Žánr

Prach se snášel k zemi. Vířil, jak si s ním vítr hrál.
Otevřela oči. Na okamžik se vítr zatetelil tak, že měla dojem, že se na ni usmívá.
„Dei..daro...“ z hrdla se jí vyloudil jen chabý, chraptivý hlas.
Kde jsi?

Sídlo Akatsuki v Itachiho pokoji...

Itachi přemýšlí: „Doufám, že si to brácha nebere moc osobně.“
Vstoupí Kisame a hned spustí: „Hele, Itachi, doufám, že neruším, ale víš, u mě je Hidan s Kakuzem a Tobim. A Hidan říkal něco v tom smyslu, že Tobi má hlad a že rád rybí prsty. Kakuzu na to hned, že se na tom dá vydělat, no a Hidan, že teda udělá žraločí steaky, tak sem se radši zdejchnul. Viď, že tu můžu zůstat, dokud je to nepřejde nebo nedostanou chuť třeba na zeleninový salát, aby si i Zetsu užil trochu srandy?“

Jméno: Ayumi Yumei
Prozatimní hodnost: genin (neměla možnost dostudovat, chápejte )
Strana: neutrální
Organizace/Klan: -
Rodná vesnice: Kusagakure no Sato, Vesnice skrytá v trávě
Narozen/a: 11.4. , 16 let
Hráč: Lineral
Rank: Třída S
Používání jutsu:
- ninjutsu: běžné, tak aby se ubránila i lepším ninjům
- taijutsu: základní
- genjutsu: S, při výjimečných soubojích, tajná zbraň
-bojuje především katanou spojenou s technikami ohně

Povaha:
-samotářka

[i]Aký je to pocit? Stáť tam? ...stáť tam hore a dívať sa na všetkých z výšky? Aký je to pocit byť na vrchole? Dívať sa na všetkých s nadhľadom? Aký je to pocit vidieť tie tváre? Tie prekvapené, závistlivé a smutné tváre?

Byl pochmurný večer. Studený vítr profukoval holými větvemi. Všude panovalo zlověstné ticho. Měsíc si ještě dával načas a jediné světlo dopadající na trávník z otevřeného okna působilo mdlým dojmem. V dálce zakrákala vrána. Na její ponuré skřehotání vzápětí odpověděl divoký pes táhlým zavytím. Noční tvorové se pomalu probouzeli k životu. Krajina náhle ožila. Ze všech koutů vylézala různá zvířata. Byl to přesně čas, kdyby nikoho „normálního“ nenapadlo vylézat ven. A přesto tu někdo byl.

Bar u Zlomené katany byl na první pohled jen jeden z mnoha barů ve městě. Zdánlivě se ničím neodlišoval, ale pro lidi, kteří do něj chodili, byl speciální. Majitel byl starý voják, samuraj, o kterém se povídalo, že prý když si vydělal dost peněz, zlomil katanu a koupil si bar. Kdo znal majitele, musel uznat, že právě tento veselý chlapík je tím důvodem, co dělá bar jedinečným. Nikdy nešidil zákazníky a měl slušné ceny. Vždycky si našel trošku času, aby se zeptal, jak se daří nemocné dceři nebo jestli ses už udobřil s manželkou.

Nekřič, nezastavíš je. Jak by jsi mohla zastavit to co jsi sama stvořila. Ty hloupá, přerostlo ti to přes hlavu a teď to všechno ztratíš. Láska... Co ty o tom víš? Víš o tom absolutní... Neměla jsi dovolit tomu co se právě děje. Cožpak si ti nestačil tvůj svět? Proč jsi musela mít další? Jsi hloupá... Okolo tebe je jich tolik a ty si zvolíš tyhle... Nejsi první ani poslední, to ano. Ale žádná už nezajde takhle daleko. Tuhle estrádu jsi mohla udělat jenom ty... Neřvi, sama si za to můžeš.

Padal sníh... padal pomalu...

Dusila se...
Z jejích úst uniklo několik bublinek vzduchu a její tělo tiše kleslo do hloubky...
„Néé!“ S výkřikem se prudce posadila na posteli a zrychleně dýchala. Vyděšeně si sáhla na krk a obemkla ho prsty. Ještě dýchala...
Ten zvláštní sen! Již po několikáté se jí zdál.

Tma...
Na vše v okolí doléhala hrozivá tma, která nevěstila nic dobrého. Všude, kde se tato tma rozlila, nastal chaos a tyranie. Všude se ozývaly křiky a zvuky praskajícího dřeva, k nebesům se hladově natahovaly plameny ohňů, jejichž dým zanořoval veškeré okolí.
Již dokázala vzdorovat jen jediná vesnice. Ani ta však nemohla uniknout hrozivému konci.
Všichni občané moc dobře věděli, co se blíží a moc dobře věděli, s jakou silou a jaké jsou jejich naděje na vítězství. Minimální.

Byla hluboká noc, měsíc však na širou krajinu vrhal stříbřitou záři, díky které vše vypadalo tak kouzelně a neskutečně krásné. Ve tmě se rýsovaly budovy, jejichž střechy stříbřitě zářily a sem tam vrhaly stín na malé keře, které díky tomu vypadaly ještě tajuplněji a nebezpečněji, v dáli ševelil les.

Jeho tlapy potichu nakráčejí na listopadovou zemi. Listí, za pomocí větru, vyletí do výšky, ovšem za chvíli zase dopadne na zem. Jde si za svým cílem, musí něco ulovit, nebo on i jeho družka zemřou hlady. Náhle se přikrčí a zvedne hlavu. Na stromě se třepetá malá křepelka. Nic moc to není, ale na částečné zasycení by to stačit mohlo. Zavětří, aby se ujistil, že fouká vítr správným směrem, přitiskne uši k tělu a jedním mocným švihem se odrazí od země.

1. Nesmíš znát Bolest ani Strach.
2. Musíš být blázen, abys bojoval se silnějším ninjou než jsi ty.
3. Pokud se tak stane, doporučuji psychologa.
4. Než se staneš ninjou, musíš se naučit skákat po stromech.
5. Jestli to zvládneš, tak se budeš muset naučit skákat i po domech.
6. Když tě přepadnou ninjové, raději si lehni a dělej, že jsi dostal šok.
7. Pokud to nezabere, tak dělej, že jsi mrtvý.
8. Nauč se všecky jutsu, co musíš znát.
9. Jestli jsi to zvládl, gratuluji, je z tebe genin.

Možná to byl sen, myšlenka, pouhé vzplanutí touhy v mé mysli… možná jen záblesk, okamžik, chvíle blaha, co mě pohltila do svého nekonečna. Nechápu to… nevím, nemyslím, nevidím a neslyším… miluji ten pocit… ten pocit…

Je to můj první příběh, možna ho už někdo četl na mém blogu, který už nemám,ale tak nevádí....snad se vám bude líbit =)

Uběhlo už 80 let kdy byla Listová vesnice napadená devítiocasým démonem.
Tenhle démon byl poražen a zaklet do malého dítěte – Naruta Uzumaki.
Tomu se i přes tohle prokletí podařilo splnit svůj sen. Sen stát se Hokagem. Ale jak čas plynul, Naruto slábnul a postupně umíral. Před čtyřiceti lety byl zavražděn, a k moci se dostalo zlo. Listová začala expandovat, každým dnem zabrala nové území.

Tak poď! Musíš sa snažiť! Nesmieš sa vzdať! Týmito slovami som sa snažil povzbudiť. Nechcel som sa vzdať...Nikdy sa nevzdávaj. Tieto slová som si neustále opakoval...Ale v hĺbke duše som to už vedel. Ten otravný pocit neustále narastal a týmito slovami som sa iba ukľudňoval. Stále sa to dá vyhrať! No tak! Snažil som sa...veľmi. Ale nemal som nato...je proste silnejší. Pocit v mojom vnútri narastal...Tak dlho som trénoval. Behal, cvičil, robil pre to všetko...A aj tak som stále neni schopný ho poraziť. Prečo?! V čom je lepší?!

Vyhodený za dvere...

Jednoho dne se Tobi rozhodl, že udělá svému sempaiovi zkoušku blonďatosti. Snaživě vymyslel úkoly a potom to všechno vysvětlil Deidarovi. Ten radostně souhlasil a připravil se na první úkol.
,,První úkol je," díval se Tobi do papírů ,,donutit šéfa, aby o vás řekl, že jste magor..."
,,To nebude těžký..." usmál se Deidara a vyrazil k sídlu vůdce.

,,Šéfe, sledujte!" vyskočil Peinovi na stůl a začal se tam různě vrtět, tančit a dokonce se stavěl na hlavu....
,,Deidaro, pro tohle mám jen dvě slova..." řekl užasle, ,,jsi magor..."

Kráčala po malom zarastenom chodníku. Robila to bezmyšlienkovite, veď koľkokrát už po tejto ceste išla. Nespočetnekrát... každý deň. Celé tri roky...
Zabočila na lesnú cestičku a ocitla sa na malej lúke v údolí. Jej malom mieste... Sadla si do trávy a pozerala pred seba. Na nekonečný výhľad, ktorý mala pred sebou. Ako rada by sa rozbehla preč... Od všetkého čo ju trápilo. Toto miesto bolo plné spomienok, ale zároveň sem chodila rada. Vždy večer, keď sa pobrala z domu, mala v srdci aspoň malú iskričku nádeje. Že dodrží svoj sľub...