Žánr
Tiché šumění plášťů, nadouvaných chladným vánkem, rušilo každodenní idylu noci ve vesnici. Pár loktů se zády se opřel nehlučně o studené kovové zábradlí. Blonďatá hlava se otočila směrem na vesnici a pomněnkově modrýma očima sledovala mizející stín, který se míhal po střechách domů. Druhý pár uhlově černých očí stín zachytil pouze na pár sekund a dál se o něj nezajímal, stočil pohled na ženu stojící vedle něho. Její lískově oříškové oči do tmavé noci zářily, jako reflektory mlsné kočky, které uviděly tučnou myš.
[font=Times New Roman]Minato Namikaze. Ninja, ktorého meno pozná snáď celý shinobi svet. Ale jeho srdce nepozná takmer nikto.. Musel prekonať problémy, ktoré sú nám, obyčajným ľuďom, neznáme. Prekonal samého seba a stal sa najväčším ninjom všetkých dôb.
Uzumaki Kushina. Kunoichi, ktorá je pre väčšinu nás neznáma, priam záhadná. Milovala svojho syna a muža natoľko, že ju to až stálo život...
„Rasengan!“ zařval Naruto a Yahikovo tělo, poslední z ovládaných, dopadlo na zem. O pár kilometrů dál, v temné skrýši, vykašlal Nagato další krev a vytřeštěným zrakem zíral v šoku před sebe. Kdesi úplně jinde, nad hlavami všech, někdo pronesl: „Do háje,“ a vrazil do ruky svého spolusedícího stovku. Za nimi si nějaký muž rval pomalu všechny své zrzavé vlasy.
Možná, že i noc má svůj konec. Ukáže své poslední hvězdy a ustoupí do povzdálí, aby mohla přenechat vládu svému vlídnějšímu bratrovi, dni. Není však doceněna. Když dovede lidi k dalšímu dni, nikdo se za ní neohlédne a v duchu jí nepoděkuje. Je oslněn. Oslněn světlem nového dne a nové naděje. Nedokáže už vnímat nic jiného než radost, nevzpomíná si, jaké to bylo v utrpení. Nevzpomíná si, kdo všechno musel zamřít, aby mu to jeho štěstí pojistil.
Myslel jsem si, že všechno to dřív… Ta naše otravná minulost… Nám zaručí stejně otravnou budoucnost. Ne horší… možná stejnou, možná lepší. Dřív jsi bejvala šťastná, když jsem se vrátil zpátky. Dřív… jak divně tohle otravný slovo zní. Čtyři obyčejný písmena. Jen tak je poskládáš do řady – třeba náhodně, třeba taky ne – a vznikne ti tohle. Jedno slovo, který má spoustu různějch významů. Ale jeden z nich, ten, co mám na mysli, si vykládám jako, že něco bylo… a už není.
Spomínam si, ako sme boli malé deti.... Vzniklo medzi nami priateľstvo, ktoré nás posilňovalo i ničilo. Jeden zaslepený, druhý netvor. Zlepšovali sme sa len vlastnou konkurenciou, a vidíš až kam nás to doviedlo..... V snahe ochrániť toho druhého sme sa nakonie museli chrániť samí pred sebou... Bolo by to niekedy až smiešne, keby sa nám nestalo to, čo sa stalo....
Po rušné ulici se procházela dívka. Řekli by jste si, že je obyčejná, ale to, čeho se snažila dosáhnout, zas tak obyčejné nebylo.
Právě to odhodlání, které nosila v srdci, jí dávalo sílu jít s hlavou vztyčenou. Pevně a rázně si hledala cestu mezi davy vesničanů. Na jejich tvářích poznala, že je něco jinak, že je něco špatně. Donutila své nohy ke klusu.
Cítila, jak jí ledový vzduch proudí do plic. Tak ledový, že se musela zastavit. Jednou rukou si zakryla ústa a párkrát zakašlala. Chvíli jen tak stála a snažila se opět popadnout dech.
Na úvod: Je to songfiction na písničku Ztrácíš od M. Ztracenýho. Je myšlená na pár SasuxSaku. Abyste tomu trochu rozuměli, v té písničce jakoby mluví a pak jen myslí. Pro vysvětlení: Sakurá má kurzívu, Sasuke má tučné písmo a pokud je tosmíchané dohromady tak "mluví" oba. Čtení zdar a ať se vám nic nestane 
Někdy lidem zbyde jenom víra,
co se ztrácí při pohledu na svět.
A milovaný lidi mizej v černých dírách
a někdo doufá, že se potkaj cestou nazpět.
A když ostatní jenom přihlížej,
na smutný oči, který vyhlížej.
Další spolupráce s Ailenkou je na světě :)
Řeka dává, řeka bere...
Jako ve filmu, nemyslíte?
Na krajinu padla noc, přikradla se stejně náhle jako hrůzný čin který byl skryt ve tmě. Jen já a hvězdy rozeseté po temné noční obloze byly svedky tohoto příšerného činu.
Stojím v tichu na opuštěné cestě poseté mrtvými těli a potřísněné krví bojovníků Orochimaru-sama. Proč museli zemřít? To nikdo neví. Na snadě jsou dvě verze, dva různé pohledy na danou situaci.
Sláva
Ptáčci si zpívají. Další známka toho že jaro je tu. Další rok se přehoupl a on tu stále není. Vrátí se někdy? Už tomu nevěřím, nechápu proč mne vždy při vzpomínce na něj začnou pálit oči od slz. Vždy když si vzpomenu na jeho úsměv, tvář, tělo a ten pocit, pocit bezpečí. Jenže já pro něj nikdy neexistovala. Už jsem na něj nechtěla myslet ale nomahla jsem si pomoci. Pořád při vzpomínce na něj pláču a to už je to tak dlouho co...
Dívka seděla pod hvězdami posázeným nebem a z očí ji na tváře kanuly dva potůčky slaných slz. Tiše něco šeptala. Jako kdyby někdo seděl vedle ní, vyprávěla prázdnu příběh o lásce a bolest. Každé slovo odříkávala opatrně a s rozmyslem. Povídala si s tichem noci, které odpovídalo šustěním větví ve větru. V teplém větru, co utěšoval její malou dušičku. Měkce kolem ní vířil a balil ji do sebe, jako nejkřehčí poklad. Větve šeptaly písničku o naději. Ta ji ještě více rozplakala. Sama věděla, že naděje už není.
Ten den začal vskutku normálně, na snídani po sobě všichni házeli nové talíře, hádali se a Konan zase nadávala, že nebude uklízet.
Kolik asi pocitů srdce zná. A kolik nich asi existuje v tom nejzažším koutě, kde je to nejkrásnější a nejbolestivější? Láska, zamilovanost, okouzlení... A ta magická přitažlivost. Přitažlivost je něco, díky čemu zapomenete i na lásku. Něco, co vás drží a vy se nemůžete odtrhnout. Není tak stálá ani trvalá jako láska, ale právě tolikrát v tom okamžiku krásnější. Nevíte proč, nevíte jak, ale chcete jenom jeho.
Vítr čechral dlouhé hnědé vlasy jedné mladé kunoichi, která seděla na mýtince uprostřed lesa nedaleko Konohy. Vstala ze zemně a zavřela oči, její dlouhé vlasy jí sahaly až ke kolenům. Nevnímala nic jiného než vítr. Nedaleko od ní se ozval zašustnění. Rychle se vrátila do reality a sáhla po kunai, z křoví vylezla řůžovláska.
S touhle písničkou to zní líp: Kajiura Yuki-Vanity
V zatemněné místnosti se tetelil zkažený vzduch, přesto však nedokázal zabránit ženě tiše vzlykat. Seděla vedle lože, na kterém ležel muž s poklidným výrazem. Vypadal, jako by spal. Ano, opravdu spal, ale navěky. Už neotevře své hnědé oči, nevstane z lůžka, neutiší plakající ženu. Ruce plné mozolů měl položené přes sebe, jindy přísně sevřené rty nahradil lehký úsměv. Ženě z očí skanuly další slzy.
Bylo hezké dubnové sobotní poledne, a v sídle Akatsuki se spalo. Teda spali všichni, kromě Konan, která uklízela.
Skupinka teenagerov sa stretla pri veľkom rodinnom dome. Hlučne sa pozdravili a vošli dovnútra. Vnútri sa usadili na zem, a tým vytvorili kruh.
Boli tam: Naruto, Sasuke, Sakura, Hinata, Ino, TenTen, Neji, Gaara, Temari a Kankuro.
Všetkým v očiach hrali šibalské ohníčky a na tvárach mali úsmevy.
„Takže, čo budeme robiť?“ spýtal sa Naruto, snáď po stýkrát.
Šel Sokou po lesní cestě. „Ahoj Sokou, mám hlad a chci tě sníst!“ prohlásil Houkou. „Houkou, nejez mě! Jsem nemocné a bylo by ti zle!“Houkou se polekal a utíkal k jezeru, nestihl zastavit a spadl do vody, kde následně utonul.
„Ahoj Sokou, jsem hladové prasátko a chci tě sníst!“ řekla mohutná Tonton. „sv**ě, nejez mne! Bylo by ti zle, kdybys mě snědla, jsem totiž nemocné!“ Tonton se polekala a utekla do vesnice, kde z ní udělali jitrnice.
Je to stejné jako každý rok.
Už od rána je ve vzduchu cítit něco, co studenty nutí důkladně si ohryzávat každý prst, co jim už od rána způsobuje prudké křeče v žaludku a každoročně minimálně jeden student skončí v nemocnici s nevolností v důsledku požití psího žrádla. Protože ne každý se díky té nervozitě dokáže nasnídat ze správného talíře.
