Tragédie

[i]Smrt. Tolik utrpení, smutku a bolesti, ale zároveň osvobození a klidu v jednom slově. Není to smrt která bolí, ale to, co předchází před ní. Ta ztráta a pocit bezmoci, před její nevyhnutelnou a každodenní všudypřítomností. Není to umírání, co tak ochromuje, ale život, co předcházel před ním.

Čierne oči, čierne vlasy, čierne myšlienky. Čierne myšlienky? Nie. Čierne určite nie, veď myslím farebne a nie čiernobielo. Sú to skôr temné, bezcitné, egoistické a negatívne myšlienky. Ale keď na to myslím, vidím to farebne. No niekedy by som radšej videl čierno bielo, a mal šťastné myšlienky.

Je to pravda? Opravdu tam stálo tolik lidí? Možná jsem udělal chybu, že jsem ji nevěřil a šel jsem tam, i když jsem věděl, že zemřu. Já jsem jen chtěl dokázat, že jsem aspoň trošku potřebný. Ale stejně mě nejvíc mrzí, že jsem neviděl Naruta, jak spasí svět. Byl bych vůbec teď užitečný? Asi ne...

Samo, samučičké sedí dieťa na zemi,
a pozerá sa do nej tými svojimi,
smutnými no zároveň chladnými očami
ktoré ronia čierne slzy ničoty.

Prečo ma nikto nemá rád?
pýta sa samo seba a aj samo si odpovedá.
Si len monštrum, zbraň, ničota.
Odpovie mu v hlave hlas, ktorý ho zatiaľ ako jediný neopustil.

Prečo a prečo? Pýta sa stále dokola.
Odpovedá mu iba hlas zdola,
hlas toho monštra v ňom skrytom.

Až sa pod jeho nohami vytvorí more sĺz,
Až ukončí ten nekonečný boj v sebe,

Po necelých šesti měsících (zhruba) mě napadlo v této sérii pokračovat, ani nevím proč, ale mám pocit, že by to mělo být dopsáno.

[b]„No tak, Obito! Pojď! Nebo chceš, aby tě Kakashi zase předběhl?" křikla jsem. Otočila jsem se, abych pohlédla na toho, komu to bylo oznamováno. Zastavila jsem a hleděla na svého zadýchaného parťáka opírajícího se o strom. Když mě spatřil, strnul.
„Děje se něco?" pokynula jsem jeho směrem.

Hiashi smrdí!

Hlava Hyuuga klanu sa s kamenným výrazom dívala na roztečený nápis na múre.
„Kto to napísal?“ pýtal sa bez akýchkoľvek známok emócií v hlase. „Tadao?“
„J-ja neviem,“ Hiashiho verný spoločník potlačil smiech. Nemohol si predsa dovoliť potupiť ho ešte viac, než už bol.
„Zmyte to,“ zavelil Hiashi a zvrtol sa, aby sa vrátil späť za múry do záhrad, ignorujúc všetky udivené pohľady okoloidúcich.

„Záleží podle toho, co ti řekne. Jinak… jdi už.“ Stvrdil Gekko’ü a Kakkò tak učinil. Gekko’ü opět osiřel.
Od Kakkòova odchodu uběhly dva týdny a stále žádná zpráva, nebo náznak dalšího útoku. Takového volna hodlal Gekko’ü patřičně využít. Seděl ve svém pokoji a pročítal mapu.
„Sí, touhle stezkou by to mohlo jít.“ Zamumlal Gekko’ü zamyšleně a ani si nevšiml přítomnosti někoho dalšího.
„Nazdárek, krasavče. Copak děláš?“ Ozvala se za ním Adha a zezadu ho objala kolem krku. Gekko’ü mohl vyskočit z kůže.

Naruto ležel ve své posteli. Bylo už odpoledne, několik hodin po obědě – dá-li se instantnímu rámenu říkat plnohodnotný oběd. Ve svém malém bytě měl otevřené okno a tak mu do jeho obydlí proudil čerstvý jarní vzduch. Naruto se tisknul ke stěně a ačkoliv už byl oblečený do domácího oblečení, a ne do pyžama, byl schovaný pod peřinou. Hlavu měl pod velkým polštářem a přemýšlel nad věcmi, které ho už několik týdnů, ba i měsíců, trápily. Zkrátka nemohl pochopit, jak mohl dopustit, aby vše dopadlo takto.

„Daisuke!“ vykríkla Sora on to hneď pochopil. Tobiho nohy sa prestali dotýkať zeme, iba kopal v vzduchu rukami aj nohami, akoby plával, vyzdvihol ho ešte o niečo vyššie a odhodil dozadu na zem, po ktorej sa ešte chvíľu šmýkal až nakoniec zastal a zastenal.
„Musíme ho stoj čo stoj udržať nažive inak sa tu dostane Temnota,“ hovorila rýchlo Riko.
„To vieme, vieme,“ mávol rukou, „boli sme ešte chvíľu stuhnutí, keď sme prišli, ale sluch nám fungoval. Vieme všetko,“ oboznámil ju Shinichi.
„Výborne,“ prikývla Riko.

Ako tak trielili k tomu hlúčiku, začali sa nevedomky pretekať, kto sa k Hinate dostane ako prvý. Keď ich zastavil rad tiel, dobre, že neskákali jeden druhému po chrbte v snahe dostať toho druhého k zemi.
„Čo je s ňou?“
„Zase odpadla?“
„Hinata? Hinata, počuješ ma?“
„Kam ju nesiete?“
Odpoveďou im boli iba podráždené a nervózne pohľady. Zalial ich studený pot. Kiba nahnevane drgol do Naruta a naznačil mu, že je to jeho vina, na čo Naruto len zúfalo vypleštil oči a ukázal na seba odpovedajúc otázkou, ako to už len môže byť jeho vina...

Západ slunce se blížil a ptáci proletěli nad jídlem vonící Konohou. Začala nemilosrdná zima a zvířata se uchylovali ke spánku s rozzařující se hvězdou na nebi. Jen medvěd hladový a divoký pohazoval mocně svou srtí jak trhal kusy masa hubeného zvířete, kterému chyběli žeberní kosti a střeva. Oči vyhublé srnky byli zaplněny krví a hleděli směrem k hradbám chránící lid netušíc, co děsivého ve světě žije. První sněhové vločky byli zkrvavené teplou krví a se začínající nocí se ozývalo drsné vrčení mohutného zvířete.

Byl chladný zimní večer a blonďák s očekáváním postával při měsíčním svitu. Stál takto bez hnutí už více než půl hodiny. Opodál, schován za stíny stromů, posedával chlapec s vlasy zcela odlišné barvy. Na obloze se objevily první hvězdy a chlapci stále upírali své pohledy k obloze. Prvnímu z nich se na tváři objevil pramínek slz. Zafoukal silný vítr a nešťasten poklekl do studené přikrývky, která obklopovala celé okolí. Druhý, ač také smutný, zkřivil rty do úšklebku. Oba zde byli z jiného, ač ze stejného důvodu.
†

„Vysvetlite, čo sa s ňou deje.“ Hiashiho hlas bol až desivo ľadový. Kontroloval sa, no to napätie v miestnosti by sa dalo krájať. Bolo to ako ticho pred búrkou.
Úbohý medik sa potil v tvári a nervózne si žmolil prsty. Jeho pohľad kĺzal po celej miestnosti, plazil sa po podlahe a všemožne sa vyhýbal Hiashiho tvári. Tie chvíle ticha mu pripadali horšie ako posledné minúty pred popravou, hoci to ešte nezažil.
To sa asi čoskoro zmení... zaplakal v mysli. Ak mu nedám to vysvetlenie.

Aburame Shino přísahal, že ochrání svůj tým. Za každou cenu. Hyuuga Hinata přísahala, že svůj klan povede vším dobrým i zlým. Za každou cenu. Uchiha Sasuke přísahal, že pomstí svou rodinu. Za každou cenu.

Kapitola III – Tma

Hodiny na stěně ukazovaly půl devátou. Tsunade si nepřála nic víc než jeden poklidný večer. Dokončila by práci určenou pro ten den, štěkla na Shizune, ať ji přestane otravovat s dalšími dokumenty, popadla ji za zápěstí a odtáhla do nejbližšího baru, kde by se spolu zpily do němoty. Tsunade by byla veselá a uvolněná a zapomněla by aspoň na okamžik na otravnou radu, otravné klany a otravné podřízené. Vyschlo jí v hrdle, sotva na to pomyslela, a jen stěží se zarazila dřív, než si řekla Shizune o novou láhev.

Chudák holka před ní vypadala, že by potřebovala pořádného panáka.

Díl 10. - První dole

„Klidně běž napřed, časem tě doženu..“ Podotkl jen Taku na mladšího bratránka, který jen přikývl a poté zmizel v půdě.
On sám se vydal pomalu pěšky jistým směrem. Oba dva měli dlouhou dobu k dispozici informace od zvědů Konohy, kteří patřili k nejlepším. Listová si nemohla dovolit špatné špiony, jinak by nevydržela takovou dobu.

POZOR! Spoiler!

Sasuke
Yū
Hinata
Ino
Shikamaru

Zatímco se Yūin smích nesl neslyšně vzduchem, Hinata se pokoušela pravidelně dýchat a odvrátit zrak od Saie. Ač marně.
To… to je nemožný. Co se stalo… Proč tak náhle? To je příliš. Co mám teď udělat?

Kdyby někdo chtěl tak tady má k tomu zvuky.
_____________________________________________________________________________________________________________________

Díl 9. - Znovuzrození

Od doby, co omdlel na zranění a ztrátu krve, uběhla již nějaká doba a Zaito neměl ponětí, co se v jeho okolí děje. Stejnak na tom byl Taku.
Oba dva leželi na takových provizorních lůžkách, kompletně ošetření, v takovém kamenném domku s jedním vstupem. Venku bylo několik dalších podobných domků.
Všude byly slyšet hlasy dětí, které pobíhaly po venkovním prostranství. Byla to asi dvanáctičlenná skupina děcek, co si hrála s takovým míčem.