Války klanů V. Lov

V minulém díle

Hinata si vybrala svou zbraň a Praporec se dostal do sídla klanu Toyotomi, kde probíhají přípravy k válce ve vyhrocené atmosféře. Praporec má však jednu malou odbočku, na kterou vyslal půlku svých členů.

Kapitola V. Lov

Zápach ohně. Byli blízko.
Tvor zmizel ve stínu a objevil se v křovinách, kde je jeho oči spatřily.
Byli odporní. Se svými železnými nástroji ničili jeho domov.
A u ohně se smáli. Dělali si maso.
Maso, které patřilo jemu.
Zacouval opět do stínu a zmizel.

Cesta netrvala dlouho, přesně jak Švih řekl, pomyslela si Hinata. Od prvního kroku po poslední to byly necelé dvě hodiny. Během cesty si nikdo nepovídal. Hinata byla ráda, nedokázala by ze sebe vymáčknout ani jeden výdech navíc.
Cíl jejich cesty ležel u malého stavení. Základním stavebním prvkem budovy byly dřevěné rámy vyplněné napnutým papírem, jak bylo v této oblasti zvykem. Dvě malá okénka byla zavřená. Vedle budovy vedl dřevěný plot, zjevně místo, kde se držela zvířata, leč nebyla žádná slyšet ani vidět. Dům ležel u malé vyšlapané cestičky, nejednalo se tedy o nijak hojně navštěvované místo.
Šumění lesů doplňovaly lehké melodické tóny dřevěné zvonkohry pověšené u dveří. Vánek vytvářel svou vlastní hudbu a zprostředkoval tak uklidňující atmosféru, přerušovanou jen občasným zvukem ptactva.
„Je tady klid,“ řekla Hinata. Mari kývla.
„Jsme tu správně, Švihu?“
„Popis sedí,“ zdvihl ramena, nadechl se a vydal se ke dveřím. Akira se mezitím rozhlížela, hledala stopy. Před domem byla malá terasa, na kterou Švih vkročil. Podlaha pod jeho tíhou zaskřípala tak hlasitě, že se všichni lekli.
„Narušuješ klid,“ sykla Hinata.
„Nebuď pořád podrážděná, nováčku!“
Odpovědí samurajovi bylo jen další syčení. Ten to ignoroval a už už zdvihal ruku ke dveřím, jen aby se nakonec otevřely samy. Ve dveřích stála asi čtyřicetiletá žena s drobnou postavou a černými vlasy. Na sobě měla jednoduchý pracovní oděv a její mozolovité ruce její pracovitost jen dokládaly.
„Shinobi… co chcete? Nic nemám,“ řekla žena s lhostejným pohledem. „Jsem jen obyčejná žena, běžte loupit k bohatším.“
Mladý samuraj zatřepal hlavou. „Paní, my nejsme žádní lupiči.“
„Tak co chcete?“
„Mluvili jsme s vaším synem.“
„Takže jste vojáci? Je v pořádku na hradu?“
„Tak nějak a ano je, ale proto tu nejsme. Váš syn nám řekl o problémech vaší domácnosti.“
„Ách ták, pojďte tedy dovnitř.“
Skupina se vydala dovnitř, Mari šťouchla potajmu do Hinaty. „Na to, že je tak ostražitá, není moc ostražitá.“
Akira, která to také slyšela, jen podotkla: „Nic jiného jí stejně nezbývá.“
Interiér domu byl prostý. Dřevěný stůl, dřevěné poličky, dřevěné skříně. A několik místností oddělených posuvnými stěnami. Na zemi a stěnách byly pověšené kožešiny, které vytvářely alespoň malý dojem útulnosti.
Žena své hosty usadila u stolu, kaam se tak akorát všichni vešli a na chvíli odešla průchozí stěnou do vedlejší místnosti.
„Má to tu pěkný,“ šeptla Mari. „Útulný.“
„Má dům.“ Zhodnotila to Akira. Byl to dům obyčejných lidí, žádný přepych. Nižší členové klanů žili v podobných, vzpomněla si Hinata, například její sestřenice žila v podobně prostém úbytku na kraji lesa, protože si lepší nemohli dovolit, zatímco hlavní rodina žila v luxusně vybaveném a postaveném domě uprostřed hlavního nádvoří.
Když se žena po chvíli vrátila, nesla na stůl čtyři šálky s čajem.
„Vy si nedáte?“ zeptal se Švih, pojat podezřením, že by je žena mohla otrávit.
„Nemám víc šálků,“ odpověděla žena krátce a Švih se na chvíli zastyděl. Mělo ho to napadnout.
„Takže vy tu žijete se synem?“ zeptala se Mari.
„Se synem a s manželem, oba dva coby zkušení lovci museli narukovat. Je to celé pitomost.“
„Asi jo. Tak nám povězte o vašich problémech. Váš syn zmiňoval, že vám něco krade zvířata.“
„Ano. Každý druhý, třetí večer jsme se probudili a naše ohrada byla zase o nějaký kus volnější. Žijeme soběstačně, takže každé zvíře pro nás bylo důležité, ale když se muž snažil potvoru vystopovat, stopy nenašel. A to je opravdu zkušený lovec, prodává kožešiny na trzích.“
„A zvířata, kde jsou teď?“
„Když mé muže odvlekli, vzala jsem je na trh a prodala. Nemohla bych je v noci sama chránit a nic by nám stejně nezbylo. Proto jsem je aspoň prodala. Sice mě oškubali, ale co. Aspoň si můžu koupit nějaké jídlo… ale nevím, co bude, jestli ta pitomost s válkou neskončí brzo…“
„Kolik máte peněz?“
Žena se zamyslela, přešla k jedné skříni a otevřela ji. „No co, kdybyste chtěli, stejně byste je našli… bude vám stačit tohle?“ Žena na stůl položila několik mincí. Švih je vzal do rukou, potěžkal a kývl.
„Na lov zvířete je to tak akorát.“
„Je to půlka toho, co mám.“
„Nemáte toho moc.“
Žena mlčela. Švih nebyl diplomat.
„Když mě zbavíte toho zvířecího pytláka, koupím za zbytek nějaká zvířata nazpátek. Bude jich sice méně, ale aspoň budou. To je důležité.“
„Máte už nějaké zkušenosti s napadením od zvířat?“ zeptala se Akira, žena bez rozmyšlení odpověděla.
„Ano, spoustu. Častokrát se sem dobývaly lišky, někdy se sem zatoulal i vlk. Ale vždy jim dělalo problém přelézt plot a než tak udělali, muž nebo syn byl venku a zahnal je. Ale tohle je něco jiného, je to tiché. Nezanechává to žádné stopy.“
„A co lidé?“ zeptal se Švih.
„Ti by dělali hluk ještě větší, to mi věřte… taky s tím máme zkušenosti.“
„Démon?“ nadnesla do ticha Akira. Nikdo neodpověděl.
„Podíváme se na místo činu,“ usoudil pak Švih a všichni dopili svůj šálek čaje. Hinatě nechutnal, byl hořký.
Žena je vyvedla zadními dveřmi na dvorek. Stál tam malý přístřešek v rohu, vystlaný vysušenou slámou. U budovy bylo zasazených několik rostlin, zakryté dřevěnou mříží, asi kvůli zvířatům. Zbytek dvora byl udusaný, prostý, ostatně jako všechno tady.
„Proč vám nepomůže váš pán?“ zeptala se po chvíli obcházení Mari.
„Ten? Však vidíte, kde žijeme, daleko odevšad. Nikdo se o nás nestará, zvláště když je válka. Jediné, kdy potkáme pána je, když potřebuje naplnit truhlici daněmi.“
Hinata si vzpomněla na Tsunade. „Aspoň máte klid.“
„Tak tak, žijeme svobodně… tak nejvíc, jak to jde.“
Akira, procházejíc po dvoře se zastavila. Tady něco bylo. Slepičí pírko. Zaostřila zrak a pozorovala zemi.
„Kdy došlo k poslednímu útoku?“
„Před týdnem.“
„Pršelo od té doby?“
„Několikrát.“
Hinata si pomyslela, že tím pádem jsou všechny stopy již dávno zahlazené. Ale když tak pozorovala ženu, nabyla opačného dojmu. Holohlavá bojovnice dlouhou dobu hleděla na zemi a pak pomalu našlapovala, až došla k plotu. Tam se zarazila.
„Tady končí,“ řekla jen.
„Viděla nějaké stopy…“ vzdychla Hinata potichu. Švih se na ni otočil.
„Akira je od Rudé řeky… víš, co to je za místo?“
Dívka upřímně zavrtěla hlavou. Rudá řeka. Nic jí to neříkalo.
„Možná ti to někdy sama poví, když přežiješ ten měsíc. Ale stačí jen vědět, že to byla lovkyně. A dost dobrá.“
Hinata přikývla. Akira mezitím byla plně ztracená. Sledovala malé krůčky vyšlapané v kamínkách. A s takovými kamínky lehké jarní deště nemohly jen tak pohnout a ona v nich brzy spatřila vzor. Neznámý tvor byl opatrný, našlapoval na své předchozí kroky. A že je měl malé, byl to nějaký malý dravec, možná liška? Nebo velká kočka? A kdo ví, co tu v okolí vůbec žije za potvory. Ale tak či onak, u plotu stopy zmizely a ona neměla ponětí, jak je to možné. Neexistovala žádná šance, aby jakýkoliv tak malý tvor tak vysoký plot přeskočil zcela bez doteku. A dotek by zanechal stopy na dřevě, ale lovkyně tam nic neviděla. Akira začala pomýšlet na nejhorší.
„Stalo se někdy ještě něco podezřelého?“ zeptala se ženy. Ta se zamyslela.
„U svatyně. Jednou za čas tam dáme bohům lesa obětiny, nějaké ovoce, zeleninu… a většinou to další den najdeme ohlodané, poházené zbytky všude okolo, stopy po zvířatech. Ale tentokrát to vše zmizelo, jako by si to něco odneslo pryč.“
„Veverka?“ řekla Hinata, všichni se na ni otočili a pak se podívali zpět.
„Kde je ta svatyně?“ zeptala se Akira dál ženy.
„Kousek po cestě, u posvátného lesa. Zavedu vás tam.“
Kousek znamenal dalších dvacet minut chůze lesní pěšinkou, mezitím se žena na žádost Mari rozpovídala o svém životě.
„Svatyně má chránit les, má rodina tu žije tři generace. Když moje babička cestovala se zbytkem její skupiny, rozhodli se, že zůstanou na místě, kde dnes stojí ona svatyně. Byli to dřevorubci, jako každý jiný v tomto kraji a tohle území bylo ještě bez pána. Bohaté lesy slibovaly bohatou úrodu, dost prostoru pro lovce a časté potůčky čerstvé zásoby vody. Bylo to ideální místo pro začátek nového života. Ale první noc se stalo něco neuvěřitelného. Na kraji lesa se objevil jelen. S dvojitým parožím. Tento bůh pověděl jediné: les byl pod jeho ochranou a prosil lid, aby si našel jiné místo. Lidé, uchvácení jeho přítomností, poklekli a jeho přání vyhověli. Aby ještě více uctili toho bezejmenného boha, postavili tam malou cestovatelskou svatyni. Jedna z mladých žen v té skupině, má babička, řekla, že již je znavená cestováním a že se o svatyni postará, ostatně pro jednoho zde bylo dost prostoru i bez narušení lesa.“
„Zůstala tu sama, ale kde potkala pak další muže?“ zeptala se Hinata. Žena se usmála.
„Zas tak opuštěné to tu není, čas od času sem zavítá poutník či lovec… a jeden lovec, řekneme, že ji ulovil. Poslání starat se o svatyni pak přešlo na mou matku a z mé matky na mne a jednoho dne, doufám, že i na mou dceru, pokud nějakou ještě budu mít. V Shimě by ale měla žít má neteř, pokud nebude jiná možnost.“
Svatyně byla ve skutečnosti malá věžička o průměru jednoho metru s výklenkem ze všech stran. Stříška byla o něco širší a z každého jejího rohu visel lampion.
„Musím je pak zas vyměnit,“ řekla žena, když uviděla, že lampiony jsou už promoklé. „Olej nevydrží věčně.“
Akira se mezitím dala do vyhledávání dalších stop. Svatyně stála u cesty obklopena lesem vzdáleným několik metrů. Lovkyně chvíli věžičku obcházela, zatímco žena začala dávat svatyni do kupy. Odhrnovala bokem napadené listí, aranžovala lampiony, odklízela větvičky u cesty.
Bojovnice pak zamávala na ostatní.
„Je to tady to stejné,“ vzdychla a ukázala k lesu. „Jsou tu stejné stopy, ale mizí ještě dřív, než se dostaly do lesa.“
Žena se podívala a zavrtěla hlavou. „Takže do posvátného lesa.“
„To je on?“
„Ano. Tato strana je posvátná, ta druhá nikoliv.“
„Je to asi nějaký tvor z toho lesa,“ řekla zamyšleně Hinata. Všichni se na ni opět podívali.
„Takže… nějaká veverka?“ zasmál se Švih.
„Možný to je,“ odsekla Akira zcela vážně. Pár nebezpečných veverek už poznala.
„Ale…“ žena za jejich zády se zatřepala. „To znamená, že vstoupíte do lesa? To nemůžete.“
Akira zavrtěla hlavou, ale dřív, než cokoliv stačila vyslovit, ozvala se Hinata: „Říkala jste, že les je posvátný?“
„Ano.“
„A říkal bůh-jelen něco o zvířatech žijících v lese?“
„…Ne.“
„Takže…“
„Hinata má pravdu, lesu neublížíme, ale tvora vystopujeme.“ Doplnila Akira, ochránkyně lesa nevěděla, co si má myslet. Byl to posvátný les a ona ho chránila, na druhou stranu v řeči jelena nebylo nikdy nic o samotných zvířatech a sama viděla, že zvěř z lesu vychází i do okolí. Ostatně i její muž je lovil.
„Asi to bude v pořádku. Snad to bohu lesa nebude vadit.“
„Budeme se mu zpovídat sami,“ odtušila Akira a vyšla k lesu.
„Potřebujete doprovod domů?“ zeptala se Mari ženy, ale ta se jen, leč neupřímně, usmála. Pořád byla zdrcená touto situací. Neměla však na vybranou, zvířata v jejím stavení znamenala všechno.
„Chodívám tudy dennodenně, nic mi nehrozí.“
Les byl hustý, cestičky vyšlapané jen místy. Hinata takové místa už poznala během své cesty, proto jí pohyb už nečinil žádné problémy. Našlapovala opatrně a jistě. Vedla je však Akira.
„Co vůbec hledáme?“ otázala se Hinata lovkyně, ta bez otočení zdvihla ramena.
„Stopy, zvířata, cokoliv. Někde musí být ostatky těch domácích zvířat. Měj oči bdělé a nech okolní chakru volně plynout do tvého těla.“
Akira měla pravdu, Hinata to cítila. Okolní les byl doslova nabytý chakrou! Cítila ji všude. Byl to zvláštní pocit, který zažila jen párkrát. Například když v jejím klanu trénovali nejmocnější techniky nebo když se setkalo více shinobi ke společné meditaci. Tady však byla chakra všudypřítomná i bez jakéhokoliv podnětu.
Úzká cestička je zavedla na prostor, který byl osvětlen sluncem. Akira zdvihla ruku a poklekla.
„Ty stopy jsou tu zase.“ Lovkyně už je dokázala rozpoznat okamžitě.
„Jak je to možné?“ zeptala se Hinata.
„Lovíme démona.“
„Démona?“
„Jako nedávno tu Enenru?“ sykla Mari a rozhlédla se hrůzou kolem sebe. Akira přikývla.
„Enenra byl jiný případ. To byl duch, který cestuje po zemi a když ucítí obrovskou temnotu, zjeví se a je jí přitahován. Tohle bude nějaký druh lesního démona, šelmy, která umí cestovat stíny, ale jinak normálně žije, spí a jí. Jako obyčejné zvíře. Nesmrtelné, ale zranitelné.“
A pak to vše Hinatě došlo. Stopy vedly vždy od míst, kde nebyl a nemohl být během dne stín k místům, kde naopak byl téměř neustále. Pod plotem, pod korunami stromů.
„Spoustu lesních démonů to dovede,“ pokračovala lovkyně dál. „A tenhle bude podle stop malý. Napadá jen zvířata. Až ho vystopujeme, nemělo by to být nic obtížného, ale i tak, Hinato, dej si pozor.“
Dívka přikývla, poprvé se od ní dočkala něčeho pěkného. Hinata nikdy žádného démona neviděla, ačkoliv znala spoustu druhů. Jako dítě milovala vyprávění své tety, které zahrnovaly všemožné tvory a magické bytosti. Obzvláště milovala legendy o devítiocasé lišce, o nejmocnějším démonovi ze všech. Ale nikdy ji nenapadlo, že se dostane tak blízko k legendám.
„Budeme hledat samostatně,“ řekla pak Akira a zabodla doprostřed prostrání kunai. „Na pět set kroků se vydáme každý jedním světovým směrem. Švih půjde s Mari, není to bojovnice. A nemá cenu jít nazpátek. A pak se setkáme opět zde a zhodnotíme kudy se vydat dál.“
„Co když na něco narazíme?“ zeptala se Mari.
„Tak zakřič, nahlas.“
A s těmito slovy od bojovnice se rozloučili. Hinata chvíli postávala na místě. Tak tohle byl výcvik? Poslali ji samotnou do lesa!
„Už jdi!“ uslyšela z dálky Šviha, který právě zmizel ve stínu stromů. Dívka se rozhlédla a otočila se svým směrem. Směrem, kam nikdo nešel. Bylo sever? Byl to západ? Těžko říct, slunce bylo přímo nad její hlavou a ona si nepamatovala, kterým směrem dále putovalo. Zapsala si do paměti, že příště na tohle musí myslet.
Aha! Tak tohle byl ten výcvik. Samouka.
Hinata vykročila a pečlivě hledala prosluněná místa. Ale neměla štěstí, jejím směrem se les jen a jen více zhušťoval a ona brzy měla problémy už jen vůbec postupovat kupředu. Nechtěla však cestovat po větvích, aby neztratila případné nápovědy v okolí. Šla několik minut, když ucítila vlhkost ve vzduchu, někde zde byla voda. Počkat, žena mluvila o častých zdrojích vody, to muselo být ono! A co žije u vody? No přeci zvířata!
Dívka měla jasno, šla po citu a brzy to i uslyšela. Šplouchání vody. Jezírko. Prodrala se houštím a stanula na břehu malého, několik metrů širokého jezírka, s malým přítokem, a ještě menším odtokem, který se v lese roztékal do ztracena. Hinata svým bystrým zrakem pozorovala vše okolo a hledala stopy, ale něco, nebo spíše někdo ji vyrušil.
„Kdo jsi?“ ozvalo se uprostřed jezírka – a teprve teď si toho všimla, hladina uprostřed byla ozářena slunečným paprskem. A uprostřed toho paprsku plavala žába.
„Ty mluvíš?“ vyjekla, žába doplavala na okraj světla, otočila se a plavala nazpátek.
„Já plavu, jsem žába, tak plavu.“
Tohle by to monstrum, které lovili? To snad ne.
„Ale ty jsi žába, jak to že mluvíš? Žáby nemluví.“
„Nikdy jsi neviděla zvíře mluvit?“
Hinata se zamyslela. Žába měla pravdu, tam odkud pochází, žije jeden klan s mluvícími psy. Jak se to jen jmenoval? A pak si vzpomněla na mluvící kočky. A i devítiocasý démon v legendách hovořil.
„Viděla, omlouvám se, žábo.“
„To je dobré, člověku.“
„Člověku? Mám jméno!“
„A já snad ne?“
Žába zase uhodila hřebíček na hlavičku. Byla mazaná.
„Jsem Hinata. Jakpak se jmenuješ ty?“
„Jsem Gamatuka. Těší mě, i přes to, že jsi mi neřekla celé své jméno a tajíš ho.“
„Já ho netajím, jen ho prostě neříkám.“ A proč ho neříká? Bála se toho jména, byla to historie a dívka chtěla žít už jen v budoucnosti. „Gamatuko, jak víš, že jsem z klanu?“
„Jsem žába. Takže znám všechnu moudrost světa.“
Žába mezitím udělala ve vodě další otočku. Hinata začala pochybovat, že je při smyslech. S kým se to tu vůbec baví a proč?
„Proč plaveš, Gamatuko?“
„Protože znám všechnu moudrost světa, tak už jen plavu.“
Aha. Tak to dávalo smysl.
„A pomůžeš mi?“
„Zajisté.“
„Něco z tohoto lesa chodí na lov k lidem, chceme to vypátrat.“
„To je tanuki.“
Tanuki? „Ale to je jen mýval, ne?“
„A já jsem jen žába.“
Zatraceně! Zase mě dostala, pomyslela Hinata.
„Měla bys otevřít více svou mysl, Hinato. Jsi mladá a nemáš zdaleka ani tolik moudrosti co já, ale jsi uzavřená, a to není dobré. Ptáš se, to je dobré, ale ptej se otevřeně. Ne uzavřeně. Neměj předsudky.“
Peskovala ji žába, výborné! Vlastně i tahle myšlenka byla plná předsudků… Gamatuka měla ve všem pravdu.
„A kdo je zač ten tanuki?“
„Jeho jméno ti neřeknu. On ti ho taky nepoví. A nechtěla bys to ani vědět.“
„A…“ dívka se už chtěla zeptat, žába se přestala plavat a její zářivé žluté oči se podívaly přímo na ni.
„Už začínáš chápat. Nechceš znát jeho jméno.“
Jsou to lovci a loví tvora se jménem. Hinatě se zamotala hlava. Kam se to upsala? Měl Sasuke pravdu?
„A proč to dělá?“ Snad z čiré nenávisti, to by Hinatě teď dost pomohlo.
„Dřevorubci z druhé strany lesa nikdy neslyšeli o proroctví. A protože to jsou dřevorubci, tak rubou dřevo. Stejně jako já plavu, když jsem žába. Ale oni svým chováním lesu ubližují. Berou jeho energii a zabijí jeho obyvatele.“
„To je smutné.“
„Já vím, jsem žába.“
Lovili démona, který pouze bojoval o své vlastní přežití.
„Tanuki, je to vlastně démon?“
„Pro někoho je to démon, pro některé je to jen další obyvatel lesa. Společně vytváří rovnováhu, zatímco jiným ji narušuje. Posuď to sama, až ho uvidíš… ale nebudeš mít na výběr.“
„Oni? Ty nejsi členem jejich uskupení?“
„Ne, jsem žába. Žiju na hoře Myōboku. A tady jen plavu. Jsem tu jediná, tak plavu.“
Aha. Hora Myōboku, to si musí Hinata někam zapsat.
„Aha.“
„Hinato.“
„Ano?“
„Dávej si pozor, cesta, po které kráčíš, je velice náročná.“
Hinata se zamyslela. „Je nějaká snazší cesta?“
„Všechny cesty jsou náročné.“
V tu chvíli se ozval povědomý hlas. Hlas Šviha, samuraje. Hinata se zprudka otočila a vyběhla křovinou ven, mladý muž stál s mečem v ruce a hleděl na dívku.
„Myslel jsem, že se ti něco stalo.“ Šeptl a zasunul meč zpátky do pochvy. „Co tady pořád děláš? Našla jsi snad něco?“
„Ne – vlastně ano! Za mnou!“ Hinata se otočila a běžela zpátky k žábě, ale jezírko bylo prázdné. Nikde ani stopa.
Švih za jejími zády zabručel. „Chceš se se mnou vykoupat… já nevím.“
„Ne! Byla tu žába!“
„Tak žába…“
„A ona mluvila…“
„Jasně. Poslyš, bylas pryč dlouho, musela jsi trasu projít, ale pokud je tohle všechno, co máš, tak pojďme zpátky. S Mari jsme našli na naší cestě ohlodané kosti, toho tvora máme na stopě.“
„Vím, co to je. Tedy kdo to je.“
Švih se zamyslel, podíval se na Hinatu, na jezírko a zpět na dívku. Přeskočilo ji?
„Povíš to pak všem, nováčku.“
Cesta zpátky byla tichá, ačkoliv se Švih na dívku neustále obracel a hlídal. Zároveň také kontroloval, jestli jde správným směrem, po cestě zanechal stopy. Další věc, kterou Hinata opomněla.
Cesta se chýlila ke konci a Hinata ke konci náhle položila ruku na rameno.
„Vím, že jsme nezačali dobře… ale věříš mi?“
Muž se zastavil a pohlédl jí do očí.
„Já nevím. Žába?“
„Bude to dávat smysl, slibuji.“
Švih vzdychl.
„Proč mě tu nechceš?“ zeptala se pak. Švih se zarazil.
„Víš, ke komu ses přidala?“
Už zase? „Sasuke už mi to vysvětlil.“
„Dobře. Já jen nechci pohřbívat dalšího člověka.“
Samuraj se otočil a šel dál, Hinata jen mlčky stála a dívala se do prázdna. Tak o tom to bylo…
„Tak pojď, nováčku, vysvětlíš to všem.“
Hinata podívala zpátky na muže a usmála se. Ve slově nováčku už necítila posměch.
Akira se na dívku mračila, hned jak se zjevila z houští.
„Kde ses zdržela?“ zeptala se. Hinata pokrčila rameny.
„Mluvila s žábou,“ podotkl Švih. Bojovnice se zamračila ještě více.
„Žába… tys potkala mluvící žábu?“
Hinata kývla. Akira chvíli hleděla před sebe jak napnutý sloup, ale pak vzdychla.
„Takže tento les je opravdu magický…“
Švih vykulil oči na bojovnici. Takže žáby opravdu mluví?
„Byla z hory My.. Myo… Myobi...“
„Hora Myōboku, posvátné místo žab. Místo s vysokou přírodní energií.“ Opravila Hinatu Mari. Měla si to přeci jen zapsat.
„Pokud tu žába opravdu byla, měli bychom si dávat větší pozor,“ řekla pak Akira a rozhlédla se kolem. Tu energii cítila, opravdu ji cítila. Bylo to téměř jako doma. Dávno ztracený pocit.
„Řekla mi o tom, kdo stojí za krádeží zvířat.“ Všichni napnuli sluch v očekávanou odpověď. „Byl to tanuki.“
„Mýval? To je lepší než veverka…“ podotkl Švih. Akira zauvažovala.
„Na ty stopy to sedí.“
Švih se pak téměř rozesmál. „Takže lovíme nějakého malého chlupatého zloděje, co umí pár triků?“
Akira rychle, ale důrazně zavrtěla hlavou. „Nepodceňovala bych toho tvora jen proto, že je to tanuki. I jeden z nejmocnějších démonů je tanuki.“
„Jednoocasý démon,“ šeptla Hinata, lovkyně-bojovnice se na ni tázavě podívala. „Znám všechny ocasé démony z legend, u nás v klanu jsme na ně kladli důraz.“
„Něco v tobě přeci jen je.“ Kompliment od Akiry. Hinata se usmála.
„Proč by tanuki lovil zvířata u lidí, když žije v nedotčeném lese?“ zeptala se léčitelka.
„I to mi žába řekla… právě proto, že les je dotčený. Je ničen lidmi z druhé strany.“
„To už nepotřebujeme vědět… pojďme.“ Akira zavelela a skupina se dala do pohybu. Hinata chtěla něco namítnout, ale nikdo ji už neposlouchal. A ona začala chápat proč… nikdo nechtěl vědět, proč se to děje, krom Mari. Nechtěli s tím žít. Dostali jednoduchý úkol a chtěli ho jen splnit. Nic víc, nic míň.
Cesta je vedla již vyšlapanou cesto od Mari a Šviha, kteří mimo svých přirozených stop zanechali ještě několik výrazných značek – značky na stromech nebo položené kamínky na výrazných místech. Oboje Hinatu znepokojilo, byli v posvátném lese. Neměli tu přeci nic měnit.
Po nějaké době Švih zdvihl ruku a ukázal na malou planinu uprostřed řady stromů. Byla tam hromádka kostí. Hinata žádné z nich příliš nepoznala, ale kdyby byla zběhlá v anatomii zvířat, rozpoznala by několik slepic, jednoho kohouta a tučné prase.
Vykročila kupředu. A náhle se to vše zvrtlo. Švih ji zatlačil do boku a vlítla do něj malá hnědá koule, která se společně s Švihem překulila. Když se mladý samuraj vzpamatoval, malá koule odskočila a ve stínu se rozplynula.
„Udělal na nás past,“ žasla Mari a vytasila z kapsy kunai, ale pak si všimla krvavé rány na hrudi Šviha a začala se jí věnovat.
Hinata si teprve teď uvědomila, co se stalo. Švih ji odstrčil a postavil se čelem k útoku. Zachránil ji.
„Švihu…“ šeptla. Ten jen mávl rukou.
Akira mezitím podrážděně zasyčela. „Pořád bojujeme.“
A jak řekla, tak se stalo. Malá psovitá šelma se vynořila ze stínu pod stromem a vrčela.
Akira si odhrnula rukáv, Hinata si všimla mnoha značek na jejím těle. Bojovnice pak po jedné z nich přejela dlaní a v rukou se jí zjevil oštěp. Proto u sebe nenosila žádné zbraně, pomyslela si mladá dívka, všechny měla schované.
Pak se bojovnice prudce pohnula a oštěp vyletěl přímo na tanukiho. Ten na poslední chvíli uskočil ráně, která by ho dozajista zabila. A jak uskočil, vletěl do stínu, ve kterém zase zmizel.
„Hinato, otoč se k nám zády,“ zaskuhral Švih, když mu Mariina chakra začala sešívat ránu. Dívka kývla a uposlechla. Pak to spatřila, tanuki mířil na ni. Dívka si rychle rozpomněla na základní úder, sek z vytasení. Tanuki uskočil dozadu a dívka prudce vyrazila za ním. Ale udělala chybu, dostala se do hlubokého stínu. Tam byl vládcem chlupatý démon a využil všech svých možností. Odrazil se od stromu a s vysokou rychlostí mířil drápy na Hinatin krk. Ta se sklonila, Tanuki na to čekal a zachytil se jí za ramena. Na malý okamžik dívka uviděla z bezprostřední vzdálenosti jeho ostré tesáky, ale tvor se musel vyhnout dalšímu oštěpu, tentokrát však Akira jen bodla. Její oštěp prorazil vzduch, jak byl tvor rychlý. Bojovnice však neměla v účelu tvora propíchnout, ale hlavně ho odehnat od Hinaty. Ta využila volný prostor a vrátila se zpátky do polostínu, kde byla ve větším bezpečí. Švih už byl mezitím na nohou a jeho meč zářil chakrou. Krev na jeho kožené zbroji byla zaschlá. Mari klečela za jeho zády a zhluboka oddechovala.
„Příště použij své ohnivé techniky,“ řekla Akira Hinatě. Tvor se nejspíše někde přeskupoval.
„Oheň ozáří všechny stíny…“ odpověděla ji na to dívka a Akira kývla.
„Je příliš rychlý, ale nevydrží mu to dlouho. Musíme ho dostat přesilou.“
„Je to inteligentní tvor,“ ozvala se Mari, „nachystal past. Žene nás do stínu. Přesilu prokoukne.“
„Dostaneme ho, šmejda,“ sykl Švih a jeho meč se rozzářil ještě více, jak samuraj zprudka odrazil další výpad tvora, který se okamžitě schoval opět ve stínech. „Testuje mě!“
Pak ho zahlédli, jak prchá v dálce mimo stín.
„Utíká!“ řekla Akira.
Švih s bojovnicí se za ním rozeběhli.
„Něco mi tu nesedí,“ zakřičela na ně Hinata, ale už bylo pozdě. Tanuki se zčistajasna objevil v korunách stromů a seskočil mezi oba dva. Akiru drápl po tváři a Šviha udeřil ocasem přes hlavu. Oba dva lovci zavrávorali a upadli. Tanuki je položil na zem!
Ale svůj triumf nemohl oslavovat příliš dlouho, jelikož mu ho přerušila obrovská ohnivá koule, kterou na něj poslala Hinata. Koule po své cestě ničila vše zelené a zanechávala brázdu v zemi. Hinata se z toho otřepala a pak si otřela pot z čela. Ublížila lesu… to nezamýšlela útokem, ale naštěstí zachránila své společníky, kteří se útoku taktéž vyhnuli a vrátili se zpátky.
„Jak jsi vycítila, že to bylo genjutsu?“ zeptal se Švih a zavrávoral. Zrak se mu mlžil a motala se mu hlava, nejspíše měl lehčí otřes mozku po zásahu ocasem.
„Prostě jsem to cítila…“ odpověděla Hinata, neřekla pravdu. Celý její klan měl obrovský talent. „Možná s ním nemusíme bojovat.“
Akira ji však zarazila. „Chceš abychom ho nechali být?“
„Ne… mohli bychom odehnat lidi od ničení lesa.“
Švih se otočil přes rameno a podíval se na dívku. V jeho pohledu ucítila lítost.
„Hinato,“ oslovil ji jménem, „nebuď naivní.“
A pak se vše znovu uvedlo do pohybu, tanuki vyrazil ze stínu a jak se přibližoval, jeho tlapa se zvětšovala, až dosáhla několikanásobné velikosti a udeřila na skupinu. Všichni stačili uskočit do vrcholů stromů, tanuki se zmenšil opět do normální velikosti a vyrazil po Hinatě. Nejspíše ho naštval její předchozí útok.
Hinata mezitím našla pevnou větev, na kterou se postavila, ale než se vůbec vzpamatovala, větev se rozlomila a zespod do dívky vrazil tanuki. Dívka zařvala bolestí, instinktivně tasila meč a ucítila, jak na její tvář dopadla horká krev. Asi se jí podařil nějaký zásah, ale netušila jaký. A než to stačila zjistit, vrazila ramenem na kámen a zařvala znovu.
Švih se mezitím odrazil od své větve přímo za letícím mývalem, ten se otočil ve vzduchu, jeho ocas nabyl několikanásobné velikosti a udeřil na samurajův meč. Dva přívaly chakry se střetly a vytvořily úžasné světelné divadlo, které ozářilo vše okolo. V tu chvíli ztratil tanuki část svých sil, jeho úder polevil a meč projel jeho ocasem skrz na skrz.
Když démon-zvíře dopadl zpátky na zem do původní velikosti, ocas byl useknutý a řinula se z něj krev. Švih chtěl v útoku pokračovat a s velkým rozpřáhnutím se přichystal k poslednímu švihu. Zvíře však zatnulo všechny drápy do země a z plna hrdla zařvalo. Les se otřásl, samuraj ztratil rovnováhu a udeřil na prázdno.
Tanuki využil krátkého časového okamžiku a svou tlapou udeřil na lýtko mladého muže. Podařilo se! Samuraj zařval a poklekl na zdravou nohu, mýval se mezitím přichystal k dokončujícímu úderu, když se mu do zad zabořil kunai. Mari. Mýval se zprudka otočil, odrazil se od země a zmizel ve stínu.
Akira doskočila vedle Šviha a zrakem hledala ve stínech útočníka.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se.
„Nemohu moc chodit,“ sykl a posadil se na zadek. „Nezvládnu takhle už bojovat.“
Bojovnice zabručela. „Hinata?“
Akira se otočila na místo, kam dívka po úderu mývala na strom dopadla. Sbírala se tam ze země a záda měla celé rudé, jak se krev dostala přes její oblečení. Hinata se držela za rameno a malátně se pohybovala.
Mari seskočila z větve stromu a rozhlédla se na dva zraněné společníky. A rychle vyhodnotila, kdo potřebuje dřívější pomoc.
Doběhla k Hinatě.
„Ukaž, Hin,“ oslovila ji a položila ji na rameno ruku. Její technika měla odhalit zranění.
„Máš to vyhozené a rozseknuté… to zvládneme.“ Léčitelka chytila Hinatinu ruku do svých obou, nahmatala nejlepší místo pro úchop a pak jen dívce šeptla do ucha. „Drž se.“
A ona se držela, ale nevydržela to. Nahození bylo tak bolestivé, že zařvala a tvář měla celou od slz. Chvíli po zákroku se třepala a nebyla schopna slov. Mari ji jen pohladila po vlasech.
„Tu ránu zašijeme později,“ šeptla a rozeběhla se za Švihem, kde se pustila do opravy jeho nohy. Akira mezitím kroužila kolem celé roztroušené skupiny s oštěpem v ruce a hledala protivníka.
„Tak vylez, ty šmejde,“ řekla do stínů. „Už jsem lovila větší démony, než jsi ty!“
Tanuki vylezl. Byl obrovský, měřil přes tři metry. Jeho plná síla. Pomalu se blížil k Akiře.
S velikostí zpomaluje, pomyslela Akira a chtěla toho využít. Během mžiku hodila oštěp, démon se však nenamáhal uhýbat, nastavil pouze svou širokou tlapu, do které se oštěp zabodl po celý hrot. Démon jen pěnil od úst.
Akira pak sama vyrazila, doběhla k tanukimu a uskočila jeho úderu do země. Ve vzduchu začala spojovat ruce v pečetě a odhrnula další značku z pečetě. Jako zbraň si vybrala kusarigamu. Byl to bojový srp na řetězu. A jakmile se ho okamžitě dotkla, zbraní začaly svíjet a problikávat blesky.
A pak začal tanec. Žena skákala, utíkala a koulela se kolem obrovského démona a vrhala svou zbraň proti jeho nemotornému tělu, které bylo brzy plné ran a šrámů.
Ale i přes to všechno to byl vyrovnaný souboj, Akira měla co dělat, aby se vyhýbala všem jeho úderům, a nakonec ji jeden zasáhl a odmrštil zpátky ke své skupině. Démon se odrazil od země a letěl přímo na ni. Švih už byl však zpátky na nahou a trošku otřesený se mu postavil do cesty, démon místo ženy udeřil na něj a opět se střetl s mečem – tentokrát jeho tlapa. Došlo ke stejné přetahované jako předtím, ale nyní to byl tanuki, kdo předvedl více síly a vyrazil samurajovi meč z rukou. Švih zahleděl nestvůře do očí. Bez svého meče byl k ničemu.
V nestřežený moment však do nestvůry udeřil další úder, další ohnivá koule od mladé kunoichi. Hinata ze sebe vydojila poslední zbytky sil a upadla. Když zdvihla hlavu, démon, jehož tělo částečně hořelo a po chlupech už nebyly ani stopy, se přibližoval. Ve vzduchu bylo cítit škvařící se maso. Hinatě se udělalo zle, ale našla dost síly, aby své oči namířila přímo do očí démona.
Ten při pohledu do nich ztuhl.
A to Akiře stačilo, aby vyběhla po jeho zádech a třetí oštěp zabořila nestvůře přímo do hlavy.
Smrtelný řev, který démon vyloudil, byl neskutečný. Celý les se opět otřásl a ze stromů popadal prach a samotné listy a jehličí.
A pak bylo ticho.
Nepřirozené ticho.
Démon, již zpátky ve zmenšené podobě, ležel převrácený na boku. Dva oštěpy, které vypadly z jeho těla ležely okolo něj. Z jeho kůže se kouřilo a srst zmizela. Z původně chlupatého ocasu zbyl jen pahýl. A všude byla krev.
Akira se postavila nad něj a stejně tak se k ní přidala Hinata, která se jen tak tak držela na nohou.
Oči tanukiho už nebyly tak zlé. Vlastně působily zcela naopak. Dívka v nich uviděla strach… a smíření se svým životem.

Dostali ho. Poslední lovci, kteří si pro něj přišli, ho dostali.
Udělal vše, co bylo v jeho silách, aby ochránil svůj domov a svůj způsob života.
Ale prohrál.
Smířil se s tím.
To byl život.
A on cítil, jak ho veškerá energie opouští.
Ještě jednou se zahleděl na nebe, které přes průsvitné koruny stromů viděl. Vždy bylo tak nádherné.
Ještě jednou si vzpomněl na ten pocit, kdy se toulal po lese a utíkal po loukách. Jak byl svobodný.
Ještě jednou si vzpomněl na to, jaké to bylo žít.

Švihova rána mečem to pak vše ukončila. Oddělila hlavu od těla.
Hinata se odvrátila a pozvracela se. Bylo toho na ní moc.
Mari ji okamžitě chytila pod rameny, jak se dívce podlomily nohy a donesla ji až ke stromu. Dobrých dvacet metrů daleko, aby se ztratily co nejvíce z místa bitvy. Sama léčitelka u toho už být nechtěla.
Pak opřela dívku jemně o strom a odhrnula jí košili. Hinata se chtěla zastydět, ale neměla sílu a ani nevěděla vlastně proč. Byla to jen další žena.
„Ztratila jsi nějakou krev,“ řekla léčitelka a dala se do hojení její rány na rameni.
„Proč… proč to tak muselo být?“ vysoukala ze sebe Hinata a cítila, jak její tvář opět zalily slzy. Natekly ji do úst, jak měla skloněnou tvář o strom. „Ten tvor měl jméno.“
„Hinato,“ Mari pak dívce svou hlavu opřela o krk. Hinata ucítila mravenčení, nikdy se jí nikdo cizí tak zblízka nedotkl. Byl to jediný příjemný pocit v závalu ohromné bolesti a smutku. „To je naše práce. Můžeš s tím nesouhlasit, ale důležité je přenést se přes to.“
Hinata cítila z mladé ženy stejnou nejistotu, jakou měla ona sama. „Proč to děláme… proč to vůbec děláme?“
„Když jsem sloužila bohům, byla jsem celý život jen ve svatyni. Pak jsem potkala Praporec. Chtěla jsem to samé, co ty. Být svobodná, žít svůj život. Odešla jsem s nimi, ale než jsem odešla, obklíčil mě a zbytek skupiny můj pán se svými muži. Ten samý člověk, co mi zabil rodinu. Nechtěl mě pustit. Taichi, i bez toho, aniž by mi něco dlužil, vzal velkou část svých peněz a vyplatil mě. A pak mi řekl, že jsem svobodná. Zůstala jsem s Praporcem. Proto to dělám, a proto tu jsem, ačkoliv se mi to nemusí líbit stejně tak jako tobě.“
Následovalo jen ticho, které občas přerušilo to, jak Hinata hekla, když chakra projela její kůží a spojila ji v místě rozseknutí. Šití trvalo ještě nějakou dobu, pak Mari ránu vyčistila a k Hinatě řekla poslední větu.
„Vedla sis dobře, Hin. Jsi dobrá holka.“ Ještě jednou ji v ten den pohladila po její černých vlasech a vydala se ke zbytku. Hinatu nechala vyplakat.
Mezitím v dálce vše sledoval bůh jelen.
Rozhodl se zasáhnout. Akira se Švihem mluvili nad tělem tanukiho a rozmýšleli se, kterou část těla vezmou s sebou jako trofej pro ženu objednavatelku. Ale jelen je vyrušil. Oba dva zbystřili, když ho spatřili.
Zvíře bylo již staré, srst byla šedivá a kroky byly pomalé a opatrné. Jako kdyby každý z nich zvířeti víc a víc ublížil. Dvojité paroží však vypadalo stále pevně jako skála.
Jelen se zastavil před dvojící bojovníků. Jeho pohled byl pronikavý, plný moudrosti ale i strachu a výhružky. Znamenal jediné: odejděte.
Na nic nečekali a uposlechli.

Návrat k domu strážkyně lesa byl tichý a pochmurný. Všichni si odnesli rány a všichni byli unavení.
Žena na ně čekala na terase a v rukou držela kus rozdělaného lampionu, na kterém pracovala. Bylo na něm vidět, že žena byla nervózní a práce jí v ten den moc nešla.
Když však uviděla pomlácené bojovníky, v otrhaném oblečení a s krvavými značkami, lampion jí vypadl z rukou, a to, co měla již hotové, se rozbilo.
„Co se…“ nestačila ani říct a pochopila.
„Splnili jsme úkol. Zvířata už nebudou mizet.“ Oznámila Akira.
„Co to bylo zač?“ zeptala se dál žena a její zrak dopadl na Hinatu, která vypadala ze všech nejhůř.
„Byl to tanuki,“ odpověděla šeptem. „Dřevorubci mu ničili domov a neměl co jíst.“
Žena se zhrozila.
„Zarazili jste ty dřevorubce?“ zeptala se pak dál. Hinata se jí podívala do očí, ale Švih s odpovědí předběhl.
„Bojovali jsme proti lesnímu netvorovi, ne proti lidem.“
Žena se pak zprudka otočila a vyrazila do budovy. A až se vrátila strčila samurajovi do rukou peníze, které jim slíbila a pak se otočila a vyrazila zpátky domů, ale něco ji zastavilo. Hinata ji položila ruce na rameno a objala.
Žena plakala.
Pro někoho netvor nemusel být netvorem a každý démon mohl být něčím víc. Žába měla pravdu.

Taichi čekal do noci, než si pro něj někdo přišel.
A tím někým byl nejmladší a třetí syn Nobunagy, Shingen. Téměř třicátník s krátkými hnědými vlasy. Pohyboval se tiše a elegantně. Jeho pohled byl zkoumavý a všudypřítomný. Znak dobrého ninji.
„Taichi-sama,“ muž vešel do stanu, kde Taichi rozjímal u svíčky.
„Shingene, nemusíš být zdvořilý.“
„To nezáleží na mne. Můj otec si už vyhradil pro vás vhodný čas, pane, pojďte za mnou.“
Taichi se podíval na Meče a Záblesk, kteří odpočívali v rohu stanu. Společně se všichni tři zvedli a následovali ninju dál do hradu. Všichni beze zbraní.
„Jak dopadla dnešní válečná porada?“ zeptal se Taichi. Pravda byla taková, že už toho mnoho slyšel.
„Můj starší bratr, nezachoval se dobře… ale otec je milostivý a situaci vyřešil.“
„To rád slyším.“
„Ano.“
Dál šli mlčky. Aby Taichi přiznal pravdu, z mladého válečníka vyzařoval strach.
Nobunaga je uvítal ve stejném sále, ve kterém byla ráno toho dne porada a ve které vítal i všechny ostatní lordy. Už to byla pro Praporec pocta.
„Taichi, jsem rád, že jste společně se svou skupinou dorazil z takové dálky.“
Všichni tři žoldáci poklekli a Shingen zaujal místo po boku otce, ale lehce za jeho zády. Netrvalo to však dlouho.
„Jsme staří přátelé, chci být s vámi o samotě,“ oznámil Toyotomi-sama a místnost plná jeho sluhů se začala vyklízet. Jeho syn mu zašeptal cosi do ucha a sám také odešel. Taichi kývnutím vyslal své dva druhy taktéž za dveře. Vzal si je sebou, aby udělal dojem. Musel mít své ochránce, když šel jednat s vysokým pánem, ale to bylo tak vše, proč je vzal s sebou. Své již splnili.
„Tak Taichi, teď když už jsme sami, jsem opravdu rád, že tě vidím… budu tě potřebovat.“
„Na co, můj pane?“
„To je prosté, můj kamaráde. Bude nějaká válka. Ještě nevím jaká, ale odpověz mi…“
Nobunaga se takřka rozesmál, jak mohl odhodit přetvářku bokem a mluvit zpříma.
„Pálil jsi někdy most?“