SasuSaku - Při západu slunce...

Je tu další jednorázovka, tentokrát na téma SasuSaku – takže nefandové SasuSaku: OPUSŤTE TUTO STRÁNKU!

Před měsícem:
„Tak co kluci?“ zeptal se zvědavě Sasuke. Sakura se jen mírně začervenala a raději neodpovídala.
„Ahá, takže je někdo na obzoru?“ vyzvídal.
„N-Ne, nikdo!“ lhala Sakura.
„Ale no ták, já vím, že někdo ano! Pověz mi to!“ žadonil Sasuke.
„Radši ne…“ řekla Sakura.
„Prosím, jinak nebudu spát!“ prosil Sasuke.
„Myslím, že nebudeš spát ani když Ti to řeknu…“ podotkla Sakura.
„Co-Co tím myslíš?“ divil se Sasuke.
„Víš…jsme přátelé už hodně dlouho…Pět let, myslím. Ocitáme se ve věku, kdy své okolí začneme vnímat vážněji. A také se dostáváme do věku, kdy toužíme po lásce. Čím víc času s tebou trávím, tím víc si uvědomuji, že pro mě znamenáš něco víc, než-li jen pouhého kamaráda a spolužáka…“ vysvětlovala Sakura a Sasukemu při každé větě padala čelist čím dál tím víc dolů. Sakuře začaly stékat slzy po tváři.
„Ach…Sakuro…“ šeptl Sasuke a pevně ji objal. Sakura jen nechápavě koukala, ale stále brečela. Nemohla zastavit ten silný proud bolesti hrnoucí se z jejích očí. Sasuke se od ní po chvíli odtrhl a smutně se na ni podíval.
„Je mi to hrozně líto…“ dodal a odešel. Sakura jen sledovala jeho obrys mizící v dáli a z očí se jí hrnulo mnohem víc slz, až se neudržela a musela samým smutkem pokleknout na zem.

Současnost:
Začíná jaro…příroda okolo rozkvétá a připravuje se na vstřebání několika teplých slunečních paprsků. Sakura se po dlouhodobé nemoci konečně zotavila a nemohla si odpustit malou procházku a přivítat jaro. Jako obvykle, zašla na jedno z nejkrásnějších míst ve vesnici. Na malý kopeček, odkud byl krásně vidět západ slunce. Okolo byly pole, lesy, louky… Všechno se to prohýbalo pod silou jarního větru. Stála tam, přímo naproti slunci, měla zavřené oči a zhluboka dýchala. Vítr foukal několika směry a byl příjemně teplý. Úplné ticho, jako by se celý svět zastavil, jen aby si mohla vychutnat tento překrásný okamžik.
Avšak její rozjímání přerušila partička kluků jedoucích kolem na kolech. Otočila se na ně a jako poslední jel Sasuke. Prudce zastavil a podíval se Sakuře hluboce do očí. Sestoupil z kola a šel směrem k ní. Tentokrát se však nedíval na ni, ale pozoroval slunce. Když došel k ní, podíval se na ni a potom opět na slunce.
„Je to nádhera, že jo?“ zeptal se.
„Jo, to je!“ odpověděla Sakura.
Po pár minutách dalšího sledování západu slunce se Sasuke otočil směrem zády ke slunci a opřel se o zábradlí.
„Takže už jsi zdravá?“ vyptával se. Sakura kývla s nepatrným „hmm“.
„To je dobře. Měl jsem o tebe strach!“ řekl a stále pozoroval oblohu. Sakura se na něj překvapeně, ale zároveň šťastně podívala. On nereagoval a pozoroval list, který mu právě poletoval před očima. V tom tichu najednou něco zašustilo v poli. Oba dva se podívali směrem k poli a napjatě sledovali, co se z něj vynoří. Po dlouhém čekání a napjetí se z něj vynořil malý bílý zajíc. Oba si oddechli a Sakura se pro zajíce sklonila, načež jí skočil přímo do náruče.
„Oh, ten je roztomilý!“ podotkla a se zářivým úsměvem ho hladila.
„Bude z tebe dobrá matka!“ prohlásil najednou Sasuke. Sakura se opět podiveně podívala, co to dneska Sasuke plácá za moudra. I když byla šťastná…
„Podrž ho na chvíli!“ řekla a vložila zajíce Sasukemu do náručí.
„Po-Počkej, to nejde, já…“ panikařil Sasuke, avšak zjistil, že ten zajíc je klidný a poněkud přítulný.
„Vidíš? I z tebe bude dobrý otec!“ řekla Sakura s úsměvem. Tentokrát se překvapeně podíval Sasuke, ale při pohledu na Sakuřin úsměv se uklidnil.
„Už asi půjdu!“ oznámil a pustil zajíce na zem.
„Dobrá!“ špitla Sakura a byla trochu zklamaná. Když Sasuke došel ke svému kolu, nasedl na něj a chystal se odjet.
„Tak se měj, Sakuro!“ řekl nakonec.
„Ahoj…“ řekla Sakura s velikým smutkem v hlase. Sasuke se na ni vystrašeně podíval a všiml si, jak sleduje západ slunce. Vlasy kolem ní vlály stejně tak, jako její sukně a z jejích očí se opět hrnul obrovský nával slz. Naposledy se na něj podívala a teprve teď si Sasuke všiml jejího utrpení. Neobtěžoval se s nějakými zásadami slušného chování, pohodil své kolo na zem a rozeběhl se k Sakuře, která ho stále pozorovala svýma skelnýma očima. Pravou rukou ji chytl za rameno a levou za její pravou ruku. Nemarnil čas a svou pravou ruku přemístil na její tvář a setřel jí slzy. Teď, když už nic nebránilo ji Sasuke opravdu pomalým tempem políbil. Hltal její rty, jako by to byla nějaká droga. Nemohl přestat, nemohl se jí nabažit. Nechtěl, aby tento okamžik nikdy skončil. Po chvilce se přece jenom jeho rty vzdálily od těch Sakuřiných a on mohl zase svobodně dýchat. Sakura začala opět plakat, avšak tentokrát štěstím.
„Co se stalo?“ řekl ustaraně Sasuke když Sakuru stále viděl plakat.
„Nic…já jen…právě…se mi…splnila…moje pohádka!“ řekla a i přese všechno to štěstí nemohla stále přestat plakat. Sasuke se usmál a pevně ji objal.
„Jen se vyplač!“ špitl a Sakura začala opravdu hlasitě plakat. Sasuke ji poklepával na záda a utěšoval, až se nakonec Sakura uklidnila. Když si opět hleděli do očí, usmáli se na sebe a drželi se za ruce.
„Tak to abychom společně napsali pokračování!“řekl Sasuke.
„Prosím?“ nechápala Sakura.
„No té Tvé pohádky!“ vysvětlil Sasuke. Sakura to konečně pochopila a ze široka se usmála. Ruku v ruce poté odkráčeli (pozn. Autora – „Sasuke, nechal sis tam kolo!“) a bůh ví, jak dlouho spolu žili a kolik pokračování té jejich pohádky napsali, ale já doufám, že se jim vedlo dobře!