Možná by to bylo jiné

,,Umíš kouzlit?''
,,To víš, že umím!'' Chlapec se uraženě nafoukne, jak jen o tom může pochybovat!
,,Tak mi to ukaž!'' Usměje se, provede pár pečetí a řekne Katon: Goukakyou no Jutsu.
Když oheň zmizí, pyšně se podívá na dívku. Ale místo očekávané reakce vidí smutný pohled.
,,Ty neumíš kouzlit!'' zašeptá a otočí se. Chlapec má v hlavě zmatek. Tak co tedy chtěla?
,,Žádná jiná kouzla neexistují, tedy já o nich nevím...''
,,Existují!!'' křikne dívka. Oběhne ji a postaví se před ní.
,,Tak mi je ukaž.'' Dívka zvedne hlavu, v očích se jí tvoří malé slzičky.
,,Já kouzlit neumím...'' řekne smutně a znovu sklopí hlavu.
,,Tak co tu po mě chceš!'' zeptá se zmateně chlapec. Nikdy dřív tu dívku neviděl, ale přesto k ní přišel a začal si s ní hrát.
,,Víš...'' zamyslí se, ,,Kouzla jsou něco, co je v pohádkách, ale na co kouzla, když je tu čakra?'' Během řeči si k ní sedl na bobek. Snažil se jí pohlédnout do obličeje, ale závěs jejích hnědých vlasů mu to nedovoloval.
,,Dokáže čakra oživit mrtvé?'' Zvedne hlavu a podívá se chlapci do jeho uhlových očí.
,,Mrtvé?'' znejistí a chvíli hledá odpověď, ,,Nevím... Ale vím, že čakra dokáže vše, tedy skoro vše, co si člověk může přát... Chce dort, tak si ho přivolá. Je sám, udělá si klon. Rozumíš mi?'' Dívka kývne.
,,Ale já nechci dort... Já chci jeho...'' Já bych toho chtěl, pomyslí si chlapec.
,,On odešel... Odešel mi a já nevím, co bez něj dělat. Dokážou lidé mizet? Díval se na mě, a pak... Zmizel. Ležel tam, ale zmizel. Už se mnou nebyl... Co je to vlastně smrt?''
,,Smrt? O ní toho moc nevím... A ani nikdy nechci...''
,,Já...'' začne dívka a přitom se rozbrečí, ,,Já jsem ho měla moc ráda. Proč odešel?'' Chlapec se na dívku dívá chápavým pohledem, i když nic nechápe, ví, jako by mu to instinkt říkal, že jí musí pomoct. Přisune se ještě blíž a obejme ji. Dívka se zaboří do jeho ramene a brečí ještě víc, snad proto, že si myslí, že ji takhle nikdo neuvidí.
,,Nechci, aby jsi se trápila. Slibuju, udělám všechno pro to, abych tě už navždy ochránil. Chci tě chránit stejně jako moji rodinu, mého tátu, mámu i brášku. Já budu ten, který vás všechny ochrání.''
,,Dobře...'' Po chvilce chlapec povolí své sevření a dívku si odtáhne od těla.
,,Nikdy nenechám nikoho nám blízkého umřít, ano?'' Jeho laskavý pohled upřímně suší slzy v dívčině srdci.
,,Hai.'' špitne a pokusí se usmát.
,,Jsme teď dva, vše bude lepší.'' řekne, ,,A jak se jmenuješ?''
Dívka si utře poslední slzy a poví mu své jméno: ,,Rin.''
,,Hezké jméno, já jsem Sasuke.''
Co jsou to slova proti hořkosti osudu? Pouhé vzdechy do prázdna, které nikdy nebudou vyslyšeny. Ale... Ale co když právě teď byl dán slib, který by platil celou věčnost? Jaká ironie osudu, že tito dva se nikdy nemohli potkat, že každý z nich se narodil, žil a zemřel v naprosto jiné době a ani vteřinu jim nebylo dáno, se setkat. Třeba by chlapec dodržel svůj slib a už nikdy nenechal nikoho zemřít... Možná... Možná by byl svět šťastnější, kdyby se po cestě života tito dva drželi za ruce.