Ta špatná generace?

Sluníčko si zvesela svítilo a v Konoze bylo všechno jako obyčejně. Klid a ticho.
Nenáviděla jsem to. Protože tu byl buď klid a ticho nebo až moc velký hluk. Ale copak Konoze záleželo na mém názoru? Ne, ani ve snu. A tak jsem se zase vydala už po známé stezce, kterou přede mnou vyšlapalo tolik lidí z naší rodiny, kteří se toužili stát ninji. Možná bych vám teď měla oznámit, že jsem nesmírně nadšená kunoichy plná elánu, ale to bych kecala. To byla touha mého otce, který chtěl, abych začala vykonávat toto "přínosné" povolání. A ještě než se zeptáte… Jo, je ještě naživu.
Tahle bláznivá myšlenka mě napadla, když jsem uviděla svou spolužačku, Takaru Uchiha. Bylo velmi zvláštní, že je tolik Uchihů, i když byl klan vyvražděn. Skoro to vypadalo, že se ten psychopat Itachi, který je vyvraždil, začal znovu rozmnožovat, aby nahnal chybějící populaci. Ale asi měl pokaždé jinou, řekla jsem si při pohledu na její obličej. Pokud vím, tak těch zhruba deset dalších Uchihů, co tu taky pobíhá, má jiný. Psychopat a sukničkář? Nebezpečná kombinace.
„Ahoj,“ pozdravila mě nesměle. Nebo se o to alespoň snažila.
„Nazdar,“ zavrčela jsem téměř neslyšně v odpověď. No řekněte, vám by nelezla na nervy kombinace blond vlasů, uchihovských očí a stylu oblečení jako z babiččiných nejhorších nočních můr? S tou černou by to vážně neměla tak přehánět.
S touhle čůzou jsem rozhodně neměla v úmyslu vést další konverzaci. Chovala se příliš dospěle na svůj věk. To tady ostatně všichni. V téhle ninja akademii…
Rozhlédla jsem se. Všude kolem byli jen oslňující blondýnky, černovlásky a zrzky s uhrančivýma očima neobvyklých barev. Tajemný vzhled samozřejmostí. A všechny byli sexy… Fajn, až na to, že jim bylo 11 - 12 let.
Kluky radši nepočítám. V normální škole by měli stohlavý fanklub, ale tady? Tady, kde byl skoro každý tak děsně dokonalý?
A pak ta aura tajemna, kterou se domnívali, že vydávají. Pro mě bylo největším tajemstvím, jak dlouho se učili ty děsivé ksichty, rádoby vzbuzující lítost. Radši jsem zastrčila nos do knihy o slavném šermíři. Jmenovalo se to "Pravdivý příběh éry Meiji". Ale tím vás snad nemusím zatěžovat, ne?
Najednou jsem narazila do toho zaručeně nejhezčího, nejgeniálnějšího a s nejtragičtějším osudem. Zvedla jsem hlavu… Trefa. Že bych dokázala předvídat budoucnost? Nebo spíš děj? No, ten mladý muž na mě pohlédl. „Co chceš?"
Radši jsem nic neřekla. Zvedla jsem svou knihu a s důstojností odkráčela. Než jsem stihla ujít tři kroky, už slyším jednoho z kumpánů šeptat: „Ta do tebe musí být zabouchlá. Podívej, takhle se chovají jenom zamilované holky.“
Fakt díky. Jedno naražení a člověk už získá tak špatnou pověst.
„ Nezajímá mě,“ Oznámil suše. Super, tak to jsme si kvit, hochu.
Vlastně jsem se nikdy nechtěla stát ninjou. Proč to jenom můj tatíček chtěl? Byla bych šťastná jako obyčejná prodavačka ramenu, nebo knihovnice. A tak tu jako blbec chodím do školy s bandou lidí, kteří… No, řekněme, že je nemůžu vystát. A oni nemůžou vystát mě…
„Co tu postáváš, špekatice?“ zařval kdosi za mnou. Nehodlala jsem se otočit, protože jsem tušila, že to bude zas nějaký idiot.
„Ptal jsem se tě NA NĚCO!“ zakřičel nepříčetně. Tak jsem se tedy otočila a plynulým pohybem vytáhla… čokoládovou tyčinku. Marsky mám nejradši. Strhnula jsem obal a začala pomalu žvýkat.
Proti mně stál další Uchiha, už ani nevím, jak se všichni jmenujou.
„ Nezahrávej si se mnou! Pocházím z mocného klanu Uchiha!“

Žvýk, žvýk. „Myslíš ten, ze kterého nezůstal jediný přeživší?“ poznamenala jsem řečnicky.
Zrudl vzteky. Jeho problém, on si začal. Tak, teď by mělo dojít k bitce a měl by se objevit ten předchozí typoš a zachránit mi krk. Nebo bych ještě lépe měla předvést nějaké extra silné jutsu, nad kterým by i 1. Hokage čuměl.
Zvolila jsem třetí, neexistující variantu. „Hele, jestřáb!“ zvolala jsem.
„Kde?“
A já byla v trapu… Další normální začátek normálního dne. Sice mi dneska ještě měli vyhrožovat tři rádoby krásky stojící o prvního typoše, ale neměli k tomu důvod. Kdo by se zabíral tlustší holkou, začtenou v knize, žeroucí čokoládu a která neuměla ani jedno pořádné jutsu kvůli svojí lenosti? Naštěstí nikdo… Nebo snad naneštěstí?