Dokonalá dívka a dokonalý večer

V Konoze byl vrchol léta a stálá denní teplota byla okolo čtyřiceti stupňů. Ani v noci si místní obyvalé nedopřáli oddychu, jelikož teplota pod třicet klesla jen výjmečně. A i tak to bylo tuto noc. Lidé otevírali okna, aby jim lehký vánek jemně čechral závěsy a osvěžoval dusné ovzduší. Ale kromě pohybů látek zavěšených na okně byl efekt téměř nulový. I jeden mladý ninja si otevřel okno po příkladu ostatních. Kromě již jmenovaných důvodů měl ještě jeden, důvod, který pro něj byl důležitější než ostatní. Na někoho čekal...

Nervózně pochodoval po pokoji. Celý dům je už dávno prázdný a on je ještě pořád sám. Kolik už má už zpoždění? Podíval se na hodiny, které mu vysely v pokoji. Půl hodiny! Pomalu se ho začala zmocňovat panika. Co když nepříjde? Tolik se na ni těšil...

Tohle už na něj bylo moc. Po další půl hodině neúspěšného čekání a neustálého běhání po pokoji byl na prášky. Jeden by řekl, že nechat Inuzuku Kibu čekat je hotová vražda.

Pak šel spát. Ještě v oblečení si lehl na postel a rázem usnul. Vzdal to? Ne, ale řekl si, že to bude jistější když se mu o ní bude zdát... Stejně jako každou noc.

Nic neslyšel, nic necítitl, ale přesto otevřel oči. A jako zázrakem před ním stála ona. Při pohledu na ni se mu zatajil dech. Přišla tiše jako ten vánek, co ho celý večer doprovázel. Usmála se a on ztuhnul. Zapomněl na čas, zapomněl na pocity, jeho mysl patřila jenom jí. Posunul se až na kraj postele, sedl si a obejmul jí v pase. Zdála se tak podvolná jako hadrová panenka, Kiba dokonce na okamžik zapochyboval, jestli před ním stojí vůbec ona. Ale jeden jediný pohled do jejích živých očí ho přesvěčil o opaku. Sevřel ji ještě pevněji, už nikdy nechtěl, aby mu odešla. Místo její poddajnosti se od Kibi odtáhla. Kiba na ni nechápavě hleděj, ovšem až do chvíle, než ho povalila na postel a začala divoce líbat. Je ve snu a nebo je to skutečnost? Kiba dával větší pravděpodobnost první možnosti. Ale dotek jejích rtů byl tak živý, tak plný. Ta vášeň přeci nemůže být jen tak smyšlená. Najednou přestala. Než si Kiba mohl uvědomit co se stalo, prudce mu servala košili. Kiba polkl. Dnes ho čeká doopravdy těžká noc.
,,Kibo-kun?'' zeptala se z ničeho nic dívka.
,,A-Ano?'' zeptal se Kiba zmateně, jelikož se ulekl, když už necítil její teplé rty na svých ústech. Místo odpovědi se na něj sladce usmála. Ne, tohle doopravdy nemohl být sen. Kiba sebral všechnu svoji odvahu a pomalu hrnul její triko nahoru. Nevadilo jí to, naopak, ještě víc ho k sobě přivinula. V této pozici, jak si ona zjevně neuvědomovala, bylo pro Kibu víc než obtížné pokračovat v rozdělané práci. Během dlouhého polibku se posadil a bezpečně si ji usadil na klín. Nejprve byla možná trochu zmatená, ale když pochopila Kibův účel, zvedla ruce nahoru, aby triko šlo dolů ještě líp. Kiba se tupě zarazil. Ona nenosí podprsenku? pomyslel si a nebylo daleko k tomu, aby mu z pusy vytekla slina. Ovšem dívka se jenom usmála a znovu Kibu povalila na záda. Jemně vzala jeho ruce a natáhla je za něj. Kiba nevěděl, jestli se má soustředit na polibek, nebo na to co dělá.
,,Kibo-kun,'' pošeptala mu do ucha, ,,ukážu ti něco, co jsi ještě nikdy nezažil.'' Kiba ztuhl. V hlavě měl najednou zmatek. Co chce dělat? Na mysl mu přicházelo jenom jedno... A proč ne? pomyslel si a sladce se usmál, až dívce roztávalo srdce.
,,Kibooooo jsem domaaaa!'' Jako by někdo v pokoji stopl čas, myšlenky i pohyby obou se zastavili ve stejnou chvíli.
,,Máma.'' zašeptal Kiba. Po chvíli ticha, propukla panika. Kiba vyskočil z postele, začal běhat po pokoji a sbírat oblečení, které poházeli. Zatímco se Kiba zabýval uklízením vlastního oblečení, dívka se mlčky oblékla a vytratila.
,,Á můj miláčku!'' řekla Inuzuka Tsume, která vztoupila do dveří. Kiba ztuhl uprostřed místnosti s hromadou oblečení v ruce. Naštěstí na sobě měl něco soudného, takže doufal, že ho matka neodhalí.
,,Ty jsi uklízel!'' rozkřikla se nadšeně Tsume a Kiba si zhluboka oddechl, ,,Já jsem vždycky věděla, že jsi můj skvělý chlapeček.'' Přišla ke Kibovi, chytla ho za tváře a obdarovala ho upřímným, mateřským polibkem. Je ožralá nebo se zbláznila? pomyslel si Kiba nad nezvykle milým chováním jeho matky.
Vzápětí se otočila a když vycházela ze dveří vytrousila: ,,Tak uklízej dál, nebudu tě rušit.'' Ještě chvíli stál Kiba jako přibitý. Jediné na co se vzmohl, bylo UF. Bylo to doopravdy o fous. Ohlédl se na postel, místo, kde ještě před chvilkou byla. Teď po ní nebylo ani stopy. Zklamaně uklidil oblečení a šel si lehnout. Usínal s pocitem, že opět odešla bez ničeho a že svoji matku jednou zabije.

Poznámky: 

FOR SIMIE

drahá Simush, překonala jsem se! už to tady máš slibovaná povídka já tyhle scény neumim nějak dobře popisovat... proto jsem to takhle krásně ukončila však neboj, ty se ke Kibovi vrátíš :P