Žánr

Já, ne, my! My, první hokage Konohy. Naší Konohy, my jsme ji založili a teď nám ji chtějí vzít. Zatímco my bezmocně ležíme, oni nás zrazují. Nás, co jsme jim postavili domy, nás, hrdiny vesnice. Nevděční šmejdi. Zrádci. Až nám bude líp, my vás popravíme, vykoupeme se ve vaší krvi. Zrádci. V čele s tebou, náš milý bratře. Zradila nás vlastní krev. Spikl ses s Radou, s těmi, co jsme jim dali bohatství a pohodlný život. Nechápou ale, že bez nás nic nebude fungovat. My jsme Konoha!

To je on! Zosobnění jejího strachu a její nenávisti. To je on! Ten co musí zemřít! Dokud nebude od hlavy až k patě zbrocena jeho krví, tak nenalezne klid. Smysl jejího života stál právě před ní. Už od malička ji strašil každý den v nočních můrách… již od malička se kvůli němu probouzela s očima zalitýma slzami strachu a nenávisti. Ruka sjede k rukojeti meče… dost bylo čekání.

Byla jsi, a pořád jsi, ta nejkrásnější žena, jakou jsem kdy poznal. Alespoň co se vzhledu týče… Nádherné modré oči… dlouhé světlé vlasy… jemný pravidelný obličej. A byly doby, kdy jsem tě považoval i za skvělého člověka.

Po třech náročných dnech došel tým 7 na hranici s Travnatou. Kakashi stál na kopci a popoháněl své studenty do příkrého kopce. Bylo čerstvě po dešti a půda pod nohama ujížděla.
„ Skvělý, jediný kopec v okolí a my na něj musíme lézt." brblal Naruto. Podjela mu noha a plácl se sebou do bahna.
„ Naruto, zmlkni." zavrčela Sakura.
„ To byla doba, " přivítal je na kopci Kakashi. „ Naruto, vypadáš jako prase." zhodnotil stav svého studenta.
„ Vážně? A čím to asi bude." ušklíbl se Naruto a při pokusu posunout se vpřed se sebou plácl do bahna.

Byla tma. Nad temným a ponurým lesem vyšel měsíc. Kdesi zahoukala sova. Celá suna spala, až na jednu mladou dívku. Seděla u okna a přemýšlela. Nevšimla si ani černého kocoura s tyrkysovýma očima, který se jí otíral o nohy. Myslela na minulost. Spát se jí nechtělo, to by v ní vyvolalo ošklivé sny o tom osudném dni. Po chvíli vstala. Šla až do malé předsíně, kde si obula boty a kolem ramen si přehodila lehký šál. Vyběhla ze svého domu, doběhla k tomu místu. Zastavila se těsně před pomníkem.

„Tak…“
Ve tmě místnosti bylo očím, které se na ni dokázaly přivyknout, dovoleno vidět obrys muže klečícího na zemi. Nad něčím, nad někým, klečel, hlavu sklopenou.
„Tak…“ šeptal. Aniž by to bylo někomu určené, šeptal to sám sobě, možná aby slyšel jakýkoli hlas, aby si dokázal, že ještě žije. Že tady pořád je. A potom vstal. Překvapivě prudce, oči stále sklopené k podlaze.
„Sbohem.“
Loučil se s někým? Nezaujatě se ale díval dolů. Určitě nečekal na to, že mu kdokoli odpoví.

[i]Letní den, sluníčko příjemně hřálo a ve vzduchu byla cítit vůně právě rozkvetlých sakur.

Všechny mise jsem jako kapitán splnila. Nikdy jsem nezklamala. Je tohle cena, kterou musím zaplatit?
Každá mise je zkouška nervů, odolnosti a rozhodnosti. Je rozhodnost špatná vlastnost? Je oproštění se od emocí zločin?
Opravdu si všichni myslí, že je to tak snadné? Zatvrdit se a říct to…
Vím, jak mi přezdívají… Keiri… kat.

Co mám dělat? Co mám dělat?! Mám jen jeden akatsuki plášť… já se jí určitě nebudu líbit. Je to dlouho, kdy jsme se viděli, naposledy sem jí viděl když… jí bylo dvanáct? Dlouhá doba. Měl bych, asi bych se měl vysprchovat. Ale kde když je v koupelně kisouš?! Panebože vzpomínám na její krásné heboučké vlasy. A ty krásné rudé oči. Moje láska na mě čeká.

„Ahoj Peine.“Pozdravil mě Itachi. Měl aktivovaný sharingan a rozpuštěné vlasy.

Ne. Itachiho sem nemyslel. Ale to nevadí. Itachi by mi mohl poradit.

[hide=Nejdřív...]chci říct, že... asi pochopíte, proč tohle vzniklo. Aspoň někdo.
Je to... je to všechno, co jsem chtěla napsat, co jsem cítila... a dávám to raději sem už ráno, abych to, až budu ve škole, nemohla smazat.

,,Je čas zničit Konohu. Je čas zničit Konohu. Je čas zničit Konohu. Je čas zničit-"
Šmoulí hlas umlčela přesně mířená rána. Budík se rozletěle do všech světových stran.
,,Nesnáším vstávání," zavrčel rusovlasý muž, otočil se na druhý bok a dál pokojně spal.
Vedle ležící žena sklouzla z postele, přes ramena si natáhla černý plášť a bosky se vydala z ložnice do koupelny. Neopomněla za sebou hlasitě prásknout dveřmi. Hrubé rozdrcení jejího vánočního dárku ji urazilo.

Prechádzala sa po tmavom... Kde vlastne bola? Netušila to... Všade bolo len akési šedé svetlo. Nevidela koniec, ani začiatok. Steny, múry... nič. Bola v ničom a všetkom zároveň... Pre ňu trochu depresívny pocit... Nebola prekvapená, keď sa ozval hlas.

Nič nie je večné. Všetko raz zmizne.
„Ale ja nechcem...“ zašepkala trochu vzdorovito.
Je to tak. Nič s tým nenarobíš.
„Život je krutý...“
Áno, je. Veľmi, veľmi krutý. Ale čo možme robiť? Nič. Len sa s tým všetkým zmieriť. Zvesiť hlavu a ísť ďalej, prekusnúť to.

Walk Away

Nemôžem napraviť, čo som spravila… Teraz už nie.
Nemôžem mu povedať, čo som mala povedať.
Nemôžem to vrátiť späť… Teraz je neskoro. Ale nechcela som ho stratiť… takto nie.

Začínala noc... Silný vietor povieval na všetky strany a rozčechrával vlasy dievčati, ktoré sedelo na lúke. Obloha bola tmavo čierna, nikde ani jedna hviezda. Čochvíľa bude búrka...
Hlavou jej vírili myšlienky. Spomienky...
Prečo sa to vtedy stalo... Prečo si ma opustil?

Jedna, druhá, třetí,čtvrtá,pátá,šestá......
Máme misi. Je jasná noc a všichni už spí, jen já mám hlídku. Na obloze je tolik hvězd a já abych si zkrátila dlouhou chvíli, se je snažím spočítat. Jako tenkrát...
[i]Byla jasná noc a ona ležela na zahradě a dívala se na nebe. Přišlo jí tak okouzlující.
„Tenten? Co tam děláš! Je pozdě měla by si jít spát zítra jdeš poprvé do akademie a jistě nechceš zaspat nebo být unavená!“ promluvil k ní mužský hlas.

Je tu další jednorázovka, tentokrát na téma SasuSaku – takže nefandové SasuSaku: OPUSŤTE TUTO STRÁNKU!

[i]Před měsícem:
„Tak co kluci?“ zeptal se zvědavě Sasuke. Sakura se jen mírně začervenala a raději neodpovídala.
„Ahá, takže je někdo na obzoru?“ vyzvídal.
„N-Ne, nikdo!“ lhala Sakura.
„Ale no ták, já vím, že někdo ano! Pověz mi to!“ žadonil Sasuke.
„Radši ne…“ řekla Sakura.
„Prosím, jinak nebudu spát!“ prosil Sasuke.
„Myslím, že nebudeš spát ani když Ti to řeknu…“ podotkla Sakura.

[color=darkslateblue][font=Times New Roman][size=17]Ono to vlastně ani moc nebolí. Je to jako... jako když si skřípneš ruku do dveří. Jako když ti po zádech přeběhne mráz. Jako když se rozpláčeš a cítíš, jak si slza hledá cestu mezi jemnými chloupky na tváři. Chvíli je to nepříjemné; chvíli si přeješ, abys dával větší pozor; aby ses co nejdřív zahřál; chceš tu slzu rychle setřít a zamrkat, aby nepřišla další.
Ale pak si uvědomíš, že je to zbytečné. Už se stalo. Teď už to ničím nezměníš.

Přišel jsi do jedné vesnice. Všichni tě vítali a ty ses tvářil pořád stejně důstojně, jako by tvůj výraz kdysi dávno vytesal do mramoru mistr sochař. Když i tvá kůže byla bílá jako mramor a ne opálená a větrem ošlehaná, jak by se očekávalo od válečníka. Starosta požádal vesnici, ze které pocházíš, o pomoc proti skupině banditů a ty jsi přišel. S sebou sis přivedl tři zhruba třináctileté děti. Spousta lidí z vesnice o tobě pochybovala; o tom, že dokážeš ty sám s pomocí tří dětí porazit bandu zločinců.

Naruto je prostě cool,
není to žádnej vůl.
Když ráno vstane,
dá si ramen,
a po Sasukem hodí velkej kámen.
Když Sasuke vstane,
aktivuje svůj sharingan
a naloží mu pár velkejch ran,
ale Naruto použije rasengan,
když do toho se vloží Kakashi-san
a vytvoří svůj rasengan,
ale Naruto, Kakashiho odrazí
a jdoucí Sakuru porazí.
Sakura se na*rala a Kakashiho přeprala.
Sasuke a Naruto se zhrozili,
že to vůbec přežili,
a proto nohy na ramena hodili.

V Konoze byl vrchol léta a stálá denní teplota byla okolo čtyřiceti stupňů. Ani v noci si místní obyvalé nedopřáli oddychu, jelikož teplota pod třicet klesla jen výjmečně. A i tak to bylo tuto noc. Lidé otevírali okna, aby jim lehký vánek jemně čechral závěsy a osvěžoval dusné ovzduší. Ale kromě pohybů látek zavěšených na okně byl efekt téměř nulový. I jeden mladý ninja si otevřel okno po příkladu ostatních. Kromě již jmenovaných důvodů měl ještě jeden, důvod, který pro něj byl důležitější než ostatní.

Je to už mesiac, čo mi Rin zomrela v náručí a zblížil som sa s Tsunade. Je to celkom príjemné, keď si navzájom pomáhame zabudnúť, na bolesť zo straty milovanej osoby. Je to už mesiac, čo som sa vrátil z medzisveta, no niekde sa stala chyba. Od tretieho dňa, po návrate, som sa stal námesačným a po nociach som chodil po Konohe.