Žánr
K povídce ještě...uvozovky jsou přímá řeč, kurzíva myšlenky, modrá je minulost ;)
s
Byla noc, hluboká noc a ticho přerušovaly pouze kroky rozléhající se malou místností. Onen pochodující rozrážel stálý, chladný vzduch a tmavý plášť s červenými mraky za ním jen tiše povlával. Tvář měl skrytou pod oranžovou maskou, kterou nikdy neodkládal.
Sem měl zakázáno chodit, dokud mu v tom měl kdo bránit. Právě vzpomínal, co se stalo, když se o to pokoušel posledně.
Varování, autorka se dala na nonsensovou prózu, olalá!
You and me...
Proč jsou tolik potřeba slova...? Slova, okolnosti, děj...
Nechci je říkat, protože její důvod to vůbec nezmění. Nezmění to ani příčinu a ani ji samu...
Tak proto...
V ruce držel kytaru, pomaličku vybrnkával tu melodii, která plnila tmu lehoučkými akordy...
Seděl na rámu okna, jako už po několikáté... Nemohl usnout.
[i]Proč to začalo koncem?
Proč právě ve chvíli kdy jsem začala žít, to skončilo…
Už se to opakovalo třikrát… Tři etapy radosti a smutku za jeden krátký život…
Pokaždé, když mi bylo dobře a cítila jsem štěstí, přišla zubatá a jedním máchnutím svojí ostré kosy vše zničila… Jediný pohyb a zničil celý svět… Celý můj svět… A to se opakovalo… Jako trilogie, která se nikdy nezměnila… Vždycky stejné znění…
Sakura se procházela po zničené louce, tedy napůl skládce a v oficiálním názvu se tomu mají říkat "Ornamentní zahrady Uchiha klanu".
"Sasuke!" povzdychla si Sakura a vzpomínala na ty všechny pěkné, ale i strašné věci. V její mysli se objevila scéna s Orochimaruem, nedokončený polibek, urážky, záchrany života, odmítání, ignorace a další nepěkné vzpomínky.
"Nikdy se nevrátí!" řekla Sakura a ukápla jí jedna slza. Uplynuly dny, týdny, měsíce, roky a Sakura společně s jejím týmem dostali naléhavý úkol.
"Byl nalezen Itachi Uchiha!" řekla Tsunade a Naruto se na ni nechápavě podíval.
"Mrtev!"
Naruto a jemu podobní stále žijí, táhne jim na třicet a vesměs spokojeně obývají Konohu. Naruta však cesta k šťastnému životu teprve čeká...
Byla, nebyla jedna léčebna pro chronické alkoholiky. Převážně mladé trosky tu hledají cestu k novému, lepšímu životu, a právě sem zavítal i náš hrdina...
Už zase končil den a začínal nový. Opět začínala mise, brzo bude ukončena. Už zase zklamání z lásky, on si jí nevšímá, vždyť je to génius. Ano, byli to jenom její dnešní myšlenky, ve skutečnosti spolu už nějakou dobu byli. Černovlasá dívka seděla a čekala, vždy se tu scházeli, ale dnes nepřišel. Nechápala, proč nepřichází.
Proč ji nechává čekat? Odbíjí osmá, srdce bije. Vždyť… Dostal misi, trvá už, ale dlouho. Byla nejistá, to jí neříkalo nic dobrého.
„Itachi… Kde jsi?“ zašeptala do větru.
Je to takové doplnění k moji povídce VYVOLENÁ...Hezké čtení .
Co se to se mnou děje? Skoro nic nevidím, ale moje oči jsou otevřené. Stačím zahlédnou jak Orochimaru dělá nějaké pěčetě a potom padám do prázdna....
„ Naruto! “ To je Sakura? Snažím se oči otevřít, ale nejde to. Snažím se promluvit. To také nejde.
Zmocňuje se mě strach. Co když se ji něco stane? Nemůžu ji ochránit, když u ní nejsem a nevidím. Znovu se pokouším otevřít oči, ale pořád to nejde.
Jednorázovka od Ailie a Minnie (xD), aneb spolupráce 4ever 
Přejeme hezký počtení :)
Nebe, peklo, ráj.
Kam tě duše dám
Do nebíčka, do peklíčka....Sakra, tohle je fakt blbý.
Tobě nestačí, že jsi pitomej, ty si k tomu všemu musíš ještě nutně hrát na malý děcko?
Ku*va, nekecej mi do toho! Kazim ti snad já tvoje pochybný kšefty?
Zabiju tě...
Cha, kéž by se ti to povedlo. Kdybys aspoň nekecal, ku*va. Tvoje silácký řeči mi už začínají lézt krkem!
Myslíš tvým zašitým krkem?
Urusai! To mám z toho, jak ti pořád zachraňuju ten tvůj záplatovanej zadek!
[i]Noční nebe je tak krásný… všechny ty pomrkávající hvězdy, modrý tečky na černým hedvábí…
Když nějaká spadne, máš si něco přát, prý se ti to vyplní…kéž by. Já to už zkoušela tolikrát… ale nikdy se mi moje přání nevyplnilo.
Řekni, nebe, jak dlouho budu žít? A budu šťastná?
Ale abych byla šťastná, muselo by se mi splnit moje přání… jinak nebudu šťastná nikdy. Ale hvězdy jsou pořád stejně chladné, stejně mlčící… a neplní nic.
Tak co? Povězte…
Slza se lenivě skutálela po tváři mladého chlapce, přetekla přes okraj čelisti a skápla na chladnou zem. Nostalgicky se zahleděl do prázdna a nechal slzy volně stékat, nebyl tu nikdo, kdo by ho mohl vidět...
Kdo by kdy mohl pochopit, co udělal, kdo by kdy mohl říct: jsi můj přítel. Dřív tu byl jeden takový člověk, neúnavně se ho snažil získat zpět. Věřil v jejich přátelství, věřil v něj. A kvůli této víře položil svůj život a spolu s ním zhynuly i jeho sny, spolu s ním zahynul i on.
"To se nikdy nemělo stát."
Stál u okna, díval se na mraky, které pomalu pluly po modrém moři, a přemýšel...
Bylo časně po obědě, kdy si zase vyšel s Mistrem Irukou a dnes i s Mistrem Kakashim do Ichiraku na misku vydatného ramenu. A kdyby to zůstalo jen u jednoho. "Já to za tebe věčně platit nebudu," řekl mu Iruka, když Naruto vypil misku do poslední kapky. "Jednou se o sebe budeš muset postarat sám," Kakashi se podrbal ve stříbrných vlasech a přikývl.
V řece se odrážel jeho utrápený výraz a on měl co dělat, aby se nerozbrečel. Po chvilce mu začal jeho vlastní odraz vadit a přerušil ho tím, že do vody hodil kámen.
„Byli jsme čtyři a já jsem teď sám…“ jeho saténově hnědé oči se rozbrečely. Slza mu stekla po masce až na fotku, kterou držel v ruce.
Jelikož noční výstřelek SASUKEmanie měl celkem úspěch, je tu něco podobného, tentokrát na téma všem jistě dobře známé webové stránky…Konohy.CZ.
Myslíte na ni, když vám není nablízku?
Schází vám?
Pějete na ni děkovné a oslavné ódy?
Snažíte se být každodenním hostem?
A jak to s vámi vůbec je z laického lékařského hlediska?...dozvíte se níže.
1. stupeň
- vaše týdenní návštěvnost se dá spočítat na prstech jedné ruky
Točím se. Točím se pořád dokola a vidím jen barevně rozmazané šmouhy. Hlava mě začíná bolet a žaludek se začíná otáčet. Chci přestat, ale nejde to. Nohy mě vedou a ruce se samy zvedají. Prosím nedělejte mi to. Zastavte se už! Proč prosím? Já chci padnout tiše k zemi a jen poslouchat tiché, neslyšné krůčky hmyzu. Tak proč na mě nic nepůsobí. Proč ten jed je neúčinný? Řekne mi to někdo? Ne….neřekne….není kdo, by mi to řekl…Já chci zemřít….
Sakurin plač
Bola skorá jeseň a slnko pomaly zapadalo, na ihrisku bol veľký hluk, nikto nemohol počuť jej plač.Každý sa hral ďalej, akoby tam ani nebola.Plakala.....nedokázala sa brániť proti narážkam na jej čelo.
Malý chlapec stál nad památníkem. Nad památníkem hrdinů, na které by se zapomínat nemělo. Stál tam sám a plakal. Nabyl tam jenom chvíli a také tam nebyl poprvé. Lidé ho tu mohli vidět často.
„Už jsi tady zase?“ za něj přistoupil vůdce jejich vesnice. Chlapec si ho předtím nevšiml, ale teď se zarazil.
Bylo pozdě večer, poslední hosté už opustili Ichiraku ramen. Ayame už měla vše umyto, uklizeno a navrch vymydlená okna, a klidně mohla jít spát. Mohla. Přesto se usadila na barovou stoličku a vyčkávala...
Ozvalo se nesmělé zaťukání na dveře. Něžně se usmála, skočila ze stoličky a otevřela.
Stál tam a smutně na ni kulil oči.
"Jen pojď dál," usmála se, "ty dobře víš, že tomu tvému mangenkyou sharinganu já nikdy neodolám."
Plaše se usmál a vstoupil do místnosti.
„Naruto...“
„Naruto...“
„Naruto...“
–––––
„Povedz, kde je!“
–––––
Každý ťa nenávidel. Nik ťa nemal rád. Ty si sa aj tak nevzdával. Plakal si, smútil, hneval sa na nás. Ale postavil si sa nám.
Ukázal si, že sme sa mýlili. Boli sme hlúpi a namyslení. Vďaka ti za to, Naruto.
Bez teba by sme nenašli seba.
[i]Je zvláštne, ako sme sa zmenili. Naše pohľady na teba. Koľko si nám toho musel ukázať, aby sa tak stalo. Koľko sĺz a sily si musel vydať.
Zahalená do tmy postávala na vrcholku skály, kam se na upomínku vytesávaly hlavy nejmocnějších ninjů její rodné Konohy. Dívala se dolů na potemnělé domy ve vesnici, která už dávno spala hlubokým spánkem a přemýšlela. Tolik si přála, aby se vrátil ...
Chladný vítr si líně pohrával s jejími dlouhými vlasy. Skřížila si ruce na hrudi, aby zahnala nepříjemnou zimu. Zavřela oči a zhluboka se nadýchla.
Jediné, co jí dělalo společnost v temnotě byl měsíc a hvězdy. Vzhlédla a zadívala se do temné prázdnoty nad ní.
