Cesta k mému snu
Stalo se vám někdy, že jste prožili nějakou zvláštní věc, a pomysleli si – tak a teď budu už navždy jiná? Tohle mě určitě změní? Nebo jinak, odhodlali jste se někdy změnit svůj život řekli jste si , takhle už dál ne, teď budu lepší, teď si konečně splním svůj sen…
A… kdyby byl život jen nějaký příběh, třeba kniha, jen byste se usmáli, podívali se někam do dáli a nechali vítr, aby vám dramaticky rozevlál oblečení…. Odhrnuli byste si poletující vlasy z očí a najednou věděli, že teď se vše mění… Stránka by se obrátila a začala nová kapitola vašeho života. Jednodušší, kapitola nazvaná „Cesta k mému snu.“ Vše by probíhalo bez problému – nebo možná s nimi, ale tím typem, který se dá snadno překonat pomocí odhodlání, přátel a podobně. Byli byste najednou moudřejší a dospělejší, dokonale byste věděli co chcete. A nezaváhali při cestě získat to.
Jenže život žádná kniha není… A já asi moudřejší nebudu. Můžu prožívat co chci, můžu se odhodlávat, že už, že už to konečně dokážu…. Jenže vzpomínka vybledne, a odhodlání se ztratí. Nebo prožiju něco dalšího…
Možná, že čekáte na smysl těchto slov, možná že čtete a vůbec nic nechápete.
Ale to nevadí. Zatím.
Chci vám říct o životě jedné kunoichi. Nebyla nikdy ničím zvláštním a nikdy nebude. Ale stejně chci mluvit… jen tak. Tak čtěte, jestli chcete.
Jen tak.
Ona… narodila se v obyčejné neninjovské rodině. Před šestnácti lety… jenže, jako každý, chtěla být neobyčejná. Ale jak to dokázat? To, co člověka dělá člověkem, není to, jak vypadá, jak se jmenuje nebo podobné věci. Neobyčejným dělají člověka jeho sny, jeho touhy, jeho činy… co pro ty sny dělá. Nejen to, ale i… události, které člověka formují, ten jeho příběh, který žije. Jeho Monogatari. To víte, ne?
Já chtěla být neobyčejná. Možná jedna z mnoha, ale stejně svoje a jediná….
Za svůj život viděla dívka bojovat velmi mnoho mladých lidí. Sledovala je, a učila se. Učila se a snila, že jednou bude jako oni. Slavná, odvážná a silná kunoichi.
Chtěla toho tolik?
Sledovala je a… a pořád snila, i když pro ten sen snad nic nedělala. Tréninky flinkala, navíc ve své vesnici neměli Akademii. Takže… jen… jen se pořád dívala. Nevěděla, jak pořádně začít taky… bála se, spoléhala na zítřek,
Až jednou. Jasně určitě jste tenhle obrat čekali. Jednou si řekla, že to dokáže a… zazvonil zvonec, pohádky šťastnej konec. Ne, tohle ne.
Jednoho dne tahle kunoichi narazila na konohu. A začala chodit na Akademii, začala se pořádně učit Jutsu., konečně! Možná jí to šlo, někteří učitelé ji přece chválili. Možná ne… ale ona to chtěla zkoušet dál.
Až… přišla krize a ona dál nemohla bojovat. Ale přešla ji, díky svým přátelům, které nově získala. Díky jejich podpoře, podpoře přátel - lidí, jejichž smysl nikdy dřív nepoznala.
Tomu snu, se, jako každá hlavní hrdinka, časem blížila. Ale pořád se dost nesnažila. Neměla odhodlání, to odhodlání, které je nutné. To odhodlání, při kterém si řeknete „Zvládnu to!“ a… logicky navazuje věta „Zvládl jsem to!“
Slova, věty, slova… jako odhodlání, budoucnost… nic neznamenají, říká se. Ale… nesmysl! Slova znamenají strašně moc. Slovy se dá vše vyjádřit, slova.… ano, jsou jen slova. Ale to „jen“ je hodně. Takže se svými slovy pokračuji, jestli pořád čtete…To odhodlání…. Odhodlání je jako plamen svíčky – osvětluje vám cestu životem, pomocí něj překonáváte temná místa. Oheň je přece pokládán za silný a nezdolný živel… ale, když zafouká vítr, a plamínek zhasne, je dost těžké zapálit ho znovu. A když ten vítr fouká pořád, je to nemožné.
Jednou se ten vítr rozfoukal, a nepřestával. Ale odhodlání přežilo, naštěstí. Víte, spousta lidí vás ujistí, s naprostou suverenitou, že když máte nějaký sen, měli byste za ním jít a nevzdat se ho – za žádnou cenu. A proč? Protože… je to prostě ten sen. A je tak nějak samozřejmé, že ho prostě dosáhnete. To už je povaha snu.
Čekáte, že i já vám nakonec něco takového řeknu? Že ho dosáhla? Stala se slavnou a úžasnou? Nebo, naopak? Že si budu pevně stát za tvrdou realitou? Nebo je správně za cé….
Jasně, tušíte, že je to céčko. Mluvila jsem o odhodlání a mluvila jsem o snu. Ale nemluvila jsem pořádně o dalších věcech, které na cestě jménem Jinsei vždycky potkáte. Nemluvila jsem o věcech, které ten sen můžou překazit… o takzvaných vnějších vlivech, o tom větru.
Nikdy se totiž nenarodil člověk, který by sám ovlivňoval svůj život. Life is like a boat, zpívá se v jedné písničce. Život je jako loď. Spíš… člověk je jako loď… A ostatní lidé jako vítr, kteří ho pohánějí dál, kteří si s plachtami můžou dělat co chtějí, mohou dělat vlny – a rozbouřit ten oceán života, ať zatáčíš kormidlem jak chceš. Ať už v jakémkoli směru, můžeš se potopit. A… sny… sny jsou jako ostrovy, které na tom velikém moři hledáte. Jednou je najdeš, a jednou ne. Je to nejistota, nejistota, která znamená naději. Ale smutnou naději, nezdá se vám?
Tyhle vnější vlivy jednou rozfoukaly i naději téhle kunoichi. Skončila v Akademii, nemohla už studovat dál… jenže život nekončí, co dál dělat? Nevěděla a tak začala přemýšlet. Loučit se se svými přáteli, vzdávat to, co nemohla ovlivnit. Co si myslela, že nemohla ovlivnit?
Sen nemůžete zničit jen tím, že ho učiníte ještě nemožnějším. Naopak. Když člověk něco ztratí, najednou plně si uvědomí cenu toho. Najednou ví, že kdyby… kdyby to bylo jinak, ony by se rozhodoval jinak, lépe. On by pro ten sen udělal víc. Ale jak, když už je všechno pryč? Jaká ironie.
Jak… víte, tohle je vážně dobrá otázka. Ale odpověď by byla mnohem lepší.
Blížíme se ke konci. Teď by měla zaznít nějaká moudrá věta, nějaký dobrý konec plný naděje, ne? Popravdě… nevím.
Nevím, jestli ta naděje bude.
Nevím… co dál.
Ale rozhodně nebudu jen sedět a loučit se, jen všechno vzdávat… to dělají jen slabé malé děti.
Protože… můj sen mi nikdo nikdy nezničí!
A dál… se uvidí.
Nečetla jsem předchozí komentáře, a tak nevím, co v nich bylo a co ne. Ale jedno ti řeknu: je zatraceně fajn moci uprostřed práce vypnout, hodit nohy na stůl a číst
vždycky si při tom uvědomím, jak jsem ráda, že to tady znám.
Teď k povídce, k tomu, co ve mně zanechala. Hodně? Víc? Nebo mi jen řekla všechno, co vím? Upřímně... nemám to sousloví ráda, ale řeknu to - nastavila mi zrcadlo. Dost nečekaně. Není... není moc příjemné, když člověk najednou vidí sám sebe takového, jakým se vidět nechce, protože přesně v tom je ta skrytá, tiše plačící beznaděj života... teda alespoň pro mě. Jo, bylo to o životě. Bylo to něco, co bych touhle dobou dokázala napsat i já a úplně se s tím ztotožnit.
Bylo to... k zamyšlení se nad sebou samým. Je mi smutno a přemýšlím, kde přesně je ten můj sen, kterým směrem se dívat a jestli vůbec někdy zahlédnu to malilinkaté světélko, které mi napoví...
Snů je hodně, ale kde je ten Jeden? Ten, za kterým je člověk tolik odhodlaný jít?
Achjo, nettiex... Děkuju za tuhle povídku, ať už je to cokoli, co ve mně po přečtení zbylo. Děkuju za každé její slovo i za tu průzračnou sklovitost, kterou v sobě má. Děkuju... jak krásné a ohrané slovo to je.
Howgh.
Pamatuj, tenhle svět není jen pro silný, stvořen byl pro všechny ztracený duše
a počítá se, jestli tě tvá cesta posilní, a ne to, jak rychle jsi ji ušel
~ Radůza
Jednu dobu jsem na tuhle povídku úplně zapomněla - i když okolnosti jejího vzniku ne. A pak mi stačilo vidět název a vybavila jsem si... všechno. To bylo díky tobě, striggo, a tvému komentáři. Ale rozhodla jsem se neodpovědět. Polsední dobou se mi stává poměrně často, že nevím, co říct. Nebo na to nemám dost odvahy.
Ale teď tedy... děkuji já. Nevybavila jsem si totiž jenom slzy a vztek - ale především jsem si znovu uvědomila, že... že nejsem jediný člověk na světě, kdo tohle kdy cítil.
Díky.
Doufám, že sis už pořídila GPSku
GPSku ne, ale pořádné boty na tu cestu ano. Cesta mi sice pořád není jasná, ale nohy mi říkají, že tam jednou určitě dojdu ^^
Hm nett...co říct? Všechno už je napsaný v komentářích pode mnou, tak proč to znovu opakovat. Snad jen...tahle FF ve mě nechala takovej zvláštní pocit. Možná smutek....
“A clear conscience is usually the sign of a bad memory.”
momentálně se ve mě mísí dva pocity- smutek a odhodlání. smutek, jelikož někdo jako ty říká tyto slova a odhodlání, jelikož... ten začátek, ten začátek byl jako kdyby jsi mi mluvila ze srdce. ale pak když se ztrácí odhodlání, začalo mi být divně. přesně jsem věděla co tím myslíš. i když pak jsem to moc nechápala... ale snad jo
jen... proč jsi asi ztratila odhodlání? vzdát se když někdo píše tak nádherně jako ty? je to pro mě záhadou, to ano... já... nedá se říct, že bych přímo ztrácela odhodlání. toho je ve mě příliš moc. spíš se... ano, spíš se flákam. ale pak příjdou chvíle jako ta před chvílí. přečetla jsem si povídku od Minnie a rázem jsem dostala novou dávku odhodlání a nadšení do psaní. tohle lidem dávají určitě i tvoje FFka. chtěla jsem tím říct, že sílu nalezneš i tam, kde se to nezdá a kde to nečekáš... moc ráda bych ti chtěla říct ,,Udělej to tak a tak a máš odhodlání!'' ale bohužel nemůžu... i když to moc nechápu, vím, že já s tím asi moc neudělám... nettie, já ti tolik přeju, aby jsi se někde bouchla, otevřela oči a řekla si ,,Já mám odhodlání.'' a šla dál, jelikož tebe bude taková škoda... no, doopravdy už budu končit, protože já ti toho víc už neřeknu... měj se a věz, že i tvoje FFka mi dávala sílu a ohodlání. arigatou nettiex 
2 roky... já už tu jsem 2 roky právě dnes 17. srpna 2010 :)
"To, co člověka dělá člověkem, není to, jak vypadá, jak se jmenuje nebo podobné věci. Neobyčejným dělají člověka jeho sny, jeho touhy, jeho činy… co pro ty sny dělá."
Tahle veta... nad ni jsem se musela pousmat. Mas naprostou pravdu. Ja to vedela, ale nikdy jsem si to takhle neuvedomila... Diky nettie.
Tve povidky jsou jedny z tech nejduchaplnejsich jake jsem kdy cetla. Mas ohromny talent, tahle povidka... Jiste, ze ve me neco zanechala, a zanechala toho ve mne hodne... stejne jako ostatni tve povidky.
"Life is like a boat" ano, vidim v tom tu pravdu, ale ja jsem snilek a tak si budu snit dal a nemlouvat si, ze je to, jak psala Minnie, ze sama si budu jednou schopna odfouknout lod spravnym smerem... Budu v to verit... Snad me ta vira nikdy neopusti, protoze ztrata nadeje je ta nejhorsi vec, jaka se kdy komu muze stat...
Abych se nedostala nekam uplne jinam... Snad uz nemusim rikat, jak jsou pro me tvoje povidky... poucne... Ano, to je to slovo... Pri jejich psani mozna ucis i sama sebe, ale ty vedomosti predavas i dal a ucis i ty ostatni, za to ti moc dekuji, nettie
Hm, čo napísať... Aké slová použiť, aby sa neopakovali po týchto všetkých, čo sú už tu.. Nič ma nenapadá
Hoci si ich ja snažím vravieť pri niektorých veciach, niekedy ani tie pri mne nezaberajú. Ale vzdať sa a len tak sedieť, nechať plávať svoj osud.. Nie, to ani za nič. Nejako bolo a bude. A aby bolo lepšie, pre to musím urobiť niečo ja 
Teda, nič iné
Táto poviedka je tak pravdivá, tak krásna, až ma z nej mrazilo
Bola si to ty a predsa nebola... Bola, ale aj nebola zmätená... Prišla mi taká... Moja
Týka sa každho z nás...
Tie posledné tri vety sú také, hm... Nádejné, alebo ako to povedať
Chjo, drobátko som odveci trepala
nettie, ty vieš, ako moc mám rada tvoje poviedky a táto bola úžasná
Autori poviedok čítajte Pravidlá FF!!
Inak vaše poviedky skončia na našom externom blogu ^^
A takisto čítajte aj Důležitá sdělení pro spisovatele a čtenáře FanFiction!!!
Ak si nie ste istí písaním, nájdite si nejakú betu - Inzertní FF nástěnka.
----
Čiarka, taká maličkosť, ale dokáže úplne zmeniť význam vety.
Nezabúdajte na to.
Túto poviedku som čítala s otvorenými ústami a so slzami na krajíčku. Ako povedali už ľudia predomnou, je to skoro o každom z nás. Aj ja sama som sa v ňom našla a normálne sa mi donútila premýšľať nad otázkou života... Nikdy sa nevzdať.. Krásne popísané.. Vážne, neviem čo mám písať, pretože mám práve vysokú teplotu a všetko ma bolí... Vžila som sa do toho... vžila som sa do tvoje situácie... Neviem čo by som robila.. Bojovala by som, vzdala by som sa? Kto vie.. Ale aj tak ti verím, Nettie, že to všetko dobre dopadne, pretože bez teba Konoha nebude Konohou. A my stratíme úžasnú kamarátku, bez ktorej sa len tak ľahko nepohneme. Stratíme úžasnú kamarátku, na ktorú v živote nezabudneme..
Prepáč za tento nezmyselný koment, ale tá horúčka má na mňa vážne zlý vplyv xD
A neboj.. tvoj Monogatari TU rozhodne nekončí.. ja tomu neverím..
Nettie. Loď... Když jsi tou studentkou Akademie a objevíš v sobě podstatu větrnýho živlu, sama si možná dokážeš tu loď odfouknout na správnou stranu. Nebo stačí zatočit kormidlem. A ty to zvládneš... Zvládneš to.
Naděje je ohraná a obzvlášť u mě, ale na to vždycky kašlu. Tohle je jediná věc, kterou můžu ohrávat i milionkrát, takže ti chci říct - Měj ji. A já vím, že to dobře dopadne... Ale to už jsem ti psala
Povídka je, vážně, dechvyrážející... Krásná. Život jedné kunoichi. Jedné kunoichi, která se stane Hokage. Jednou. Určitě.
ostrov, odpovídám: ‚Telefonní seznam. Je v něm tolik postav! Mohl bych
vymýšlet nekonečné množství příběhů.‘“
U. Eco
Čtu to pozdě a tím pádem už není co do komentu napsat, jelikož bych jenom opakovala lidi pode mnou. A ikdybych měla první komentář, stejně bych k tomu nebyla schopná nic napsat, protože tahle povídka se zarila hluboko do srdíčka a já prostě nezvládnu vyjádřit, co to ve mně vyvolalo, ale... děkuju, nettie.
Dělej cokoliv, ale dělej to s úsměvem, protože bez toho to prostě nejde.
Měl jsem napsaný takový dlouhý vše říkající komentář, no pak začala blbnout Konoha a já o něj přišel. Baka jsem si ho neuložil. No a teď se mě ho nechce psát a hlavně všechno důležité už bylo řečeno. Vlastně už to bylo řečeno v povídce. A proto jen díky za příběh o nás o všech. Jak říkala Lady Anjelik tahle povídka umí vyrazit dech.
Na to, abys poznal že svíčková je připálená, jí nemusíš umět vařit.
Po dlouhé době nová FF - Opakování.
Jak mi jednou jedna dobrá kamarádka řekla (Většina jí zná...byla to San). Sny jsou tu pro to aby měl člověk pro co žít, ale co když člověk žádný se nemá? Člověk vždy má sen, ať říká cokoliv a pokud se člověk svého snu zřekne, nemá důvod žít. Proto si svůj sen musíme každý udržet.
Ty na kterých nám záleží 
.
Být neobyčejná...každý člověk je neobyčejný, protože má přátele a pro ty přátele je někým. Je pro ně důležitým a ty přátele ho nenechají jentak odejít protože jim přirostl k srdci. Ke svému srdci nepustíme jentak někoho že. Pustíme k nim jen své blízke
Tak a teď mi někdo řekněte co za inteligentní koment sem to právě sesmolil
No v každém případě, jestli sem správně pochopil to co si nám chtěla FFkou říct. Jdi za svým snem a neboj se že upadneš, vždy zatebou budou lidi co ti pomůžou 
Promiň, že se tu tak vypisuju o svých pocitech, vím, že jsou docela "divný", ale... nějak jsem měla chuť to prostě říct XP
Tenhle příběh... já nevím. Je sice trochu zmatenej, ale... to je vlastně jeho smysl, ne? Je to o životě, o všech lidech, a to přece je tak trochu zmatený. Tvý povídky mi pomáhaj. Pomáhají mi přenýst se přes něco, co se mi v životě stalo. Ukazují mi, že není všem dnům konec. A tahle na mě působila stejně. Ten konec nebyl nijak šťastný, ale byl to vlastně konec? Je tam přece přesně řečeno, že dál se uvidí a na mě to působí povzbudivě. Ani nevim proč, ale prostě mi to dalo naději. Naději že nikdy není nic ztraceno.
Takže děkuju. Moc děkuju, že jsi to opravdu nesmazala a já měla tu možnost si to přečíst a zase trochu získat. Protože, jak jsi řekla, každýho z nás dělá takovými, jaký jsme, každá vzpomínka.
http://www.zkouknito.cz/video_59020_hymna-yaoi-fanynek Aneb milujeme yaoi =3
TWINCEST FÜR IMMER!!!
Dvě hodiny čekám, abych ti mohla napsat.
I když tenhle příběh čtu v neveselé náladě... i když ho čtu se zpožděním... i když ho čtu ve chvíli, kdy bych sama chtěla spoustu věcí vzdát... i když mi připadá trochu zmatený... přesto je zároveň tak známý... Ano, každý z nás se v životě ocitá v situacích, kdy nevidí východisko. Kdy se ocitá na křižovatce, u které nestojí rozcestník, který by mu ukázal správný směr. Kdy nepotká ani živáčka, který by mu poradil, kam se vydat dál. Pak člověku nezbývá, než aby se rozhodnul sám. A taková rozhodnutí nebývají z nejlehčích. Ale jak jsi napsala, Nettie, nesmíme to vzdát. Ať už nás na té cestě potkalo a potká cokoliv, nesmíme se ohlížet na minulost a bát se toho, co nás teprve čeká. Půjdeme dál... a dál se uvidí.
Takže jdi svou cestou, ať už se bude dál křížit s tou naší, nebo se vydá úplně opačným směrem. Jdi a věř, že budeme s tebou, protože jednou už jsme se setkali a to nikdo a nic na světě nezmění.
~ Hello Kitty´s dead! Mashimaro rules the world!!!
~ Nejnovější FF: Orochimarův absolutní životopis - 04.08. 2014
~ Manga tým, při své práci sem tam hodí rým, hrdě čelí slovům kritickým, náš silný manga tým!
~ Hay a ShAnko *-*
~ luksusss avatar made by Drek´than ^^
~ Kapitola 577: Rozhodující bitva začíná dnes kachna! *Google translate*
~ "Vieš čo je pád? Nie keď si vtáčik zlomí krídelko. Nie je to ani vtedy, keď si zlomí nožičku. Je to vtedy, keď vidí pred sebou les plný príležitosti a vletí do tvrdého kmeňa." Laterie
Keď tá konoha nešla a ja som v týc nových FFčkách toto videla, nemohla si to prečítač... to bolo mučenie. Normálne som myslela že ma klepne xD
Ale teraz k poviedke...
Nett...toto... mi vyrazilo dych. Úžasné. Presne písané tvojím štýlom...
Nádej, sny, viera. Ale teraz si nepísala len "o tom Narutovi", tak ako si ho poznala z anime alebo podobne...
Táto poviedka vychádzala od teba. Z tvojich pocitov, tvojej skúsenosti.
Neviem či ma chápeš, ale snáď áno...
Bolo to pravdivé, kruté a... Ako povedala Yamata, o každom z nás.
Ja už neviem čo napísať... zase jedno z tvojic prvotín, ktoré moje emócie vyviedli z rovnováhy. V dobrom slova zmysle...
5 hviezdičiek na toto naozaj nestačí...
Real Sasuke (ja som to hovorila vždy xD)
Nettiex, synonymum pro krásné čtení. Tentokrát to není tak úplně pravda. Krásně se to čte, ale je mi tak nějak smutno. Protože čtu o sobě. O tobě. O komkoliv z nás. Ale víš co? Ty poslední tři věty mi spravily náladu. A tak držím pěsti. Sobě, tobě, všem lidem, které vlny posílají někam, kam se jim nechce, někam ze stanoveného kursu.