Konan má své dny (uklízecí)

Bylo hezké dubnové sobotní poledne, a v sídle Akatsuki se spalo. Teda spali všichni, kromě Konan, která uklízela.

Byla docela nevrlá, nejen proto, že oba Zetsuové hrozně chrápali, ale i proto, že na všechno byla sama. Už ji nebavilo po ostatních pořád uklízet, už ji nebavilo pořád uklidňovat plakajícího Tobiho, a už opravdu ji nebavilo pořád vysávat piliny po Sasorim. Byla plná vzteku a totálně naštvaná. Měla chuť všechno zabalit a odejít.

V tom jí v hlavě bleskl nápad. Pomalu, nenápadně, odložila smeták, který držela v ruce, a šla k tlačítku alarmu. Následný alarm, ze zvyku pouštěný pouze Peinem, uvedl Akatsuki v řadu chlapů v pozoru. Konan si stoupla proti nim a začala svou řeč:
„Akatsuki, mám už plné zuby uklízení, zatímco vy se flákáte.“
Ozvalo se několikanásobné zamručení.
„No a co?“, ozval se Deidara.
„Buď zticha!“, odpověděla rázem Konan. V tom začal být cítit divný smrad, něco jako když se pálí sláma. Tento puch zřejmě vycházel z Deidárových černě hořících vlasů. Z druhé strany řady se ozývalo chichotání a Itachi si zakrýval jedno oko.
„ITACHIIIII!!!“, zařvala Konan tak autoritativním hlasem, že Itachi leknutím povyskočil a Amaterasu zhaslo, ale stačilo už spálit půlku Deidárových super-nagelovaných vlasů.
„Ty blbče!“, zařval Deidara, sáhl do brašničky u pasu a začal pečetit.
Při předposlední pečeti se mi však jakoby sešily prsty. A bylo to tak – mezi prsty mu byla vidět Kakuzova nit. To už Konan nevydržela.

Dům se otřepal, zevnitř bylo slyšet hlasité sténání, výkřiky a tupé nárazy. Akatsuki byla dočasně zneškodněna. Tu vešel z jedné ze svých ložnic jeden z Peinů. Ospale zíral na řadu fialových obličejů a na nepříjemně vypadající Konan.
„Co si to…“ začal, ale vzápětí přestal. Většině lidí se opravdu špatně mluví s pusou plnou papíru.
„A zařadit!“ Tento hlas nešlo neuposlechnout. Konan začala:
„Rozhodla jsem se, že mi dnes pomůžete v úklidu.“
„Nebo co?“ Zeptal se Kakuzu.
„Strhnu ti tvé kapesné.“
„Konan, ale vždyť já od tebe žádné kapesné nedostávám…“
„Opravdu? A co ty papíry, ze kterých pak vyrábíš falešné bankovky, Kakuzu?“
„Neeee, ten prosíííím néééé!!!“
„Tak buď zticha a poslouchej..“
„Takovou bábu nebudu poslouchat,“ ozval se Sasori.
„Sasori! Nezapomeň, že jsem jediná, kdo má klíče od kůlny,“ s klidem odpověděla Konan.

Teď, když si Konan během několika minut získala pozornost a respekt celé Akatsuki, začala vydávat rozkazy.
„Peine, ty a vy spravíte střechu, Deidáro, ty si půjdeš koupit paruku a pak s Hidanem půjdete zorat naše políčko, Zetsu, ty půjdeš nakoupit, tady máš seznam a jestli chceš, kup si zmrzlinu.“
„A co ten devítiocasej?“, ozval se Pein.
„TEN POČKÁ!“
Část Akatsuki se rozešel za prací.
„Tobi, Sasori, vy uděláte oběd, řekněte Zetsuovi, co na to má koupit, TOBI SLEZ Z TOHO HOUPACÍHO KOŇE A POSLOUCHEJ MĚ, Kakuzu, ty pospravuješ ponožky, Itachi, ty utřeš prach a Kisame tu vyluxuje.“
Byly vydány rozkazy, Akatsuki se rozešla za prací.

Nebude zrovna nejlepší popisovat, jak jednotliví členové vykonávaly své úkony, ale popíšu vám to:

Kisame při zapojování luxu zapomněl, že před chvílí hladil rybičky, a tak pocítil sílu dvěstedvacetivoltového střídavého proudu. ( V této době byla poprvé potvrzena existence ryb, které ve tmě svítí… ) Hidanovi při orání praskla kosa, a tak se naštval a začal orat Kisameho Samehadou. Kakuzovi spravování celkem šlo, ale Itachimu v jeho iluzorním světě prádlo vůbec neschlo. Zetsu se po hodině vrátil s nákupem a jogurtovo-čokoládovou zmrzlinou, přičemž jedna půlka jeho jazyku lízala tu jogurtovou a druhá tu čokoládovou. Peinové se snažili spravit střechu malými kuličkami hlíny a vůbec se jim to nedařilo. Tašky vypadaly dobře, až když jim Deidara, s parukou nerozeznatelnou od jeho pravých vlasů, půjčil trochu svého jílu, ale ten zmizel se zbytkem střechy, když výbuchy oral pole. Jelikož se Kisame přestal po uvolnění ze spárů střídavého napětí hýbat, málem mu došel kyslík, ale naštěstí se proletěl při výbuchu střešních tašek. No, radši už nebudu pokračovat, snad bych jen zmínil, že Sasorův a Tobiho ramen byl využit jako špičkové hnojivo.

A od té doby Konan dělá svou práci hospodyně, a nikdo jí už nikdy nebyl nucen pomáhat.