Navždy spolu

Stojím tu jako již tolikrát v minulosti, se zrakem upřeným na zapadající slunce. Sama už ani nevím, kolikrát jsem na tomto místě pozorovala, jak slunce končí svou pouť, ale dnes bylo vše jinak. Výhled, který mne pokaždé naplnil úžasem, se mi dnes zdá bezvýznamný, prázdný. A přesto, nebo právě proto, zatímco tu stojím, vzpomínám, na první okamžiky, které jsem tu strávila.

Tehdy tu se mnou byl Gaara, a jen mě mlčky držel za ruku. A i když se snažil předstírat, že se mnou pozoruje západ slunce, věděla jsem, že čeká na moji reakci. Ale já jsem ji nebyla schopna, v tu chvíli mi samotné dýchání připadalo jako ta nejtěžší věc na světě.

Duna za dunou se přes sebe převalovaly, jako vlny na rozbouřeném moři, vítr zpíval píseň o svobodě, a písek, písek kam až oko dohlédlo, tančil a vířil, jako by snad zastavit se, znamenalo umřít. A jak sem tam tak stála, jediný a poslední paprsek dopadl na jedno jediné zrnko písku, a v tu chvíli jsem pochopila, to zrnko písku sem byla já unášená proudem času, a v tu chvíli na mně osud upřel svůj zrak, a já věděla, co musím udělat. Sluneční paprsek spočinul na zrnku jenom okamžik, ale pro mě se tento okamžik stal věčností.

Cítila jsem, že mě Gaara pozoruje, a tak jsem se pomalu otočila a vpila se do jeho očí. Oba jsme věděli, co přijde dál, rozuměli jsme si i beze slov, přesto, jako bych chtěla dodat odvahu sama sobě, řekla jsem: „Navždy spolu“.

To se ale stalo v minulosti. Nyní tu stojím na valu, který obepíná Sunagakure no Sato, pozoruji západ slunce, ale jediné co vidím je krev, krev těch, jež padli za svou vesnici, a vítr k mým uším přináší nářek žen a dětí, které ztratily své blízké rukou zrádce. A i přesto že tohle všechno vidím a slyším, má mysl je obrácená kamsi do dáli, za Gaarou a jeho únosci.

„Vydrž Gaaro, já si pro tebe přijdu….“