Zničené sny - Díl 9.

Díl 9. - Znovuzrození

Od doby, co omdlel na zranění a ztrátu krve, uběhla již nějaká doba a Zaito neměl ponětí, co se v jeho okolí děje. Stejnak na tom byl Taku.
Oba dva leželi na takových provizorních lůžkách, kompletně ošetření, v takovém kamenném domku s jedním vstupem. Venku bylo několik dalších podobných domků.
Všude byly slyšet hlasy dětí, které pobíhaly po venkovním prostranství. Byla to asi dvanáctičlenná skupina děcek, co si hrála s takovým míčem.
Bylo tam sice světlo, ale nebylo to zcela přírodní světlo. Při pohledu nahoru, tam, kde by většina očekávala oblohu, byl jakýsi strop a na něm množství svítilen, které dokázali osvětlovat celé tamnější prostranství. To sice nebylo velké, ale vypadalo poměrně hezky.
Jako taková venkovská idyla. Stromy i rostliny tam rovněž byli, i když jen na určitých místech, ale jinak vypadaly zdravě. Světlo v lampách na stropě zřejmě bylo způsobené nějakými technikami, aby nahradilo to sluneční.
Taky tam bylo výrazně tepleji, než běžně v Zemi Ohně.
Náhle se Zaito trhnutím probral a sedl si. Něčeho se lekl ve snech a proto zrychleně dýchal, zpotil se a bušilo mu docela srdce.
Hned po probuzení se prohlédl a viděl, že byl nějakým schopným medikem vyléčen a akorát se mu dohojovaly rány. Jen pár nejhorších zranění na hrudi a krku ještě bylo poznatelných, ale zbytek byl skoro zcela pryč.
Nechápal, jak to, že byl ještě naživu. A co víc, kde to vůbec byl. Natáhl na sebe své, potrhané a zakrvácené triko, protože byl polonahý, a vydal se ven.
Další šok pro něj bylo to místo, kde se nacházel. Nedokázal si to tam přiřadit k žádné pro něj známé oblasti.
V momentě, kdy si ho všimly ony děti, se rozutekly pryč a po chvilce přivedly starce, který bratrance našel a se společníky odvedl.
„Vypadá to, že jsi již v pořádku a při plné síle. To jsem docela rád.“ Spustil dědula, ale mladík ho trochu nechápal a tak na něj civěl více méně jako na nějaké neznámé stvoření.
„Kde jsem? Kdo jste? Proč...“ Začal se ptát, ale stařec zdvihl ruku, aby ho umlčel a následně si odkašlal.
„Vítej v Konohagakure. V té pravé Listové. Já jsem současný Hokage, již Jedenáctý Hokage, ale už mám vybraného následovníka. A pro zbytek bychom se měli jít někam posadit, zabere to nějakou chvilku, než ti vše objasním, aby tvá zvědavost byla uspokojena.“ Řekl stařec a pokynul na Zaita, při čemž následně odešli směrem k domu, ze kterého vyšel.
Domek byl větší vevnitř, než co se zdál z venčí. Bylo tam takové běžné vybavení nějaké domácnosti. Hokage si sedl do houpacího křesla, zatímco Zaito se posadil na normální dřevěnnou židli.
„K vysvětlení... Pravá Listová jsem řekl, protože Listová se již desítky let nevyskytuje na zemském povchu. Pouze vysíláme členy vesnice, aby dělali po Zemi Ohně znaky, že tam je nějaká kočovná vesnice. Dávno jsme se uchýlili k životu doslova pod zemí. Důvod, proč je tady tak teplo, je, že jsme poměrně hluboko pod zemí a tím pádem nás ovlivňuje teplota jádra planety. Proč jsme se ponořili pod zem? Chtěli jsme mír a blahobyt, jenže to na povrchu nešlo, kvůli ostatním agresivním národům. Jsme dostatečně hluboko a máme nad hlavami bariéry, takže jsme i pro senzory naprosto nevystopovatelní. Máme samozřejmě průlezy na povrch, ale ty vyžadují k otevření i pečetě. Tohle je jedna z centrálních částí vesnice. Jsou i další kopule s domy a vesničany v okolí. Nevešli jsme se všichni do jedné kopule a nedokázali jsme vytvořit tak velkou kopuli, aby nespadla pod svou vlastní vahou. Menší se osvědčily jako lepší.“ Pustil se do dlouhého vysvětlování stařík a Zaito ho mácháním rukou zastavil.
„ Proč mi to všechno říkáte?..“ Zeptal se, protože nějak nechápal, proč by to všechno vysvětloval potencionálnímu nepříteli. Přeci jen pochyboval, že by dědula mohl vědět, kdo je Zaito a jaký je jeho záměr.
„Protože bys to tu mohl přijmout za svůj nový domov. Zkoumali jsme tvou krev a tvoje DNA je hodně podobná klanu Uzumaki a Hyuuga, ostatně i DNA toho druhého mladíka, které přinesli s tebou. A i když byli původně Uzumaki z Vírové, později byli hlavně z Listové... I když záleží na tobě, zda zůstaneš, či ne.“ Odpověděl Hokage a Zaito sebou překvapeně trhl. Nečekal takovou informaci, i když by to odpovídalo tomu, že jeho rodina byla zvaná cizáky v Mlžné.
Následně vstal, lehce se uklonil, přeci jen byl stařec vůdcem vesnice, a odešel zpátky do domku, ve kterém se probudil. Tam si sednul na postel a nějakou tu dobu přemýšlel.
Ze hlubokého zadumání ho vytrhl teprve jeho probudivší bratranec. Uklidnil ho a poté mu vysvětlil a převyprávěl vše, co se dozvěděl.
Zmatený Taku jen přikyvoval a pak se sám posadil, při čemž vyžadoval od bratránka, aby mu řekl, kde se nachází Hokage.
Zaito pouze ukázal na jeden z baráků. Taku se vydal tím směrem, následován zvědavým a překvapeným bratrancem.
Starší z dvojice vstoupil dovnitř domu, uklonil se a nadechl se, aby mohl spustit.
„Slyšel jsem vše od bratránka. A upřímně, Jedenáctý, bych tu i rád zůstal. Jenže potřebujeme oba dva zesílit. A to ve vesnici, která po několik generací prohrává, se nám asi nepodaří. A jestliže nezesílíme, nebudeme moct porazit tamty, co nás skoro zabili a nebudeme tak moct dosáhnout míru.“ Pronesl Taku, ale stařec se jenom zasmál a vstal z křesla.
„Vy si myslíte, že kdybychom jen prohrávali, byl bych Jedenáctým? Kolikátí jsou kagové jiných vesnic? My neprohráváme, my se jen vzdáváme bez boje. Necháváme již desítky let porážet maximálně své klony, aby to vypadalo, že jsme ubozí a mohli jsme mít klid. Ale, pojďte za mnou, ukážu vám moji sbírku, která by vás i mohla zajímat.“ Řekl pobaveně Hokage a vydal se kamsi dozadu do domu, při čemž byl následován oběma mladíky.
Došel k jakési zdi, složil pečetě a zeď odhalila tajné dveře, kterými všichni tři prošli a pokračovali dlouhou a jemně nasvícenou chodbou kamsi ještě hlouběji.
Avšak nebylo tam již takové teplo, naopak, spíše zima.
Když došli, ocitli se v čemsi podobném rozsáhlé knihovně. Na mnohých policích však nebyly jen knihy a svitky, ale i láhve s nálevy a v nich různé druhy orgánů a tak. Bylo tam vidět i pár dalších přístupů na toto místo.
„Tohle je genetická pokladnice a shromaždiště všeho moudra za poslední stovky let. Nenechali jsme si zničit jediný spis, jedinou informaci a ani jediné Kekkei Genkai. Vše jsme uskladnili a uchovali. Bohužel, nejsme natolik zdatní a silní, co se týká stavby těl, abychom ustáli implantaci cizí tkáně. A ani nechceme být, protože nás boje nezajímají. Jenže vy oba máte v sobě krev jednoho z klanů, kde i jinchuuriki vydržel vyjmutí bijuu a byl schopen bojovat. Vaše těla mají neuvěřitelnou životní sílu, jako všichni z Uzumaki. A proto vám mohu nabídnout posílení, o jakém se vám v životě nezdálo... Stanete se takřka bohy a budete konečně moct ukončit tu nesmyslnou válku.“ Poznamenal Hokage a oba dva bratranci stáli jako solné sloupy, protože vstřebávali informace a nemohli tomu jen tak uvěřit.
„Dobře... Bereme Vaši nabídku.“ Přikývl Taku a Jedenáctý se pousmál.
„Nezaručuji vám však, že to všechno vyjde... Budete si připadat, jako v říši divů, až s vámi skončím.“ Pronesl ještě Hokage a následně jen hlasitě lusknul na celou tu knihovnu, načež se tam začali objevovat vědci a přicházet blíže k nim.

O dva roky později

Kdesi v Zemi Ohně se náhle rozevřela země a objevil se takový vchod, čí východ, z hlubin podzemí. Vedla tam velice dlouhá chodba, kterou se ozývala dvojice kroků.
„Myslíš, že už jsme připraveni?“ Optal se hlubokým hlasem jeden z té dvojice, od které pocházely zvuky kroků.
„Jestli ne nyní, tak už nikdy.“ Bylo mu odpovězeno mladickým hlasem od druhého.
Konečně se objevily obě dvě postavy na povrchu.
Vyšší, i když ne o moc, měl černočervené delší vlasy, světlemodré oči a na tváři takové znaky pod očima připomínající položené srpky Měsíce. Na sobě měl černé ninjovské boty, černé kalhoty, černé tričko s dlouhými rukávy a přes to bílou shinobi vestu.
Druhý, lehce nižší, avšak starší, měl na čerstvě ostříhané na krátko blonďaté vlasy. Oči měl zakryté jakousi páskou. Na sobě měl naopak bílé a krátké kalhoty, tmavě modré boty, bílé tričko s krátkými rukávy, takovou světle modrou košily přes to a nakonec nějaký menší baťůžek okolo pasu, jako ledvinku.
Po chvilce si strhnul pásku z očí.
„Je to v pohodě Taku?... Neměl by sis je nechat ještě chvíli zakryté?..“ Zeptal se starostlivě ten vyšší a tmavovlasý, při čemž druhý se jen pousmál.
„Naprosto, Zaito... Sice jsem je přetáhnul, ale již jsou v pořádku...“ Odvětil mu Taku a otevřel oči, ve kterých se lekl rudý Sharingan.