Žánr

info: Fanfictionáři to nemají vůbec lehké. Každý z nich by měl pamatovat na to, že jeho příběh může žít vlastním životem...

Povídka

Na prvního máje

Bylo jaro! Slunce svítilo a lidé se procházeli po parcích. Naruto si také vyšel.
„Třeba ji zrovna dneska potkám,“ doufal v duchu a představoval si horký polibek pod právě rozkvetlou třešní, když také byl první máj.
Říká se, že štěstí přeje dětem a bláznům. No a Naruto byl vlastně ještě dítě a blázen to byl určitě.
Šla po cestě naproti němu, krásná jako vždycky, se sluncem za zády. Přidal do kroku, už aby byl u ní.
„Ahoj, Sakuro!“ pozdravil ji, když se míjeli.
„Sbohem, Naruto!“ odpověděla mu.

Sama. Navždy sama. Chtěla bych vědět, kdo by tohle podstoupil. Byla, jsem a budu sama. Napořád. Ptáte se proč? Na to není odpověď… Vždycky to tak bylo. A mě to vlastně ani nevadilo. Proč?

,,Umíš kouzlit?''
,,To víš, že umím!'' Chlapec se uraženě nafoukne, jak jen o tom může pochybovat!
,,Tak mi to ukaž!'' Usměje se, provede pár pečetí a řekne Katon: Goukakyou no Jutsu.
Když oheň zmizí, pyšně se podívá na dívku. Ale místo očekávané reakce vidí smutný pohled.
,,Ty neumíš kouzlit!'' zašeptá a otočí se. Chlapec má v hlavě zmatek. Tak co tedy chtěla?
,,Žádná jiná kouzla neexistují, tedy já o nich nevím...''
,,Existují!!'' křikne dívka. Oběhne ji a postaví se před ní.

-------Možná se nikdy neměla narodit, pak by její život nebyl tak složitý. Jenže ona vyrostla s jediným cílem, být nájemný vrah a už nikdy nepocítit lítost či lásku. Tohle není romantický příběh, tohle je život plný krutosti, který zažila.

Seděla v rohu místnosti a okusovala si nehty. Vypadala zničeně, zoufale, nervózně. Co se jí asi stalo? Vypadala jako by ani nezaznamenala život a dění kolem ní. Seděla a oči jí těkali z jednoho místa na druhém. Než se jí zastavily u jednoho místa. U dveří. Zavřela oči a když je zase otevřela zadívala se do prázdna. Její oči byly prázdné a velmy smutné, přesto ale krásné a zvláštní. Nikdo si jí nevšímal. Proč?

Byl krásný letní den.V domě bylo ticho,nikdo jiný tam nebyl jen růžovlasá spící dívka.Zazvonil budík.Chvíli zvonil, ale pak ho smetla velká rána a rozdělila ho na dvě půlky.
,, Ne...další budík si už kupovat nebudu...'' řekla otráveně a konečně se rozhodla vstát. Přešla do koupelny a podívala se na sebe.
,, Hm...Sakuro ty teda vypadáš...ostatně jako každé ráno'' řekla si a napustila vanu. V poslední době měla pořád špatnou náladu.
,, No konečně'' prohodila a vlezla do vany.

Dnes ráno mu to konečne poviem. Konečne sa dozvie o mojich citoch k nemu. Má osemnáste narodeniny. Dúfam, že sa mu bude darček páčiť.
Dievča sa poslednýkrát pozrelo do zrkadla a vyšlo z domu. Veselo si vykračovalo smerom k jeho domu. Čím bola bližšie tým bola viac a viac nervózna. Bála sa ako mu to povie. Už bola pri dverách. Pomaly zdvihla ruku a stlačila zvonček.
,,Kašli na to Naruto!“ povedal Sasuke a začal ho bozkávať.
,,Ale čo ak je to niečo dôležité?Idem otvoriť!“ povedal Naruto a vstal s postele.

Stála na vysokém útesu. V jejích oříškově hnědých očích se leskly slzy. Přemýšlela. O čem? Přemýšlela o minulosti, o přítomnosti a o sobě samé.
„Muselo to tak dopadnout? Asi ano, já jsem se už s jejich smrtí jakž takž smířila. Ale proč teda pláču?“
Nevěřícně se prsty dotkla mokré, uslzené tváře.
Pohlédla na modrou oblohu, na které se vyjímaly narůžovělé červánky.
„Slunce brzy zapadne.“

[i]Určite sa každý z vás už aspoň raz zamyslel nad otázkou, či sa oplatí žiť. Ak nie, tak musíte mať naozaj dobrý život, kopu priateľov, skvelú rodinu... Alebo ste len takí nevšímaví a neuvedomujete si pravdu za svojím chrbtom. Krutú, ale predsa pravdu, ktorú nezmeníte, ani keby ste sa snažili zo všetkých síl. Síl, z ktorých vám na konci zostane len malá štrbinka, kratučký povrázok, ktorého sa silou mocou chcete udržať, ale on sa vám vždy vyvlečie z prstov a vy padnete do obrovskej priepasti známej ako 'realita'. Proti nej nezmôžete nič.

V Písečné
„Baki, zavolej mi Temari, mám proni misi!“
„Hai, Gaara sama, už pro ni jdu.“ a s hlasitým puf se vypařil.
„Zavolej mi Temari... to se mu lehko říká, ta holka může být kdekoli.“ stěžoval si Baki.
Temari seděla na střeše svého domu a přemýšlí.

Dívka se procházela po poli. Byl srpen, obilí mělo nádherně zlatavou barvu, občas z pole vykukovala rudá hlavička vlčího máku. Kvetou tak krásně, jako tehdy……

„Povstaňte,“ vyzval soudce všech sedm mužů a ženu, kteří chvíli předtím vešli do místnosti a posadili se do dřevěné lavice vepředu. Z míst obžaloby byly cítit nenávistné pohledy, od poroty se nedala přehlédnout zvědavost. V řadách diváků se názory lišily – jedni se neostýchali hlasitě bučet na protest, jiní zase nadšeně pískali a skandovali jména svých oblíbenců. Postarší muž v taláru za soudcovským stolcem mohutně zabouchal starobylou dřevěnou palicí do podstavce a v místnosti se okamžitě rozhostilo ticho.

Stojím tu jako již tolikrát v minulosti, se zrakem upřeným na zapadající slunce. Sama už ani nevím, kolikrát jsem na tomto místě pozorovala, jak slunce končí svou pouť, ale dnes bylo vše jinak. Výhled, který mne pokaždé naplnil úžasem, se mi dnes zdá bezvýznamný, prázdný. A přesto, nebo právě proto, zatímco tu stojím, vzpomínám, na první okamžiky, které jsem tu strávila.

Důležité upozornění pro všechny

Tahle povídka je můj první songfiction na písníčku od Marpo - 6 metrů hluboko. I když text obsahuje nevhodné výrazy, musela jsem to sem dát. Zanechala to ve mě zvlaštní pocit . Doufám, že omluvíte ta nevhodná slova, ale z toho textu to vydat nemůžu.

[center]Obloha se zatahuje. Začíná foukat ledový vítr, ale jinak je dusno. Tak jak to bývá před bouří. Jen klid před ní. Ale pro mě už bouře skončila.

[i]„Kto si?“
Jeho tvár sa usmiala, ale oči boli plné žiaľu. Pohladil ma po tvári, ten dotyk bol príjemný, a aj keď som nevedela kto je, cítila som že pre mňa veľa znamená.
„Kto ...?“
Jeho prst zastavil moje pery. Venoval mi posledný pohľad, vstal a zmizol v temnom náručí lesa.
„Kto si?!“

Kde bolo, tam bolo...
Poviem vám jeden príbeh. Ten však nie je zapísaný v žiadnej rozprávkovej knižke a stará mama ho nečíta svojim vnúčatám. Tento príbeh rozpráva sám život.

Listy zo stromov opadávali pod náporom vetra. Jeden po druhom... Postupne, ale vždy nakoniec opadli všetky. Neostal ani jeden ktorý by bol schopný vzdorovať sile prírody...