Záchrana TenTen

,,Ááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááá!!!!”Ozvalo se z vedlejšího pokoje.
,,Co se děje?!”Zakřičela jsem vyděšeným hlasem jakmile sem tam doběhla. Všimla jsem si že TenTen má zase ten sen. Tu noční můru. Pořád se jí to od té nehody vrací.
,,Vzbuď se!!!” Řekla jsem a vrazila sem jí facku. Konečně se vzbudila. Dívala se na mě hrozným pohledem,vypadala zdrceně. Zkrz naše pouto jsem cítila její pocity. Zlost. Nenávist. Smutek. To všechno kvůli jednomu pitomému snu.
,,Už je dobře. Jsem u tebe.” Snažila jsem se jí uklidnit. Nic neříkala, jen se na mě dívala těma strašlivě červenýma očima. TenTen sice vždy působila jako velice silná dívka, od té nehody ale klesla hodně na dno. Nic ji nešlo. Kdysi bývala největším expertem na zbraně ve skryté Listové, a teď? Skoro neudrží v ruce ani obyčejný příborový nůž.
,,Já….. Měla jsem zase ten sen…” Dostala pomalu ze sebe.
,,Jo, vím.” odpověděla jsem.
,,Myslíš…”Snažila se mě na něco zeptat. ,,Myslíš že…”
,,Nemluv. Jsi moc vyčerpaná. Pokus se znovu usnout. Budu tu s tebou dobře?” Nenechala sem jí to doříct. Pokusila se usmát a znovu se snažila spát. Po necelé půl hodině jsem odešla. Věděla jsem že určitě usnula, zároveň jsem I tušila, že zachvíli se tam budu muset vrátit. Došla jsem vedle do svého pokoje a neohrabaně jsem si sedla na židli, při čemž jsem málem spadla. ‘Je snad možný… Ne… To nemůže být pravda… Nemohla… Nemohla jsem za to že… Přece jsem nezavinila Nejiho smrt!’ Přemýšlela jsem. Už pár dní jsem si toto neustále opakovala přesto že jsem si slíbila že na to zapomenu. Nebyla to moje chyba!
---------------------------
,,Snídaně!!!” Zaslechla sem radostný hlas TenTen když jsem se ráno vzbudila. Stále jsem seděla na židli. ‘Měla zase ten sen? Co když sem usla a ona… Mezitím trpěla?’ Nadávala sem si vduchu. Vstala sem ze židle a vyběhla do kuchyně. Na schodech jsem málem upadla jak moc jsem spěchala. Když sem tam konečně doběhla, TenTen tam jen tak stála, v rukou měla misky s naší snídaní. Vypadala… Štastně. Tak sem ji už dlouho neviděla. Cítila jsem její pocity, radost, štěstí. ‘Ale.. Jakto? V noci se muselo stát ještě něco když jsem odešla. Je snad možný.. Že to udělala zase?’ Na nic sem nečekala, přišla sem k ní blíž, misky sem jí vzala, dala jsem je na stůl a zase jsem se otočila k ní. Ta na mě jen nechápavě zírala. Vzala sem jí za ruce když najednou vykřikla. ,,Au! To bolí! Moc tlačíš!” Nic jsem ji na to neřekla, povyrhnula jsem rukáv jejího trika. Když jsem si všimla že tam má opět rány od nože, vrazila jsem ji facku.
,,Slíbila si že už to nikdy neuděláš!!! Měla si za mnou přjít a ne udělat zase tohle!!! Takhle se jednou zabiješ TenTen!!!” Křičela jsem na ni. Všimla jsem si jak se jí do očí hrnou slzy.
,,Promiň… Já… Nemohla jsem… Nechtěla jsem tě vzbudit…” Zavzlykala.
,,TenTen! Jsi silná holka! Vždycky jsi byla! Nemůžeš za to co se stalo! Už na to zapomeň!” Pokračovala jsem. V tu chvíli sem si neuvědomovala jak se cítí. Vytrhla se mi a utekla nahoru do svého pokoje. Ještě ze dvěří na mě zařvala něco ve smyslu ‘Já ho měla ráda! Nikdy nezapomenu co se stalo!’
‘Do prde*e. Tak tohle jsem trochu podělala’ začala jsem si zase nadávat v duchu. Sedla jsem si tam na židli a dívala jsem se na stěnu, kde byly jen samé fotky. Fotky Konohy, okolí, Konožských lidí. Stále jsem nemohla uvěřit tomu co se stalo. A že nás to přežilo tak málo.
-------------------
,,Holky!!! Jste doma??” Někdo nám klepal na dveře. Radši jsem vzala do ruky nůž, neměla jsem jistotu že to není nepřítel, a pomalu jsem šla ke dveřím. Pootevřela jsem dveře.
,,Shikamaru. To jsi jenom ty.” Oddychla jsem si a otevřela jsem mu dveře. Ten bez váhání vešel dovnitř.
,,Kde je TenTen?” Zeptal se
,,Je nahoře.”Odpověděla jsem a zadívala jsem se na podlahu.
,,Jak je jí?”
,,Co myslíš?”Vyjela jsem na něj.
,,Tak promiň! Jen mě tak napadlo jestli si nechcete někam vyrazit. A jí by to taky určitě prospělo.” Usmál se na mě.
,,Já půjdu ráda!” Obejmula ho TenTen, uslyšela že přišel tak seběhla dolů. Divné že sem si ji nevšimla. Ale teď mi to bylo zrovna jedno.
,,OK, tak se stavíme ještě pro Kibu, Hinatu, Naruta a Sakuru ne?” Zamumlala jsem. Oba se na mě jen usmáli.
-----------------------
,,Díík že ste mě vytáhli ven. Už sem nevěděla co mám dělat.” Nadávala Sakura když jsem šli po zeleném poli. Všichni jsme se skoro uprostřed pole zastavili, svalili jsme se na zem a začali se smát. Všichni? Ne, já tedy ne. Sice jsem ležela v trávě, ani nevím kdo mě shodil, ale nesmála jsem se. Cítila jsem TenTeniny pocity. Radost. Štěstí. Klid. Ale zároveň smutek, vzetk, bezmoc. Měla sem pocit že se každou chvíli zhroutí a já spolu s ní. Jak se tak přetvačovala, uvědomila sem si jak moc ji to vysiluje. Na nic sem nečekala, zvedla jsem se ze země, popadla jsem TenTen a chystala jsem se k odchodu.
,,Cojééééééééééé?!” Vykřikl Kiba. Akamaru štěknul.
,,Nic, jen.. musíme jít.” Ušklíbla jsem se. Tenten se za mnou nechápavě táhla a tiše mě sledovala. V hlavě ji hráli myšlenky tipu ‘co se děje? Proč je tak nštvaná? Pro vedla jsem něco?’
V tu chvíli jsem se zastavila. Nevím proč, ale najednou mi po zádech přeběhl silný pocit chladu. Prudce jsem se otočila a hodila jsem do dálky jeden kunai. A nic. TenTen nechápala ještě víc. Přejížděla pohledem ze mě, na to místo, na kunai a takto pořád do kola. Odstrčila jsem ji za sebe a postavila jsem se do obranného postoje. Sice ovládám Hyouton, ale nemám takové zkušeosti abych bojovala jen za pomocí jutsu, spoléhám se na boj z blízka. A že v ovládání meče a podobních zbraní jsem sakra dobrá! Jeden vlastním, velký, těžký, nikdo kromě mě ho neudrží v rukou. Nevím proč, přídu si jako ‘vyvolená’.
V jednom krátkém okamžiku se předemnou objevila postava. Mužská postava. Nestihla jsem se mu podívat ani do očí a hned zmizel. Spolu s TenTen. Pak se opět objevil předemnou a jelikož jsem byla poměrně šokovaná, moc jsem nerozuměla co říká.
,,Tak ty jsi… Aha… Strážkyně TenTen? Selhala jsi!!!” Začal se smát.
,,Říkají mi Michie” konečně jsem dala do hromady co říká, ,,kdo jsi ty?! Nech TenTen být nebo tě…” Přestala jsem mluvit a zadívala jsem se do země. Naposled co jsem tuto větu řekla, skoro všichni Konožští lidé zemřeli.
,,Michie… Tak tak se jmenuješ. No, TenTen nebo jak se jmenuje budu ještě potřebovat. Vypadáš silná. doufám, že můj plán vyjde.” zase se začal smát. Na nic jsem nečekala a vystartovala jsem po něm. Můj útok odvrátil jedním pohybem ruky. ‘Ale… Jakto?! V této rychlosti mě nemohl odhodit’ pomyslela jsem si když jsem přeletěla les a skončila jsem “nalepená” ve vzdáleném stromě. Zase se předemnou objevil. Popadla jsem meč a zkusila jsem zaútočit znovu. A znovu se mi to nepodařilo. “Hahaha, snažíš se marně. Si příliš mladá a nezkušená. Jednou… Až budeš silnější… Přijď… TenTen zatím pohlídám” Začal se smát.
“Ty jsi… ne to nemůže… NE!” Začala jsem křičet. Zmizel. Spolu s TenTen. Já tam zůstala stát…Ani pohnout se mi nedařilo… ‘To nemohl být… ne, ne… tenkrát… to.. ne’ myslela jsem si v duchu. Po chvíli nehybného stání na jednom místě sem se konečně odhodlala k pohybu. Šla jsem zpátky domů. Sama. Bez TenTen.
----
‘Nikdo se to nesmí dozvědět… já ji najdu.. musím.. dřív než si ostatní všimnout že zmizela’ myslela jsem když jsem druhý den dělala snídani. Hned co jsem dojedla šla jsem hledat stopy, pak trénovat a sestavovat plán jak TenTen osvobodit.
----
Tři měsíce tvrdého tréninku a toho všeho ostatního uplynulo strašně rychle. Myslím že jsem připravená. Ale za tu dobu jsem se změnila…
Nyní, jelikož jsem věděla kde se On skrývá, vydala jsem se na cestu. Nepřišlo mi to dlouhé, a tak jsem co nevidět stála před Jeho skrýší. Při cestě žádné nehody takže jsem byla stále plná sil. Bez váhání jsem si ‘udělala’ vchod a vtrhla jsem dovnitř. Běžela jsem dokud jsem nezaslechla pláč. V tu chvíli mi přejel mráz po zádech. Kromě toho že jsem poznala o koho se jedná, obnovilo se naše pouto. Cítila jsem zase její pocity. Jak se bála. Byla mi z toho opravdu špatně, ale nevěnovala jsem pozornost svým pocitům jakože spíš svému úkolu. Doběhla jsem kam jsem chtěla. A spatřila ji… TenTen… jak bezmocně sedí na zemi.. Všude krev… Ona kolem sebe má jen deku… Nestihla jsem říct jediné slovo a zamnou zatím někdo šel. Chtěla jsem se otočit co nejrychleji a seknout tu osobu mečem ale než jsem se otočila, byl na druhé straně, kopl mě dozad a já nějaký kus odletěla.
“Tak… přeci jen si přišla… Už sem se na tebě tšil.. Ale.. nějak jsi se změnila ne? Ta černá berva se ti nepodobá… Michie..” Zasyšel.
“Buď zticha!!!” Zaječela jsem a vrhla jsem na něj.
‘Jo! Zásah!’ pomyslela jsem si když jeho krev vystříkla mě do tváře.
“AU!” Zaskučel, “to bolí, zlepšila si se. Ale mě nedokážeš porazit!!” vrhnul se na mě. Bylo mi divné že nepoužíval žádnou techniku. Nic. Pouze boj zblízka. Že by… Že by ho TenTen nějak zranila, vyčerpala jeho síly ještě než jsem přišla? Že by to pouto fungovalo I naopak a ona věděla na co se chystám? Každopádně teď je důležité abych vyhrála. Abych TenTen zachránila!!! “Hyouton: Tsubarme Fubuki“ zařvala jsem. Najednou on upadl k zemi. ‚Ale.. jakto?! To přece..‘ Promlouvala sem v duchu. Přišla jsem blíž… Ještě jsem ho probodla mečem. Nevěděla jsem co se stalo, teď byla TenTen důležitější. bez váhání jsem ji popadla a běžela pryč. Ještě jsem se ohlídla ‚on.. zmizel!!!‘ Ale běžela jsem dál. Doběhla jsem až do vesnice, namířila jsem to rovnou do nemocnice. Tam jsem sama upadla do bezvědomí.
----
„Konečně jsi se probrala…“ Poznala jsem hlas jednoho doktora.
„Co.. co se stalo? Jak… jak dlouho tu ležím! CO JE S TENTEN?!“ Prudce jsem se zvedla.
‚Au!!‘ Něco mě jakoby řezalo v ruce. Asi zranení. V tom jsem si vzpoměla.
„Klid, jsi tu čtyři dny.. a TenTen je zcela v pořádku. Teď někde pobíhá.“
Oddychla jsem si.
„Kdy mě pustíte?“
„Dneska.“
„Bezva.. už se těším.“
„To chápu..“
„Změnilo se tu zatím něco?“
„No.. popravdě..“ Začal váhat doktor. „vesnice se dává do pořádku. Myslím, že jsme na dobré cestě.“
Na tuto větu jsem už neodpověděla. Otočila jsem hlavu na stranu kde bylo okno. Venku bylo krásně. Ptáci zpívali.
----
‚Konečně domů..‘ brumlala jsem po cestě.
„Michieeeeee!!!!“ Ozvalo se z dálky. Otočila jsem se.
„TenTen!!! Jsem ráda že si v pořádku!!!“ Vyhrkla jsem se slzama v očích když přiběhla a obejmula mě. Málem mě strhla k zemi.
„Moc děkuju.. za vše… To já… ho zmohla… ale… on utekl..a..“
„Já vím.“
„Děkuju.“
„Hmm?“
„Za vše…co si pro mne udělala.. Michie víš..já..“
„To je OK“ Usmála jsem se. „TenTen?“
„Ano?“ Podívala se na mě. bylo poznat jak nadšeně čeká co řeknu.
,,Já odejdu… pryč… já.. nejsem odtud víš… tenkrát.. sem tu byla náhodou… Takže… odcházím..“
Najednou jsem ucítila její pocity. Slabost. Bolest. Zklamání. Nic neřekla, jen se zadívala do země.
„Michie, já to vím… ale… nečekala jsem.. že tak brzo..“
„Hele!“ Vyjekla jsem. „Doktor mi v nemocnici říkal že se vesnice dává do pořádku. Buď šťastná! Máš tu přátele..“ Nenechala mě to dokončit a znovu mě obejmula.
„Bude se mi stýskat… Vrátíš se někdy? Na návštěvu?“
„Slibuji“ Usmála jsem se. Ona na mne taky. Pustila mě a já se pomalu dala do kroku… Když sem byla nějakej ten kus od ní, ještě jsem se otočila a zamávala a šla dál. Ještě jsem ale zaslechla její slova: „ budu tě čekat, Michie!!!“