Yuumei - Postava Ayumi Yumei

Jméno: Ayumi Yumei
Prozatimní hodnost: genin (neměla možnost dostudovat, chápejte )
Strana: neutrální
Organizace/Klan: -
Rodná vesnice: Kusagakure no Sato, Vesnice skrytá v trávě
Narozen/a: 11.4. , 16 let
Hráč: Lineral
Rank: Třída S
Používání jutsu:
- ninjutsu: běžné, tak aby se ubránila i lepším ninjům
- taijutsu: základní
- genjutsu: S, při výjimečných soubojích, tajná zbraň
-bojuje především katanou spojenou s technikami ohně

Povaha:
-samotářka
-neuzavírá, ani nechce uzavírat, delší vztahy
-přesto veselá a se smyslem pro humor
-umí rozesmát
-nepotřebuje lidi k životu
-upřímná a příjemná k lidem, kteří se jí líbí
-v souboji dokáže být krutá a užít si bolest jiných
-melanchodik až flegmatik

Příběh:
Nikdy jsem nevěděla, co bych chtěla dělat. Neměla jsem vysněné povolání jako ostatní děti. Kolem se potulovali ninjové, medici i učitelé, běžná povolání jako květinářka, prodavači a další jen málo. Ovšem ne každému se jeho sen splní. Nechtěla jsem se zklamat. Nikdy jsem v jutsu nevynikala v jutsu. To mé rodiče, kterí byli skvělí jouninové, matka učila na Akademii, otec byl v hlídce, velmi zklamalo. Nechtěli mít další dítě. Něchtěli riskovat opětovné selhání. Den za dnem jsem přežívala, bavila jsem se jako ostatní a bylo mi jasné, že mi není souzeno být nikým, ničím výjimečným. Ale uvnitř jsem myslela na špatnost čím dál tím víc. A to se také projevilo. Při jedné příšerné příležitosti.
Otec neměl klidnou povahu. Byl cholerický, výbušný a často se rval, přesto byl ale v kolektivu oblíbený a svou ochranou čelenku si s hrdostí nasazoval každé ráno. Jako každý den jsem po příchodu z nikdy nekončící Akademie, kde mě rodiče dali v naději, že je ve mně skrytý talent, vracela domů. Kopala jsem do kamínků na cestě a myslela, co zase zítra nedokážu, co jiní se svou chakrou zvládají bez problémů. Když už nic jiného, trénovala jsem s katanou, kterou jsem dostala od své matky. Krásná, kvalitní práce. To bylo jediné, co mi šlo, co mě drželo při životě a co nemusel, k mému rozhonutí, nikdo vědět. Matka si myslela, že asi skončila pod postelí a nechala mne být. Ale to odbočuji. To odpoledne se stmívalo dřív, vypadalo to na bouřku. A pořádnou. Chtěla jsem být co nejřív doma, ale bylo v tom i cosi zlověstného. Bála jsem se toho, tak jsem šla tempem jako každý den. Kdybych jen věděla, co jsem tím způsobila. Doufala jsem, že nedostanu vyhubováno. Měla jsem oblečení úplně mokré. Z dálky jsem uslyšela nějaký křik. Zrychlila jsem, znělo to, že to jde z našeho domu. Čím blíž domu jsem byla, tím jsem si byla jistěší a tím rychleji jsem běžela. Otevřela, tedy až vyrazila jsem dveře. Světlo bylo zhasnuté. Po příchodu přes prách našeho domu, který jsem vždy považovala za domov, za útulné místečko mého bytí, jsem uviděla matčino tělo na podlaze a supějícího otce, skrčeného, stojícího, ruce od krve, nad ní.
Vždy jsem v sobě ten vztek dusila. Byla jsem ta rozpustilá krátkovlasá holka, co nezkazí žádnou legraci, se smyslem pro humor. Ta, co žije přítomností. Směje se. Otec nejspíš čekal, že začnu ječet nebo něco podobného. Vyrazil ke mě. Já ale neměla v úmyslu ani ječet, nechat se chytit nebo utíkat. Ta chvíle se protáhla. Pár vteřin mělo alespoň hodinu. Začaslo jsem si skládat věci dohromady. Jasné bylo, že můj otec..zabil mou matku. Ženu, kterou miloval. A já to věděla. Pak, že se chystá zabít mně. A nakonec, že nenechám jen tak mou, ani matčinu smrt. Nekřičela jsem. Jen jsem se usmála a chytila ho do pasti vlastních očí.
Nikdy jsem nebyla zvlášť dobrá v genjutsu. Nikdy jsem to nijak netrénovala ani nezkoušela. A možná to ani genjutsu nebylo. Byl to jen čirý vztek, zloba, zoufalství. Převedené do této podoby. Zastavil se. Neměl šanci pokračovat dál. Ocitl se ve své vlastní noční můře, v nejhorších snech svého života. Tma. Já k němu jen promlouvala svým hlasem. Řekla mu, co udělal. A on se dusil. Mučil. On se teď utápěl v myšlence na ukončení toho všechno. Jen se muč. Zemři, vrahu... otče.
Najednou nastal konec. Ležel na podlaze mrtvý. Nikdy jsem nezjistila, co nakonec způsobilo jeho smrt. Možná, že bůh smrti mu sám vzal život, aby ho převedl k mírumilovnějšímu “životu” v pekle.
Dnes žiji ze dne na den. Tak, jak jsem si to vždy přála. Občas udělám nějaké služby nebo mise pro měšťany v oblasti, jimiž procházím. Mám tak na jídlo a stravu. Občas se přidám ke skupině procházející kolem. Jsem pro ně jen holka, co přechází z města so města. Jestli se ptáte, oni nemají důvod mne podezírat či hledat z vraždy nebo něco takového. Zaslechla jsem, že byl případ vyhodnocen jako dvojnásobná vražda a sebevražda. Že se prý moje tělo nikdy nenašlo. A příčina smrti muže nebyla nikdy určena. Kdyby jen věděli.
Chci vědět, jací lidé jsou. Nejsou totiž jen dobří a špatní. To chci zjitit na své cestě. Nemusím mít určenou krasu. Po odpočinku vstávám od stromu a přemýšlím, kterým směrem teď. Chcu jen znát svět. A svět jsou lidé.
Procházím krajem, v černém pláštíku, sukni a topu. No a co. Mohu si to dovolit a kdyby se objevily nějaké reakce, ať negativní nebo až příliš pozitivní, vím, jak si poradit. S katanou na zádech ze mě mají lidé respekt. A mají proč. Umím s ní mistrovsky zacházet. A když ji spojím se svými technikami ohně, nezůstane nikdo živ. S příliš těžkými protivníky si ale neporadím jen pomocí kovového párátka v rukou. Od té doby, jsem s chakrou problémy neměla. Pořád nevím, jestli je to genjutsu nebo má vlastnost. Lidé se díky mně objeví ve svých nejhorších nočních můrách. Nikdy to nepřežijí. Prostě to vzdají.
Procházím krajem a nedávám na odiv, co umím. Lidé tak ze mne nemají hned strach, neutíkají s děsem a já mohu uzavírat krátkodobá přátelství.
Procházím krajem se svým znamením YUME [nápis v kanji] na zádech.