vůdce všiml a zařadil se po jejím boku.
„Odpočiň si.“
„Já nechci,“ dokázala ze sebe vysoukat. Taichi mezitím přeběhl k Sasukemu, zbrojmistrovi skupiny.
„Zastav se s Hinatou, využij čas k odpočinku a dej jí zbraň.“
„Vážně musím já?“
„Ale no tak, myslel jsem, že jsme si to vyříkali, co.“
„To bylo před tím… Dostanu zaplaceno?“
„Ta dívka to zvládne, věř mi.“
„Neměl bys mě zklamat.“ Sasuke poslední slova jen šeptl, doskočil vedle Hinaty a kývl na ni. Ta se zprudka zastavila, podvrtla se jí noha a s několika otočkami skončila v prachu cesty. Sasuke Yamada stál vedle ní a podal jí ruku. Muž byl trochu obtloustlý a jeho hlava postrádala jakékoliv známky vlasů.
„Hinato, jsem praktický člověk. To neznamená že tě nemám rád a že ti nepřeji úspěch. Ale musíme využívat toho co máme a to naplno. Naopak Taichi, to je idealista. Všechno podle něj má smysl. I to, že jsme na tebe narazili.“
„Proč… proč mi to říkáš?“ zacuckala Hinata, která nabízenou ruku přijala, a pak se zhluboka napila vody.
„Protože to, do čeho ses upsala, není něco, co je jednoduché.“
Hinata na něj hleděla. Jednal s ní jako s děckem.
„Často pracujeme s málem. Zabíjíme a vraždíme pro účely, které jsou nám ukradené, pokud dostaneme zaplaceno. Třeba tento kunai.“
Sasuke ukázal na zbraň na opasku.
„Tento kunai ukončil život Jina. Tvého předchůdce.“
„Máš ho jako vzpomínku?“ zeptala se dívka. Sasuke zavrtěl hlavou.
„Vzpomínku na co? Na mrtvého společníka? Ne, ten kunai je skvělý. Má dobrou vyváženost, je ostrý. Vlastně se ani trošku neztupil, a to prorazil lebku. Skvělá práce, kterou by byla škoda zanechat někde ležet.“
Hinatě se udělalo zle. „Proč mi to říkáš?“
„Protože to je naše práce. Přesně tohle. Chápeš?“
Dívka nevěděla, jestli chápe. Nic nenaznačila.
„Neřešíme morálku. Neřešíme dobro a zlo. Nehledáme důvody, které by nás ospravedlňovaly. Taichi si to myslí jinak, ale ve skutečnosti je to tak, jak říkám. Zabila jsi někdy někoho? Bojovala jsi s někým? Máš jeden měsíc, na to abys to přijmula. Nebo odešla.“
„Já nemám kam jít.“
„Hinato.“
„Chci jít s vámi.“ Chtěla?
„Dobrá.“
Muž vzdychl. „Uděláme to, proč jsme se zastavili. Vybereme ti zbraň, dáš mi za ni samozřejmě zálohu. Za měsíc ti ji vrátím, nebo si ji nechám. Jasný?“
Dívka přikývla.
„Nejdříve chci vidět, co umíš s mečem.“ Sasuke Yamada šáhl do jedné ze svých mnoha kapes a vytáhl svitek, který rozevřel na zemi. Chvíli četl symboly, než narazil na ten, který hledal a přejel po něm rukou. Z kouře se zjevil meč, naprosto obyčejný kus. Předal ho dívce do rukou a ta ho pevně uchytila.
S mečem doma trénovala. Ne mnoho, ale bylo povinností ženy umět bránit svůj domov. Nebo si proříznout břicho, pokud by došlo k nejhoršímu.
Udělala pár základních výpadů, které uměla a přidala k nim několik, které odkoukala od svých sourozenců, když se učili na dvoře. Ráda je pozorovala a představovala si, že může být na jejich místě. Sasuke ji jen tiše pozoroval a analyzoval každý pohyb.
Když skončila, uklonila se a meč vrátila.
Čekala na posouzení, ale muž mlčel.
„Tak co?“ zeptala se. Muž pokrčil rameny.
„Dělala jsi bezchybně trénovací sekvence… trénovala jsi dennodenně? Ale meč je na tebe příliš těžký a dlouhý. Jsi dívka, měla bys využít svých předností.“
Muž meč opět vložil do svitku za použití několika pečetí a pak hledal dále, než narazil na další značku. Brzy v rukou držel menší verzi meče. Asi dvacet pět centimetrů dlouhého. Hinata tuhle zbraň znala pouze od vidění.
„To je tanto.“
„Tanto? Ta zbraň není vhodná do boje.“
„Znalkyně zbraní?“
Hinata mlčela. Věděla, co její klan nosil do bojů. A že bojovali často.
„Tento tanto je z posilněného kovu. Dokáže zarazit i mnohem větší zbraň, zvláště když do něj vložíš chakru. Na druhou stranu ti tak malá zbraň dovolí manévrovat naprosto kdekoliv. Překvapit nepřítele. Když máš dokonalou techniku, ale slabé údery, je vhodné používat lehkou zbraň. Zkus to.“
A Hinata to zkusila. Její rány byly rychlé a překvapivě silné, ale musela upravit sílu a kontrolovat balanc. S velmi malým a lehkým mečem se zbytečně převažovala nebo pohyby protahovala. Sasuke byl ale s výsledkem spokojený.
„Necháš si tanto, alespoň pro začátek. Najdeme ti nějakého partnera a s tím budeš bojovat. Jinak trénuj, ráno a večer, když budeš mít čas. Najdi si vztah ke zbrani, nauč se držet rovnováhu, zjisti, kde je těžiště zbraně. To je vše.“
Hinata si oddychla. Nakonec to bylo vcelku příjemné, na to, jak se Sasuke nejprve tvářil nepřístupně.
„Počkej,“ řekl ještě. „Potřebuješ pochvu. A já zálohu.“

Dvorní sídlo klanu Toyotomi byl rozsáhlý přízemní hrad s obrovským nádvořím obklopeným dvoumetrovou hradbou se zákopy. Komplex stál uprostřed hlubokého lesa nedaleko jednoho z přítoků řeky Ishikaki. Když se Taichiho skupina zjevila na cestě, nemohl si nevšimnout mnoha stanů, které lemovaly okolní mýtiny. Pohybovaly se zde desítky vojáků a vozů. A dělníků, kteří skládali zásoby, stavěli stany a všemožně pomáhali. V dálce Taichi spatřil i další všední rys vojenského táboru, dům lásky.
Když došli k bráně, stráže je prověřili. Taichi jim sdělil, že část skupiny je ještě hodinu cesty. Hinata to skoro celé zvládla. Ostatní to sice nepřiznají, ale Taichiho mile překvapila. Vydržela dlouho, velmi dlouho. Proč to ale ostatní nechtěli ocenit? Ta dívka měla obrovský talent, stačí ho jen probudit. A on znal její klan, kdysi se jeho cesty zkřížili s těmi jejich. Možná ji tenkrát i spatřil jako dítě. Bohové ví, jak to celé bylo.
Na nádvoří se pohyboval jiný druh lidí než venku – ninjové. V jednom rohu byly postaveny honosnější a krásnější stany, každý se svým vlastním erbem. Klany. V druhém rohu bylo cvičiště. Asi desítka ninjů tam trénovala, házela zbraněmi nebo jen cvičně bojovali mezi sebou. U budov samotného hradu byla kovárna a další dílny, kde se nacházeli další pomocníci, kteří obstarávali válečné vybavení.
„To je šílené, připravují se na válku,“ vzdychla Mari.
„Budeme mít asi hodně práce,“ řekl na to Švih. „Snad se nováček nezalekne.“
„Myslím, že bude dobrá,“ odpověděla léčitelka a pomyslela na dvojici, kterou zanechali za sebou. „Vydržela celkem dlouho.“
„Ne dost.“ Ozval se Hideo.
„Ale nech ji,“ sykla žena a podívala se na shinobiho. I ten byl zadýchaný z dlouhé cesty, tak proč něco říkal?
Švih mezitím pozoroval vzdálené shinobi trénující s meči. Jejich technika nebyla dobrá. Vlastně mu připadali jako amatéři, kterými asi i byli. Jak zmínila už Mari, v údolí Shimy se už dlouho nebojovalo. A jenom v boji může dojít k dostatečnému výcviku.
„Proti komu budou asi bojovat,“ pokračovala Mari, Hideo se vedle ní posadil na zem.
„Měli bychom to vůbec vědět?“
Mari se na něj zase podívala, už jí lezl krkem. Ale měl bohužel pravdu. Jsou to žoldáci a kdo je jejich nepřítel určují jiní.
„Co teď, staříku?“ zeptal se pak Švih Taichiho. Ten ukázal na budovy hradu.
„Může trvat dny, než nás Toyotomi-sama vůbec přijme. Jsme jen žoldnéři a on musí dat přednost, byť sebemenšímu klanu, aby jim prokázal dostatečnou úctu. Takže teď nám nezbývá než jen čekat.“
„To bude otrava.“
„Ale to neznamená, že nebudeme pracovat.“
Švih zafrněl. Práce? Tady? A pak mu to došlo.
„Zkusím dostat něco z těch trénujících bojovníků,“ řekl mladý samuraj a odešel do rohu nádvoří.
Mari se zasmála. „To šlo lehce, Taichi.“
„Není to první samuraj v mé skupině.“

Toyotomi-sama svolal všechny své důležité vazaly do jednacího sálu. On, jako jejich klanový pán, seděl na vyvýšeným stupínku na pohodlných polštářích. Zbytek seděl podélně v místnosti nepohodlně na prosté podlaze. U dveřích a za svými zády měl Toyotomi-sama nutnou stráž, protože kterýkoli z dvaceti vůdců zde, by se ho mohl pokusit zabít. On už byl starší, jeho holá lebka už vlasy dlouho nepamatovala a stejně tak postrádala, svaly měl zpustošené a břicho mohlo sloužit už jen jako obrys kopečku pro malíře. Malíře! Najednou mu to došlo, malíř by tu měl být a zvěčnit tento moment!
Toyotomi-sama ukázal na jednoho sluhu, ten k němu okamžitě doběhl a hlavu položil až na zem, aby ukázal svou podřízenost. Daimyo mu zašeptal jednoduchý rozkaz a sluha se odplazil pryč. Úcta. Úcta musela být.
Toyotomi-sama, křestním jménem Nobunaga, si pak protřel svůj šedý knír a rozhlédl se po nastoupených vazalech. Cítil z nich netrpělivost, i přestože jen všichni hleděli buď před sebe nebo do podlahy. Na Nobunagu se nemohli podívat dříve, než by je k tomu vyzval. Rád se v tom vyžíval. Měl moc a oni to museli respektovat. Bylo to jednoduché. A kdo ho respektoval, mohl žít. Pravidla platící od nepaměti.
Když zahlédl, že se dveřmi pro sluhy potichu protáhl malíř s plátnem, daimyo si oddychl. Přeci jen byl umělec ve službě a nikde nepil, jak to měl ve zvyku. Tihle neurození a jejich záliby. Nikdy je nepochopil…
Malíř se mezitím uklonil, jak nejhlouběji mohl, rozložil plátno a začal dělat první náčrtky. Nobunaga mu vyžadováním disciplíny dost pomohl a jak se nikdo nehýbal, dokázal zachytit i menší detaily. Toyotomi-sama přemýšlel, jak bude výsledný obraz vypadat a zdali se zapíše do historie jako umělecké dílo. Malíř to byl solidní. A tahle událost? Událost se mohla zapsat do dějin, o čemž rozhodne vlastně on sám a tahle předválečná porada. Poslední události ze Shimy ho dost znepokojily.
Tohle přemýšlení mu trvalo dalších pět minut, klanoví vůdci už byli nervózní. Chtěli slyšet, co se děje. K čemu dojde. Proč svolali všechny své muže. Samozřejmě, každý slyšel o tom, co se stalo v Shimě. O středním synovi Toyotomi-sama, o Itamim. Ale každý slyšel jinou verzi a každý si myslel něco jiného. Ale to nebylo důležité, důležité bylo to, co slyšel Nobunaga-sama a co si myslel jen a jen on.
Nobunaga však musel nejprve vyřídit drobné detaily, než se mohl pustit do rokování o válce. Dalo by se říct, že se jednalo o menší administrativní záležitosti.
„Fujioka, předstupte,“ oslovil jednoho z klanových vůdců. Drobný muž přibližně z prostředka řady se dopotácel dva metry od svého pána a uklonil se. „Proč byla vaše dodávka rýže poloviční, než bývá zvykem? Uznal jste snad za vhodné, že nepotřebujeme tolik jíst?“
„Můj ctěný pane, postihla nás nehoda. Naše hráz byla protržena a naše pole byly zatopeny a všechny semínka odplavaly. Při pokusu o záchranu zemřela má neteř a další farmářky.“
„Je mi líto vaší ztráty. Ale kdo nese odpovědnost za stavbu oné hráze?“
„Pane, ta hráz stojí v naší vesnici již od nepaměti.“
„Takže je to vaše hráz?“
„Ano.“ Fujioka polkl.
„Odpovědnost je tedy vaše.“
„Můj pane… ta hráz stojí už-“
Nobunaga se na muže podíval, ten okamžitě zmlkl. Starý lord si pak vzdychl, šlo to hůř, než čekal.
„Víte, co od vás očekává vaše čest?“
„Ano.“
Zabít se. Tak prosté to bylo. Muž už se smířil se svým osudem, když si jeho pán opět oddychl.
„Myslím, že vaše čest by mohla být uchována, pokud mi budete směřovat příštích deset let půlku vašeho obchodního výdělku.“
Byl to nehorázný požadavek.
„Můj pane, přijímám. Děkuji, milostivý pane.“ A tak se vrátil pán z Fujioky zpátky do řady se svou ctí.
Nobunaga se pak obrátil na dalšího pána. Jednalo se o štíhlého, byť svalnatého plešatého staříka s hnědým knírem. Jeho tvář byla strhaná životem. Jeho oči vypovídaly o mnoha tragédiích, které viděly.
„Sugiharo Botane, předstupte.“ Zavelel pán. Stařec polkl a vyšel na stejnou pozici, jako pán před ním. „Jsem rád, že jste sem docestoval v pořádku. Ale nikde v táboře nevidím vaše dva syny. Daří se jim dobře?“
Ách, to snad ne! „Ano, můj pane, daří.“
„To rád slyším. Vždycky jsem rád, když se někomu z nás daří dobře. Ale tak mi jen povězte, jako starému příteli, kde jsou vaši synové v době ohrožení?“
„Jsou… jsou doma.“
„Botane, to je pěkné, že jsou vaši synové doma. Mají rodinu?“
„Oba dva mají malé děti.“
„Noví bojovníci, předpokládám, budou se hodit. Ale víte, Botane, že jejich absence zde je zločin? Svolal jsem všechny muže. A nepochybuji o tom, že význam slova ‚všichni‘ znáte.“
„Pane, mí kluci jsou jediní, co mi po ztrátě ženy zůstalo… nechtěl jsem je ohrozit. Prosím, netrestejte je. Byl to můj nápad. Nařídil jsem ji to.“
„Inu, synové by neměli trpět za hříchy svého otce.“
Nobunaga pokývl na sluhu u dveří, který před Sugiharu postavil polštářek, na kterém byla krásně zdobená dýka. Botan jen polkl, v očích mu tekly slzy.
„Chtěl jsem je jen chránit.“
„Tak v tom pokračujte.“
„Já…“
„Můžeme to udělat i jinak. Více nedobrovolně. Chcete si zachovat čest?“
„Takhle… to bude stačit.“
„Pane,“ ozval se z řady jeden z lordů. „Mohu mu být asistentem? Botan je mým přítelem.“
„Bude to šlechetné gesto, Nakamuro.“
Statný muž s dlouhými šedými vlasy se přesunul ke svému příteli. Sluha mu dodal meč.
„Tak, Sugiharo Botane, chcete před vykonáním pronést modlitbu nebo složit báseň?“
„Jen jsem chtěl ochránit syny.“
Třepoucí se ruce uchytily dýku a ta se s prudkým pohybem zabodla do hrudníku. Botan usilovně s dýkou táhl řez nahoru, pak se zamračil bolestí, dýku vytáhl z rány. Byla celá od krve. Nakonec Botan udělal poslední gesto cti, předklonil se vpřed, aby nepadl na záda. Nakamura-sama, pak rychlým švihem oddělil hlavu od těla.
Místnost naplnil smrad čerstvě zemřelého, sluhové proto nelenili a okamžitě mrtvého uklidili. S tělem manipulovali uctivě, obličej mu zakryli. Dopustil se zločinu, ale zemřel se ctí. Zasloužil si to.
„Nyní musíme vyřešit ještě jeden problém,“ řekl nakonec Toyotomi-sama a podíval se opět na již jednou posuzovaného Fujioku. „Fujioko, potřebuji někoho, kdo sem v bezpečí dopraví nového pána klanu Sugiharo a jeho bratra.“
„Bude mi ctí, můj pane.“
„Vyrazíte okamžitě po ukončení jednání, Fujioko. K dispozici vám bude dvacet mužů. Můžete použít vše, co bude ve vašich silách.“
„Děkuji, můj pane.“
Nobunaga se už cítil unaven, a to ještě ani neprobíral hlavní téma. Zatleskal proto a sluhové všechny přítomné obsloužily. Saké, čerstvé ovoce, vzácné víno z pobřeží. Všichni tiše hodovali a Nobunaga přemýšlel nad dalšími kroky. Již zjednal pořádek ve svých řadách. Jednoho ze svých mužů potrestal a pak ho prověřil velkým úkolem, bude mu ještě vděčný. Dalšího staříka připravil o život, ale pomstu od jeho synů neočekával. Pravděpodobně se dočká vděku, až převezmou bohatství a moc svého zesnulého otce, protože ve výsledku o nic jiného, než o moc nešlo. Toyotomi věděl, že právě taková gesta mu moc zajistí. Musel udržovat své poddané ve strachu, ale zároveň šťastné a spokojené. Nebylo toho jednoduché dosáhnout, ale výsledek stál za všechnu snahu. Byl na svém území neomezeným pánem a všichni ho respektovali.
„Jak asi víte,“ začal, „náš klan byl napaden v Shimě. Zemřelo několik našich lidí… ale naštěstí klan Oda zachránil mého prostředního syna Itamiho a jeho rodinu. Syn mi vše důrazně popsal ve zprávách. Byl to útok klanu Tokugawa.“
Kdyby někdo hovořil, určitě by právě teď zmlkl. Klan Tokugawa?
„Klan Tokugawa byl vždy naším rivalem. Naše oblasti se přímo dotýkají a nebýt řeky, mír by byl takřka nemožný. Nyní však musíme řeku překročit a hříšníky ztrestat.“
„Pane,“ jeden z pánů se uklonil. „Co s útočníky ze Shimy?“
„Klan Oda nechal zatknout radního za klan Tokugawa. Klan Oda stojí na naší straně a ve všem nás podporuje.“
„Musíme ty psy ztrestat všechny!“ zaječel další muž sedící ihned u plošinky. Pak se omluvně zaklonil a začervenal se.
Nobunaga spokojeně zabručel. Spokojeně, ale zabručel.
„Proto jsem vás svolal, všechny své věrné muže, abychom se pustili do války a vyřešili tento tichý konflikt jednou pro vždy. Nemůžeme si to už nechat líbit! Tokugawa se dívá na naše lesy a závistivě slintá jak prašivý pes. Hledá všechny možné skulinky pro útok, ale jen pro takový, jaký mu je blízký. Zákeřný, nefér. Zaútočil na rodinu s malými dětmi uprostřed svobodného města. My však nejsme jako jejich klan. My známe, co znamená slovo čest. My uctíváme bohy a naše předky. Proto vyrazíme s celou naší silou přímo na ně! Most přes řeku je náš a odtam postoupíme dál do jejich území! Zničíme je! Převezmeme jejich země, převezmeme jejich lid. Tato výprava z nás udělá nejmocnější klan této části světa!“
Vůdci klanů všichni začali bubnovat do země a jásat. Teď už mohli vytvářet hluk. Dokonce spíše naopak, oni museli! Nobunaga se usmíval a zvedl pěst vzhůru.
Jenom jeden muž nejásal, přišel až k Nobunagovi, uklonil se a zůstal v kleku.
„Otče, omlouvám se, že ruším.“ Řekl muž, který během porady stál v zadní části místnosti společně se sloužícími a strážemi. Byl ve svých třiceti šesti letech velice pohledným, dlouhé hnědé vlasy mu jen visely na ramenou, tělo bylo plné svalů a na sobě měl bílou košili z nejlepšího hedvábí.
„Mluv, když už si mně vyrušil,“ odpověděl Nobunaga a ostatní muži v místnosti zmlkli. Toyotomi-sama se tvářil sklesle, vyrušila ho jeho vlastní krev!
„Otče, pochybuji, že za útokem stál klan Tokugawa. Mé zdroje ze Shimy hovoří o útoku klanu Ody!“
Nobunaga se začal smát. Ostatní stále mlčeli.
„Shine, pochybuješ snad, že mé zdroje jsou horší než tvé?“
„Otče, nikdy bych si nedovolil pochybovat. Ale Shima je tak daleko, nikdo neví, co se tam přesně stalo. Měli bychom jednat opatrně a zvážit všechny možnosti. Proč by nás napadal klan Tokugawa? Spíše proč by napadl Itamiho v Shimě, když naše zem leží zde a oni jsou pouze přes řeku daleko.“
„Můj synu, klan Oda je důvod, proč jsi nikdy nezažil válku. Klan Oda umožnil vytvoření Shimy na jejich území. Klan Oda to město vybudoval. Klan Oda nás sezval ke společnému stolu a ukončil všechny zbytečné konflikty. Díky tomu klanu prosperujeme a můžeme žít v přepychu a v pohodlí, které ti nevadí. Ne, synu, naopak. Klan Oda nemá jediný důvod nás napadat, protože by akorát likvidoval, to, co jejich předchůdci společně s námi vybudovali.“
„Ale otče.“
„DOST!“ Nobunaga se už neudržel a zařval. Všechny oči v místnosti spočinuly na Shinovi, který klečel uprostřed místnosti a zahleděl se do podlahy. „Ukončuji toto jednání.“
Všichni lordové se uklonili a pak poklidu, jeden po jednom odešli z místnosti. Přímo na parketech sálu zůstal jen Shin, po těle mu tekl pot a nemít pevného ducha, začal by se třást. Nobunaga jen seděl a hleděl na svého syna. Po pár minutách obrátil ruku na sloužícího, který svému pánovi podal šálek s čajem.
Byl mátový.
Nobunaga pomaloučku upíjel a hleděl na Shina. Sice měl vlasy po matce, ale v tváři mu byl tak podobný. Miloval svého syna.
„Shine, neuvědomuješ si, co děláš. Tolik jsem se snažil, abych ty muže získal a ty si tam jen tak nastoupíš a začneš mě zpochybňovat. Úplně přede všemi! Víš kolik lidí nás nenávidí a kolik lidí využije čehokoliv, aby nás dostali? Uvědomuješ si to vůbec?“
„Otče ale… ano. Ale, jen jsem nechtěl přihlížet, jak konáme nebezpečné rozhodnutí na základě… ničeho.“
„Dopisu od tvého bratra.“
„Můj bratr není spolehlivý. Pije. A co nepropije, to někde prosází.“
„O útoku máme informace i z jiných zdrojů.“
„Všichni je mají. A všichni mají jiné. Chodím mezi muže a bavím se s nimi. Nikdo z nich neřekl stejnou věc.“
„A ten tvůj zdroj, kdo je to?“
„Úředník ze Shimy. Kenta, stýká se s mým bratrem.“
„A kde je ten Kenta teď, můj synu?“
„Já nevím, poslal mi jen krátkou zprávu. Tohoto muže jinak osobně znám, když jsem býval s bratrem ve městě, představil nás. Působil solidně, držel bratra na uzdě.“
„Shine.“ Nobunaga vzdychl. „Až se bude armáda přesunovat, půjdeš s pěšáky, v otrhaném oblečení, bez sloužících. Budeš s nimi jíst, pít, spát a sdílet latrínu. Klany musí vidět, že jsem tě za tvou drzost potrestal.“
„Chápu, otče. Pokud bys chtěl vyšší trest, jsem ochoten podstoupit vše.“ Shin poslední slovo velmi zdůraznil.
„To nebude třeba, Shine, jsi bystrý muž. A vlastně ti musím něco říct…“

Když se Hinata se Sasukem dostali do hradu, uvítal je u brány pouze mladý samuraj Švih.
„Kde jste vy dva? Už jsme dostali stan.“ Pak se mladý muž podíval na meč, který měla Hinata u sebe. „Pěkná kudla, nováčku.“
„Můžeš mi tak přestat říkat?“
„Mám ti snad říkat veteráne?“
Hinata by zrudla, ale neměla v sobě tu energii. Pouze kolem něj prošla. „Kde je ten stan, Šviháku?“
„Ech…“ Švih měl energii, a tak zrudl. „Poslyš holka!“
„Holka? Vypadáme stejně staře.“ Dívka si vzpomněla, jak ji nazval děckem.
Švih chtěl něco říct, ale pak se jen zhluboka nadechl. Pěkné jí otrnulo. To bylo asi tím vyčerpáním.
„Nováčku, pojď za mnou.“ Když procházel kolem ní, chtěl do ní šťouchnout ramenem, ale dívka to vycítila a uhnula. Švih se neobratně naklonil dopředu, jeho noha zavadila o kamínek a on poskočil na jedné noze.
Sasuke se zasmál a plácl neobratného samuraje po zádech.
Hinata si mezitím prohlédla nádvoří hradu. Připomnělo jí to domov. Všichni ti trénující muži, přípravy na válku, hlukot kování. Její klan téměř neustále vedl s někým boje a když nevedl, tak se na ně alespoň připravoval. Její otec vždy říkal, že mír je pouze válka, která ještě nezačala.
Stan byl nedaleko, u vchodu do stájí.
„To je ošklivé místo,“ řekla dívka. Švih, již trochu zklidněný, zakýval hlavou.
„Pro ně jsme horší než koně. Zvykneš si.“
„Mám ráda koně,“ ozvala se zničehonic Mari, vylézající ze stanu. Usmála se na Hinatu a prohlédla si její zbraň. „Takže sis vybrala?“
„Ano, Sasuke mi pomohl.“
„Toho si ceň, je to nepřístupný muž.“
„A ty až moc přístupná žena,“ zasyčel Sasuke a zmizel ve stanu.
„Co se teď vlastně děje?“ zeptala se Hinata. „Všichni se někam chystají.“
„Pár dní, možná týdnů potrvá, než se jejich armáda složí dohromady.“
„A co my?“
Na to již odpověděl Taichi, který také vylezl ze stanu. „My čekáme, až se na nás dostane řada.“
„Jak dlouho to bude trvat?“
„Nevím.“
Hinata vzdychla a vyšla ke stanu, ale Taichi zavrtěl hlavou.
„Ty do stanu nejdeš.“
„Cože?“
„Máme jinou práci.“
Hinata se zamračila. Mari jí položila ruku na rameno.
„Čekáme jen na tebe.“
„Na mne?“
„Ano,“ řekla Akira, stojící zničehonic za dívkou. „Na tebe. Jediná nám chybíš.“
„Může mi to někdo vysvětlit…“
„Holka,“ Švih se pustil do vysvětlování, „když jsi někde odpočívala a my tu čekali, tak jsme dostali další práci. Jednoduchou. Přidáš se ke mně s Mari a Akirou a vyrazíme ji splnit. Můžeš ukázat, co v tobě je.“
„Já ale potřebuji trénovat!“
„Není snad lepší trénink, než přímo v akci?“ zeptala se Akira. Působila velmi silně. Vlastně Hinata nikdy takhle silnou ženu neviděla. Navíc ani jako žena moc nevypadala. Její holá hlava s modrým tetováním celý dojem jen podtrhovaly. „Neboj, zaplatila sis měsíční výcvik a ten taky dostaneš.“
Výcvik? Dívka chtěla namítnout, že se stala jejich součástí, ale Akira to zřejmě nebrala v potaz.
„A co je náš úkol?“
„To zjistíme až na místě,“ zazubil se Švih.
„Počkej, vždyť jsi právě řekl, že to bude jednoduchá práce.“
„Jo? Tak už pojďme.“