Jako každý rok

Je to stejné jako každý rok.
Už od rána je ve vzduchu cítit něco, co studenty nutí důkladně si ohryzávat každý prst, co jim už od rána způsobuje prudké křeče v žaludku a každoročně minimálně jeden student skončí v nemocnici s nevolností v důsledku požití psího žrádla. Protože ne každý se díky té nervozitě dokáže nasnídat ze správného talíře.
Nejhorší na tom je, že jsem nervózní i já a to přece nemám proč. Stejně jako každý rok vyhodím od zkoušek pár těch ušoplesků, kteří nejsou schopni zvládnout ani jednoduché Kage Bunshin no Jutsu, ale i přesto mám pocit, že vnitřnosti mám spletené do copánku a co nejdřív se zbavím snídaně, kterou jsem ještě ani nestačil sníst.
Nakonec to vzdávám, hlad stejně nemám a při pomyšlení na to, že mi snídaně klouže mým zauzlovaným zažívacím traktem, je mi šoufl, takže pomalu sbírám po bytě veškeré papíry, které potřebuju ke zkouškám a vycházím do toho dne plného teroru.
Hned jak za sebou zavřu vchodové dveře svého domu, sesypou se na mě zoufalé děti s ještě zoufalejšími obličeji a prosí mě o slitování. Ovšem zkoušející jako já má už něco za sebou, tudíž jen nasadím neproniknutelný výraz a neohroženě se prodírám bandou těch chudáků.
V začátcích mé učitelské kariéry mi jich bývalo i líto, ale když jsem zjistil, že i z toho největšího grázlíka se v den zkoušek stane andělíček s div ne třemi svatozářemi, stal jsem se nekompromisním a zlým.
Jakmile za mnou zapadnou dveře akademie, zhroutím se k zemi a zhluboka oddechuji. Kdybych rána snědl snídani, tak by teď pravděpodobně šla ven.
Nebo alespoň půlka.
Jsem zlý. Musím se vzchopit.
Pomalu se doploužím do třídy, posadím se za stůl na jednu ze dvou židlí a pomalými pohyby si poskládám papíry podle abecedy. Poté mi dojde, že jsem to zkonil, jelikož už včera jsem každému studentovi dal pořadové číslo, tudíž to musím celé přeskládat. Nakonec mi to nedá a znovu to přeskládám podle abecedy. Však ono se to nezblázní.
S nadějí se podívám ke dveřím, ale vzápětí s povzdechem skloním hlavu a poskládám papíry podle množství a velikosti přeložených růžků.
Ale Mizuki pořád nikde. Kde ten chlap sakra vězí?
Po nějaké té době, kdy přeskládám papíry ještě několikrát podle nejméně osmi dalších kritérií, mě napadne podívat se na hodiny a zjistím, že jsem jako každý rok přišel o dvě hodiny dříve, tudíž Mizuki opravdu nemá zpoždění a já už bych ho znovu idiotem nazývat nemusel.
I kdy ono mu to ani neuškodí, jelikož ten idiot má nakonec desetiminutové zpoždění a já div nervozitou nesním kalamář s inkoustem.
Konečně se Mizuki dostaví a zkouška může slavnostně začít.
Oba sledujeme, hodnotíme a zapisujeme výkony studentů, u těch oprsklejších se to leckdy neobejde bez řevu, někteří jsou zkrátka beznadějné případy, které mě nutí zoufale ožvykovat roh stolu a některé, většinou děvčata, bych nejraději vyhodil z okna, když mi už ve dveřích oznamují, že si za žádnou cenu nesmí zlámat nehty.
A hromádka genninských čelenek na stole se tenčí, hladina inkoustu v kalamáři se snižuje a já jsem stále vyčerpanější a vyčerpanější.
Konečně je za námi poslední student, přede mnou leží pár čelenek, které měly patřit těm co neprošli, a které mi připomínají, že mě kvůli nim čeká další papírování.
Mizuki mezitím zdrhá a já mám další důvod k tomu nazývat ho idiotem.
Mám pocit, že se budu muset nejméně dvě hodiny sprchovat, abych ze sebe smysl všechen pot a také se mi konečně rozmotaly vnitřnosti, tudíž já pociťuju hlad. I když...pociťuju je velmi slabé slovo, jelikož já hlady div nešilhám. Bolí mě břicho a mně je jasné, že budu muset navštívit místní nemocnici. Proti problémům se zažíváním bojuju celoročně, ale po tomhle celodenním stresu je to vždycky horší a to pak celé dny nepozřu ani sousto, aniž by se rozhodovalo, na kterou stranu vlastně půjde.
Zkrátka vyhlídka na týden plný nudných zdravotních procházek, popíjení odporného mátového čaje a vzpamatovávání se ze stresu, mě opravdu nenechá chladným.
Asi se půjdu opít.
Jako každý rok.