Žánr
,,Ááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááá!!!!”Ozvalo se z vedlejšího pokoje.
,,Co se děje?!”Zakřičela jsem vyděšeným hlasem jakmile sem tam doběhla. Všimla jsem si že TenTen má zase ten sen. Tu noční můru. Pořád se jí to od té nehody vrací.
,,Vzbuď se!!!” Řekla jsem a vrazila sem jí facku. Konečně se vzbudila. Dívala se na mě hrozným pohledem,vypadala zdrceně. Zkrz naše pouto jsem cítila její pocity. Zlost. Nenávist. Smutek. To všechno kvůli jednomu pitomému snu.
Sluníčko si zvesela svítilo a v Konoze bylo všechno jako obyčejně. Klid a ticho.
Je jedna z těch nepříjemných parných nocí. Táhne na desátou, v tu dobu přichází nejvíce zákazníků. Před chvílí jsem dorazila do pokoje s výhledem na třešňový sad, je to jeden z nejkrásnějších v domě. Můj dnešní zákazník bude někdo bohatý, protože tenhle pokoj si může dovolit jen málokdo. Docela se divím, že byl přidělen právě mě. Jsem dost mladá a nejsem tady moc dlouho. Asi má rád mladé.
Byla překrásná noc a Konoha byla zahalená rouškou tmy, vál jemný větřík, jenž hladil na duši a šeptal do vlasů. Vyprávěl osudy mnohých zasloužilých hrdinů i obyčejných lidí. V Konoze nebyl ani živáček kromě jednoho chlapce tiše šel utichajícími uličkami vesnice, s jeho havraními vlasy si pohrával vítr a jeho tajemné černé oči se dívali směrem k nebi. Jen tak se procházel Konohou bez jakéhokoli cíle, strašně se nudil tak se tedy rozhodl pro noční procházku.
„Váš čaj, paní!“ upozornila hostinská zdvořile.
„Děkuji vám,“ odpověděla jí mladá žena. Svá slova doprovodila lehkým pokývnutím hlavy.
„To už je zase ráno?“ pomyslela si Karin, když otevřela oči.
„Kolikátého dnes vůbec je?“ přemýšlela, když si nasazovala brýle, jenže pohled do kalendáře jí nijak nepotěšil. V kalendáři totiž stálo 14. února.
Pomalu se zvedala s myšlenkou, že tento den nenávidí.
„Víte co je dnes za den?“ ptal se u snídaně nadšeně Suigetsu.
„Úterý?“ zjišťoval bez většího zájmu Sasuke.
„Je sice pátek, ale to jsem na mysli neměl, dnes je přece 14. února, sv. Valentýn, svátek všech zamilovaných,“ rozplýval se dál nadšeně Suigetsu.
„Pane Zakuku!“ pobídl rozdávající Yamato v bílém obleku Kakuza, aby se vyjádřil.
Poznámka: původně jsem to pojmenovala "Zoufalství si říká láska" ale pak se mi "Bezcitný květ" zdál taknějak lepší... tak tomu říkejte, jak chcete a kdyžtak napište, co je lepší, ať vím 
„Svitky?“
„Máme.“
„Inkoust?“
„Dochází.“
„Saké?“
„Došlo...“
Bim, bam, bim, bam, myslím, že bych si s tím už měl přestat hrát, řekl si Hidan.
"Hidanéééé, pocééém prosííím." Ozval se naléhavý hlas z koupelny o patro níž.
"Co, kde, kdy, jak, kam?????" probudil se zhypnotizovaný Hidan.
"Za mnou…, potřebuju umýt záda a Pein tu není…"
"Cože??? To si ze mě děláš p**el ne???? Zbláznila ses????? S**u ti, umej si je sama…." odpověděl zděšeně Hidan myslíc na tu strašnou pomstu, kterou by vůdce vymyslel, kdyby se o tom náhodou dozvěděl.
Naruto stojí v kuchyni a kouká se na podivné jídlo přivezené ze západu, přemýšlí, jestli je dobré.
K tomu Naruto slyšel zvenčí: "Jogurt od Yoplait! Je to sladké, smetanové a naprosto úžasné! Má příchutě od manga k mátě, určitě si vybereš!"
Náhle se pohnuly hlavní vchodové dveře a vešla Narutova snoubenka, Hinata Hyuuga.
"Hej, Hinata, jaká náhoda! Musíš vyzkoušet tohle divné, ale dobré "západní" jídlo! Je to sladký a smetanový a jmenuje se to "jogurt"! Zkus nějakou příchuť!" říká Naruto.
Šla jsem po ulici a měla pořád taková zvláštní pocit. Někdo jde za mnou. Neohlédla jsem se ale zrychlila krok. Kroky se taky zrychlily. Sakra. Dala jsem se do běhu. Kroky se ozývaly blíž a blíž. Už jsem nemohla, lapala jsem po dechu a píchalo mě v boku. Ale věděl jsem že přestat utíkat by byl můj konec. A pak jsem zakopla. Kroky se zastavily. Cítila jsem, že je někdo za mnou. Nechtěl ajsem útočit, nejdřív jsem tu osobu chtěla prohlédnout. A ležet k ní zády nebyl ten nejlepší způsob. Otočila jsem se. Ten člověk se zasmál-zlým, krutým smíchem.
Byl to den jako každý jiný. Ale něco bylo špatně. Jindy jste rozhodně neviděli na chodníku zapíchnutou podivnou značku a vedle ní klimbajícího Naruta Uzumakiho.
„Naruto!!"
Ze slastného snu o teplé posteli ho vzbudil Sakuřin ječák.
„Vzbuď se! Už nám to jede!"
[i]„Ino?“ Způsob, jakým říkáš moje jméno… Jen ten mě dokáže zahřát a způsobit husí kůži. S výrazem stejně chladným jako zimní jitro na tebe stáčím zrak a žádostivě vyhledám ty tvé smaragdové oči. Avšak… uvnitř neskutečně skáču radostí, že vnímáš moji přítomnost.
Jsi jen obyčejná holka. Jen jedna z nesčetného množství těch kamarádek, jež mám kolem sebe, tak… proč?
Proč mám nutkání být ti blíž?
Čím sis mě získala zrovna ty?
V KONOZE
Probudil jsem se s rachotem budíku. Neochotně jsem toho neřáda zacvakl. Nikam se mi nechtělo, ale Tsunade mi dala misi. Vstal jsem z postele a zamířil do kuchyně. Uvařil jsem si vajíčka s čajem a zamířil zpět do obývacího pokoje. Začal jsem se krmit vajíčky, když v pravidelných krátkých intervalech začal zvonit zvonek u dveří. Znamenalo to jen jedno. Chouji má dobrou náladu.
,,Chouji, pojď dál je otevřeno!“
Dosť. Nehýbte so mnou. Chcem tu umrieť. Kričal v duchu. Ale jemné ženské ruky ho aj tak zdvihli. Naozaj boli tak jemné? Chcem umrieť. „Pomôžem ti.“ Doľahlo k nemu z diaľky.
Bolela ho hlava a v okolí bola tma. Nočná tma. Dýchal. Ako to, že dýcham. Bolelo to. Ako ma môže niečo bolieť? Cítil vôňu jedla. Ako to, že žijem? Pokúsil sa pohnúť, ale zisti, že nemôže. Nie bez toho, aby zhodil hlavu človeka, ktorý zaspal pri ňom, ako sa o neho staral. Pohľad mu skĺzol na tú hlavu.
"Co že jsi říkal?" křikl naň přes hlučný závěj deště.
"Ty jsi mne snad neslyšel?" zařval tázaný nazpátek. Sasuke pohrdave nakrčil nos a začalo se mu dělat červeno před očima. "Říkal jsem, že jsi ubožák beze cti, velící třem jeho řiťolezům, co společně zbaběle prchají před realitou!" Naruto si odplivl do už tak promáčené trávy před Sasukeho boty. Sasuke udělal dva kroky vpřed tak, že se náhle ocitl těsně před Narutem. Potlačil neovladatelnou chuť zakroutit Narutovi krkem. Naruto se ze svého dosavadního místa ani nehnul.
[i],,Umrieš chlapče... Máš síce ešte čas, no umrieš predsa len skôr, ako by bolo potrebné....“
,,Umriem? Nechcem umrieť!“
,,Umrieš, všetci umrieme. A ty zomrieš pri ochrane toho, čo ti je drahé.“
,,A kto to potom bude ochraňovať?“
,,Chlapec, vidím chlapca... Ktorý zdedí tvoju vôľu... Pravda, takých budú stovky. Ale tento nezdedí len tvoje ciele... Zdedí aj tvoju tvár, vlastnosti a zvyky... Bude to tvoj syn. Tvoj a tej, ktorú ľúbiš...“
,,A ja? Aký je môj osud?“
,,Tak teda... Na ženské!“
,,Na naše ženské... Veľké i malé!“
,,Prestaňte! Toto už nie je ani smiešne!“
V najzapadnutejšom podniku aký sa dal v Listovej nájsť, celkom vzadu sedeli traja muži. Traja muži už v mierne podguráženom stave a malo to byť ešte horšie. Boli to totiž traja šťastní otcovia.
,,No tak, Inochi... Dnes sa nebudeš predsa čertiť? Ženy sú fajn... Menej jedia...“ prehovoril prvý, objemný hnedovlasý, dobráckej tváre a naraz do seba šupol kalíšok najlepšieho saké, tak rýchlo, až sa zakuckal.
