Kde jsi?

Prach se snášel k zemi. Vířil, jak si s ním vítr hrál.
Otevřela oči. Na okamžik se vítr zatetelil tak, že měla dojem, že se na ni usmívá.
„Dei..daro...“ z hrdla se jí vyloudil jen chabý, chraptivý hlas.
Kde jsi?

Nikdy už neuvidím,
tu tvář šťastnou,
nikdy už nespatřím,
mou hvězdu jasnou...

Kde? „Deidaro!“ Vstala. Prach byl větrem už téměř úplně odklizen z cesty. Konečně se mohla rozhlédnnout okolo...a pak...nejraději by neviděla.
„Deidaro!“
Rozběhla se k bezvládnému tělu, které leželo jen několik metrů od ní.

Nikdy už se nezasmeješ
se mnou,
nikdy už se mnou nepůjdeš,
nechal jsi mě tu...samotnou...

Klesla na kolena vedle něj. Ačkoliv odpálil sám sebe, vypadal jen, jakoby klidně spal. Přejela dlaní po jeho odřené tváři. Děsilo ji, jak je chladná.
„Ne,“ vzlykla, „prosím, to ne...“

Nikdy už neuvidím,
ty jasnou modrou,
nikdy už tvým očím
neřekno, že jsou pro mě života částí důležitou...

Vzlykala nad jeho nehybným tělem, v dlaních svírala jeho ruce.
„Ne! Ne! NE!“
Svírala je stále pevněji, ale ony byly stále chladné jako ocel, která nikdy neviděla slunce. Tmavnoucí oblohu odkryly šedivé mraky. Pohlédla vzhůru.

Proč musím přijít...o tebe zrovna,
proč nás osud nutí trpět,
že ty jsi pro měbyl důležitější než má vesnice, má rodina...
teď už pro mě není cesty zpět.

Objala jeho chladné tělo, nehleděla na to, že se umazala jeho vlastní krví.

Chtěla bych ti to říct, naposledy,
ale už nedostanu příležitost.
Chtěla bych ti to říct, hlasitěji
protože kolikrát jsem to řekla, nebylo dost.

Nedokázala se podívat do jeho tváře. Už znovu se nedokázala podívat vzhůru, nedokázala se dívat do té tváře, která pro ni byla tím nejdražším, co kdy měla. Nedokázala, prostě to nešlo. Protože kdyby to udělala, umřela by bolestí ze smutku.
Utápěla oba dva ve svých slzách. Nevěděla, jak dlouho vlastně může člověk brečet...brečet...jak je to dlouho, co brečela naposled?
Shinobi...by neměl ukazovat...své city...
Vstala, a zachytila poletující plášť, klobouk s proužky bílé látky, co proletěl okolo.
Nakonec na něj přeci jen pohlédla. V tu chvíli jakoby také zemřela. A to, co z ní zůstalo, toužilo po pomstě.
Sasuke Uchiho...za tohle mi zaplatíš svým životem.

Tehdy jsem zemřela také,
a bylo jedno, jestli mé srdce ještě bylo,
protože už nebylo mé,
jediné, co v něm zbylé,
byla touha, určení krvelačné,
co vyrvalo mou duší z těla,
a nyní to jediné,
pro co jsem žila
byla vzpomínka,
na nás dva,
slaba útěcha,
co mě stále držela,
abych nevzdala pozdější boj,
abych věřila, že až tě pomstím
až zničím ten vražedný stroj,
znovu tvou tvář uvidím.

Udělala ruční pečeť, když dokončila přípravy. Věděla že tohle by byl jediný možný pohřeb, který by schvaloval. Protože umění...je prostě výbuch.
„Katsu!“

Zemí otřásla další velká exploze toho dne. Zůstal po ní jen obrovský kráter, a plášť s prstenem a kloboukem na cestě...a stopy v prachu na cestě, směřující za pomstou...