Proč? (SasuNaru)

Letní den, sluníčko příjemně hřálo a ve vzduchu byla cítit vůně právě rozkvetlých sakur.
Uprostřed toho všeho, seděl na kostkované dece černovlasý chlapec. Víčka měl pevně zavřená a užíval si to ticho, které vládlo všude kolem. Ano, kdysi to ticho miloval, ale nejednou už si nedokázal předtavit, že by v něm žil. Teď, když se všechno změnilo, když už konečně má svého Naruta. "Můj Naruto...", jak krásně to znělo. Při té myšlence se musel pousmát. Pomalu otevřel své černé oči a se šťastným výrazem sledoval blonďáčka, který se právě rochnil v nedaleké řece. Ten jako by vycítil jeho pohled, se na něj otočil a za zběsilého mávání volal: "Sasuke! Sasuke!..."

"Sasuke..."
Jediné slovo prořízlo temnotu, která ho obklopovala. Prudce se otočil, ale nikoho neviděl. Všude byla tma a jen kapičky vody, které dopadaly na zem, dávaly tušit, že je nejspíš v nějaké jeskyni. Najednou se objevily dvě rudé oči. Pomalu se k němu přibližovaly a přitom ho chladně pozorovaly. Když už byly skoro na dosah ruky náhle zmizely, aby se v zápětí ukázaly přímo před ním a on tak mohl pohlédnout do vetřelcovi tváře. Ale to, co uviděl, mu vyrazilo dech.
"Itachi...!"
Muž v černém Akatsuki plášti nehnul ani brvou a dál na něj upřeně hleděl.
Vůbec nechápal, co se to děje. Kde to je?! Proč tu je?! A hlavně, co tady dělá jeho bratr?!
Z přemýšlení ho ale vytrhl pohyb čehosi, co Uchiha svíral v pravé ruce. Podíval se trochu blíž a v tu chvíli zůstal jako přimražený. Nebyl schopný slova, pohybu. Nebyl schopný ničeho.
V tom se Itachiho ruka zveda a naproti svému obličeji, měl teď mladý Uchiha Narutovu zkrvavenou useknutou hlavu, která ho zoufalým hlasem prosila:"Sasuke..."

Bylo už celkem pozdě, když se dostali domů.
Zatímco Sasuke odemykal, Naruto upíral svůj pohled na jasnou noční oblohu. Vlahý vítr si pohrával s jeho vlasy, které v měsíčním světle dostávaly lehce stříbrný nádech a v blankytně modrých očích se mu třpytily tisíce hvězd.
Byl nádherný, jak tam tak stál a s dětským úžasem pozoroval všechna ta malá světýlka.
Nemohl tomu odolat. Zezadu se k němu přitiskl a jemně mu obtočil paže kolem pasu. Druhý chlapec položil své ruce na ty jeho a zlehka propletl jejich prsty. Pak už si jen spokojeně opřel hlavu o jeho rameno a plně si vychutnával ten krásný pocit, že jsou spolu.
Tiše stál a jen tak ho držel.
Nechtěl, aby tohle někdy skončilo. Nechtěl, aby přišlo ráno, protože věděl, že pak bude muset splnit ten prokletý slib.
Přísahal jemu i sobě snad stokrát, že to neudělá, ale když se dozvěděl, co Itachi v jedné vesnici spáchal, ta nepředstavitelná touha po pomstě v něm zvítězila. Narutovi to sice neřekl, ale bylo mu jasné, že to celou tu dobu tuší.
Byl tolik zabraný do svých myšlenek, že si ani nevšiml toho, že světlovlasý chlapec mezitím usnul. Opatrně ho tedy zvedl a zamířil do domu. Tam ho položil do velké postele a přikryl teplou dekou. Sám se pak rychle převlékl a vlezl si k němu. Pořádně se zachumlal, přitáhl si Naruta blíž a ten se mu hned schoulil do náruče. Nos měl zavrtaný v Sasukeho krku a obě ruce omotané kolem jeho hrudníku. Sasuke ho jednou rukou hladil po zádech a druhou výskal ve vlasech.
Z ničeho nic se Narutova hlava zvedla. Spodní ret se mu chvěl a zpod hustých řas na něj koukaly dvě modré uslzené oči.
"Sasuke, neodcházej...
...nenechávej mě tu samotného...", zašeptal plačtivě a po obličeji mu přitom stekla slza. Sasuke natáhl ruku a jemně jí setřel. Svojí dlaň však neodtáhl a dál mu palcem lehce přejížděl po tváři.
"Nebudeš sám...
...tady, budu vždycky s tebou...", řekl tiše a ruku, kterou ho ještě před chvílí hladil, přiložil na místo, kde Narutovi tlouklo srdce. To už ovšem chlapec nevydržel a nekontrolovatelně se rozplakal. Sasuke ho objal a pevně si k sobě ten vzlykající uzlíček přivinul. V pomalém rytmu se s ním pohupoval dopřede a dozadu a přitom ho něžně líbal na čelo. Naruto se k němu ještě víc přitiskl a za chvíli už nevěděl o okolním světě. Sasuke ho ale nepřestával konejšit. Dál k sobě tiskl to křehké stvoření a zhluboka vdechoval jeho vůni. Za chvíli se i on propadl do vytouženého spánku.

Chladná temnota mu pomalu svírala celé tělo, ale on se nedokázal odtrhnout od těch krásných pomněnkových očí, které se teď smutně dívaly do země. Chtěl něco udělat. Chtěl něco říct.
Ale Naruto byl rychlejší.
"Proč jsi mě opustil?"

Nevěděl, kde se tu vzal, ale možná to bylo dobře.
"Co tady děláš?", zeptal se klidným hlasem.
"přišel jsem si pro tebe. Pojď, půjdeme domů, Sasuke."
Za toho dva a půl roku se sice hodně změnil, byl teď vyšší, svalnatější a i zářivě žluté vlasy měl delší než dřív, ale uvnitř to byl pořád ten malý naivní chlapec, který se chtěl stát Hokagem.
"Já ale nechci.", řekl stručně a nemohl si nevšimnout Narutova poněkud překvapeného výrazu.
Miloval ho. Miloval ho tak moc, jak moc nenáviděl svého bratra. Jenže postupem času zjistil, že nenávist k Itachimu v něm pomalu začíná převládat.
"Aha...", ta ironie, se kterou to jediné slovo pronesl, se mu zaryla hluboko do mozku.
"Ty to nechápeš. Já se musím pomstít, musím ho zabít!...", pronesl už né tak vyrovnaně a při posledních slovech mu jeho černé oči ještě víc potemněly.
"...a udělám pro to cokoli..."

Kapky rudé lepkavé tekutiny líně stékaly z mladíkovy uťaté hlavy a s hlasitým šploucháním dopadaly na podlahu, kde vytvářely úzkou stružku, která se začínala nebezpečně přibližovat k Sasukeho nohám.
Zaujatě sledoval, jak si kolem kamenů a skrz praskliny razí cestičku až k podrážkám jeho bot, které jako by snad chtěla pohltit, když mu k uším dolehl tichý sten:
"Proč byl pro tebe důležitější on?"

Proudy slz se mísily s deštěm a smáčely tvář spícího chlapce. Věděl, že už se nikdy neprobudí, ale stále tomu odmítal uvěřit.
"Miláčku, prosím prober se...
...no tak...
...tohle mi přece nemůžeš udělat...
...slíbils mi, že půjdeme domů...
...ale takhle to nepůjde, víš?...
...no tak už přestaň blbnout a vstaň...", prosil ho zoufale a jemně s ním třásl.
Naruto však jako by ho neslyšel, dál nehybně spočíval v jeho náruči.
Třesoucími se prsty mu lehce nadzvedl hlavu a na pomalu vychládající rty mu vtiskl poslední polibek.
Na mrtvého Itachiho, jehož tělo leželo opodál, se přitom ani nepodíval.

Vzduchem se vznášel typický kovový zápach a on jen mlčky stál a pozoroval lesknoucí se katanu ve své ruce. Fascinovaně hleděl na její čepel potřísněnou krví a začínal si plně uvědomovat, co se tenkrát vlastně stalo. Ze spárů minulosti ho však náhle vytrhl prudký pohyb a jeho vyděšený pohled, ve kterém se teď zračil Mangekyou sharingan se setkal s prázdným modrým.
"Proč jsi zabil, mě?..."