Ta, o které se nemluví

-------Možná se nikdy neměla narodit, pak by její život nebyl tak složitý. Jenže ona vyrostla s jediným cílem, být nájemný vrah a už nikdy nepocítit lítost či lásku. Tohle není romantický příběh, tohle je život plný krutosti, který zažila.

-------To co jsem zažila, by se nemělo vyprávět. Pokud čekáte velký příběh nebo naopak pohádku pro malé děti, raději ani nečtěte dál. Toto jsou mé paměti, můj život tak, jak jsem ho prožila, a nemíním na nich nic měnit jen proto, aby byly uhlazenější.
-------Jako by mě můj osud nenáviděl už od kolébky. Byla jsem nalezenec, později vychována pro boj, nelítostně, bez citů. Organizace, v níž jsem vyrostla byla přísně tajná, její členové byli známí jako Ti, o kterých se nemluví. Byli jsme nájemní vrazi, zabíjeli jsme bez ohledů na věk či pohlaví. Až později jsem pochopila, že jsem se vrahem stát neměla. Bohužel možnost vybrat si... tu možnost jsem neměla.
-------Pokud z mých slov cítíte hořkost, cítíte ji správně. Ano, zahořkla jsem, ale na mém životě to nic nezměnilo. Stala jsem se Tou, o které se nemluví, ale jméno mi dáno bylo. Amaya. Deštná noc se k mému životu opravdu hodila, protože v dešti mě nalezli. Možná by bylo lepší, kdyby mě tam nechali...
-------Nepamatuji se na domov, ale něco mi říká, že jsem nějaký měla. Je to už tak dávno... Asi si myslíte, jaká jsem chudinka, co si jen stěžuje. Je mi jedno, co se o mně říká, nemůže mi to ublížit. Já už nemám city, dávno jsem je ztratila, tak jako své svědomí.
-------Jestli mě litujete, či naopak se mě bojíte, nechápu vás. Je zbytečné na mě plýtvat city, já už jim stejně nerozumím. Nechte si svou lítost, nechte si svůj strach, já o ně zájem nemám. Tyhle city už pro mě nemají žádnou cenu.
-------Možná jsou pro vás má slova hloupá a nemají žádný význam, věřte však, že já jim rozumím dobře. Ani nevím, proč vám to tady vyprávím... Snad abyste se poučili a neudělali stejné chyby. Chybami se člověk učí, ano, toto přísloví si vryjte do paměti.
-------Mé dětství bylo... Nebylo takové, jaké by si každé dítě jistě představovalo. Nikdo si se mnou nehrál, za mé jediné hračky se daly považovat kunaie a další zbraně. Jediná pozornost, co mi byla věnována, byla za účelem tréninku. Každý večer jsem padala na zem a proklínala vše živé. Nikdy to však nezabralo.
-------Často jsem brečela, až za dlouho jsem zjistila, že mé slzy nemají cenu. Ty mi nepomůžou. Přestala jsem brečet a už nikdy jsem neobětovala ani jednu slzu. Říká se, že ten, kdo nepláče, má špinavý pohled. Asi to tenkrát byla pravda...
-------Dlouho jsem se cítila sama, ty pocity neodcházely, spíše rostly spolu se mnou. Už jsem nebyla to naivní dítě, byla jsem připravená k boji. Tvrdý trénink přinesl své ovoce. Ztratila jsem lítost, ztratila jsem svou váhavost a nalezla touhu zabíjet. Jenže ta touha mi nebyla souzená....
-------Dokázala jsem se postavit strachu a on byl najednou ten tam. Každý však musí mít svůj strach, ať je z čehokoliv. Právě ten nás chrání a říká, kde je hranice, kterou nesmíme překročit. Já jsem tu hranici přestala vidět, a proto se dala snadno překročit. Překročila jsem meze normálního zla, normálního šílenství...
-------S každým novým dnem jsem ztrácela sama sebe a vytvářela někoho, kdo byl žádán. Potlačení mého vnitřního já však vedlo k tomu, co jsem jako malá nechtěla. Tohle nebyl můj sen, neměla to být má budoucnost. Bohužel časy se mění a já se začala měnit také… a to k horšímu. Vražedný nástroj dostal pokyn ničit. A rozkazy se musí plnit, tak jsem byla vycvičena. Teď jen nastalo ticho před bouří… a tu bouři jsem měla vyvolat já.
-------Asi si myslíte, že pociťuji nějakou nenávist k nadřízeným, kteří byli mými vychovateli. Mýlíte se. I ta nenávist vyprchala, stejně jako všechno. Láska, naděje, strach… nenávist. To vše se ztratilo. A mé svědomí, podvědomí i život s tím.
-------Ztrácet se ve vzpomínkách je zbytečné. Zbytečné pro někoho, jako jsem já. Někdo vzpomínkami žije, někdo je odsuzuje, někdo nevnímá. Kam patřím já? Jaké jsou mé vzpomínky... Vzpomínky na lidi, které jsem zabila, které jsem potkala, které jsem poslouchala. Možná bych nějaké... Ne. Učili mě zapomínat na lidi a já si zvykla. Tak jako na všechno. Nemá to pro mě cenu. Žádný smysl.
-------Starat se o ostatní... Nikdy jsem to nechápala. Nikdy jsem nechápala, proč lidé bojují za druhé, proč se pro ně obětují, proč za ně umírají. Já byla sama. Neměla jsem nikoho. Nikoho, kdo by mi za to stál. Proč taky hledat osobu, která se stane jen těžkým závažím a stáhne vás dolů.
-------Zní to ironicky. Já vlastně už dole jsem a nikdo mi k tomu nepomohl. Vystačila jsem si sama. Chcete radu? Radu od zabijáka... Naložte s ní, jak chcete, jak myslíte, že si zaslouží. Radím vám, nedělejte ty samé chyby jako já. To všechno mě dovedlo až sem. Až k mé vlastní smrti.
-------Smrti se ani vyhnout nejde. Znám ji, sama jsem jí do náruče přihrála nespočet mužů, žen i dětí. Tak nás to učili. Zemřeš, pokud nejsi dost silný. Zemřeš, pokud zaváháš. Já přes to všechno umírám.
-------Začíná mi to připadat jako sentimentální zpověď jednoho ze zabijáků. Jednoho z davu. Kašlu na vás. Myslete si co chcete, takový byl můj život a nebudu ho přikrášlovat, aby se vám líbil. Život není pohádka. Zvláště není pohádkou se šťastným koncem. S tímhle se musíte naučit žít.
-------Je zvláštní cítit, jak z vás pomalu vyprchává život. Ztrácí se stejně jako jemné kroužky dýmu a mizí. Mizí kdesi v dáli. Jako to všechno... Ne. Celý svůj dosavadní život jsem byla bezcitná, krutá a nehodlám to měnit. Nebudu se omlouvat ani vymlouvat. Už platím za své činy, tak mě nechte být.
-------Asi je teď zbytečné křičet věty typu: „Já chci žít!“ Ne, tahle věta by se ke mně nehodila. Popřela by vše, za co jsem bojovala, pro co jsem žila. Byla jsem stejná, ale přeci odlišná. Proto raději jen zašeptám: „Tak už si mě vezmi.“