Obecné

Prečo ja?... Prečo stále iba ja? Prečo sa to muselo stať práve mne?
To isté som si vravel kedysi aj ja.

Čím? Čím som si to zaslúžil, že musím takto trpieť?
Ani ja to neviem.

Čo som im spravil, že sa tak ku mne správajú?
My sme im nespravili nič, to len oni nevedia pochopiť, že sme.

Prečo? Prečo sa tak ku mne správajú?
Necítia to. Necítia našu bolesť.

Tsunade sedí ve své kanceláři za stolem, myšlenkami se však toulá kdesi po modré obloze plné bílých nadýchaných obláčků. Je tak pohroužena do svého vlastního světa, že si ani nevšimne, že dveře její pracovny se náhle otevřely. S lehkým poklapáváním podpatků u bot vstupuje Shizune. Obvykle by si nejspíš, při pohledu na nic nedělající Tsunade, která má před sebou hromadu papírování, neodpustila ji pokárat už mezi dveřmi, tentokrát však ne. Něco je jiné, něco je odlišné.

Byli jsme tým sedm a byli jsme šťastní,
ty ses však vydal svou cestou vlastní.
Byli jsme tým, skoro jak rodina,
na tyhle dny se tak krásně vzpomíná.

Byli jsme soupeři, vždy šlo o zbytečnost,
dřív byla to hra, však teď je to skutečnost.
Byli jsme přátelé, byli jsme bratři,
jak dvě půlky přívešku, co k sobě patří.

Přísahám na svou smrt, že vrátím tě zpět,
i kdybych při tom měl prohledat svět.
Pomsta, to jediné má pro tebe význam,
tvá pomsta je tvým snem, já taky sen mám.

Mým snem je, Sasuke, vrátit tě domů,

Hadí lidé se vrhli na tým Delta.
Prvních pět se napřáhlo svými drápy, ale před nimi se zablesklo a oni v krvi odletěli pryč.
Hiro doskočil na zem a z jeho blesky zářící katany odkáplo pár kapek krve.
„Je jich tu vážně dost.“ Řekl přes rameno a sejmul roztočením katany před sebou další dva.
„To jo-!“ řekla Nami, vyhnula se úklonem doprava seknutí drápy a vrazila hadovy ránu dlaní do krku, při použití chakrového skalpelu, a přesekla mu tím žíly v krku.
„-ale nedá se nic dělat!!“ dokončila větu.

Tma. Všeobjímající prázdnota, která poskytuje blažený pocit lehkosti a bezpečí. Zůstat navždy spát obklopena nicotou pohroužena do svých myšlenek a ztracena hluboko ve svých úvahách.
Náhle se však přibližuje cosi, co ji vytrhává z jejího temného snění, něco čemu se nedá bránit. Přichází to pomalu, ale každým okamžikem je to blíž. Je to hlas, ne, hlasy. O něčem mluví, slova však jakoby nedávala smysl. Moct se tak navrátit zpět do temnoty a navždy spát, nevidět a neslyšet. Něco takového však už není možné...

Taaak... tuhle FF píšu společně s hAnko-sama která bude psát o našem světě!!! Budem se střídat po kapitolách... žádný mix nebude!!! Takovej můj šílenej nápad a chudák hAnko se mi musela přizpůsobit!!! Mno tak přeju příjemný čtení!!! :)

„Kde zas vězíš, Dane?“ zeptala se patnáctiletá dívka káravým hlasem.
„Ty snad někam spěcháš?“ odpověděl chlapec, stejného věku jako byla ona.

Je čas...

...čas kedy musím odísť...

...odísť navždy...

...navždy.

Prečo sa muselo stať práve toto?
Prečo sa tu muselo stať práve mne?
A prečo teraz???
Teraz, keď som po dlhej dobe šťastný.
Práve teraz, keď sa mi splnilo všetko, o čom som dlhé roky snil.
Konečne som sa stal Hokagem...
...našiel som si krásnu ženu...
...a narodil sa mi syn.
A to všetko budem musieť teraz opustiť...
...pre ich dobro...
...pre dobro všetkých...
...pre dobro celej Konohy.
Konoha...

5. kapitola: Konečně doma...

Suki sebou trhla. Probudila se a prudce se posadila. Byla opřená o strom, kdesi v lesích a kousek opodál slyšela povědomé hlasy.
„To nemyslíš vážně! Takže ona všechny ty roky jenom předstírala, že je s námi?“ odmlčel se Kabuto. „Tak proč jsi ji rovnou nezabil? Sakra proč se s ní trmácíme zpátky?! Je to jen zbytečná přítěž...“

Uchiha měl na své tváři výraz, který by popsal zděšeným, ale ve skutečnosti to bylo ještě horší.
On má sbalit Uzumakiho? Ale přece není na kluky.
„Ha-Haruno, to přece nejde,“ pokusil se jí to rozmluvit, ale Haruno nebyla jen krásná, ale i chytrá.
„Nemusím s tebou nikam chodit,“ usmála se škodolibě.
Jo, dneska má svůj den.
Uchiha byl v koncích.
Když nesbalí Uzumakiho, nepůjde s ním Haruno na rande a jeho pověst, že je králem v balících technikách zmizne a každý se mu bude smát.

Je tu další dílek a jelikož mi sem tam ujelo něco, co vypadá jako (nepodařený) vtip, tak to jako vtip prosím neberte. Děkuji za pochopení a s vydáváním dalších mých ff si budete muset počkat, moc se omlouvám, ale nic poslední dobou nestíhám.... :)

„Ach ….“ užasl dosti výřečný Kakashi a táhl za sebou Iruku, ála hadrová panna, k baru. Tam si sedli, nalili, popíjeli, připíjeli, a opíjeli. Pak se k nim přidal baleťák Jiraya a užíval si plnými doušky z jedné strany Saké a z druhé jeho fanbalet fanynku.

Slzy…
Velké, studené, hořké slzy….
Stékají po mích rozpálených lících a zanechávají sotva znatelné, přesto však viditelné cestičky. Slzy… hořce odplouvající mou bolest, strach, zoufalství a beznaděj. Beznaděj a prázdnotu v mém srdci. Prázdnotu… kde jsi dříve býval Ty ! Vždycky jsi říkal že mě ochráníš,… že mě miluješ a nikdy neodejdeš ! Že tu budeš vždycky… se mnou a pro mě ! Říkal jsi že odmítáš zemřít než se staneš hokage. A teď ?

Vím, jsi teď strážným andělem,
při každém mém kroku.
Byl bych mnohem raději,
bys byl živ po mém boku.

Nedá se vyjádřit slovy,
ani ničím jiným.
Ztratit tě to nepřebolí,
ale kdo je viným?

Monstrum ve mně, vzalo mi tě,
za to ho teď proklínám.
Byl jsem sice malé dítě,
však stále na tě vzpomínám.

Teď už vím, že není hlavní,
mít přehršle síly.
Stačí hodně dřiny, potu,
to dovede tě k cíli.

Chci být ze všech nejlepší,
teď nejlepší je Pátá.
To mi ale nevadí,
chci být jako táta.

Představte si, že žijete svůj život plnej prázdnejch dnů. A ty dny plynou a plynou … Ale vy si stejně přejete, aby nikdy neuplynuly. Protože nechcete zemřít.
Ne, nechcete… Protože smrt je něco … Odpudivýho. Nikdy nechci zemřít, nikdy … Ale, jde to? Asi ne, přiznávám …

Vítr zafoukal kolem ženiných vlasů a rozvázal je do prostoru. Bylo zamračeno, šedivo. Temné šero se vznášelo všude kolem, ale nejvíc v její mysli.

Je zima …

[font=Times New Roman]Být shinobi…
Sen malých dětí, sen lidí toužících po slávě… sen naivních.
Co pro lidi znamená být shinobi?
Bojovat. Bojovat za svou čest, bojovat za dobro slabších… bojovat za svůj sen. Jít cestou, která není lehká… ale která má cíl. A samozřejmě že k němu dojdete – jste přece shinobi!
Mít přátele… pro které uděláte cokoliv. A oni pro vás… chráníte je… a oni chrání vás. Bojujete za ně a oni za vás…

„Jéé! To jsem ale nacpanej.“ povzdechl si slastně Naruto, když spolu se Sakurou a Saiem odcházeli z Ichiraku Ramen.
„Ale buď si jistej, že polovinu ceny tvýho účtu mi zaplatíš.“ prohlásila Sakura ledabyle, jako by oznamovala nějaký nepodstatný detail.
„A-a-ale Sakura-chan! Ty si mě přece pozvala!“začal zoufale vřískat Naruto, kterému se v očích objevilo zděšení.
„Ale vážně jsem neměla na mysli 5 misek rámenu!“ vyjela na něj Sakura, jejíž klidný a vyrovnaný tón byl tatam.
„No…ale…Sakur-“
„Máš s tim ňákej problém??!!“

Procházel se vesnicí. Vystavoval slunci na obdiv svůj nos a svůj holý krk. Ruce vražené v kapsách. Z toho nemohlo koukat nic dobrého. A taky, že ne. Jeho lehká nožka zakopla o malý kamínek. Celé Uchihovo tolik opečovávané tělo se celou jeho vahou převrhlo na zem a on si chudák podřel ted‘ už i spálený nos.
Chvíli setrval v tolik zničující poloze, ale pak se ihned vymrštil na nohy.
Co kdyby ho někdo viděl?
Oprášil si svůj trikot a pokračoval ve své ladné chůzi, tentokrát už nevystavoval slunci svůj nos.

„Mám to!“ zakřičel vítězoslavně Naruto a bouchl pěstí do stolu. Neji a Lee se na něj zvědavě podívali a Sasuke na to otráveně opáčil:
„Takže už odtud můžeme vypadnout? Jestli nás tu někdo nachytá…“ významně se odmlčel. Naruto ho ale neposlouchal.
„Nento no jutsu - způsobí, že na chvíli budete moct číst myšlenky osobě, které se při sealování dotknete.“ Četl blonďáček. Neji mu vytrhl knížku z ruky a zamračeně přejel pohledem text.
„Jenže tu píšou, že to vyžaduje velkou dávku chakry.“

"Néééééééééééééééééééééééé!"
Bolest je nesnesitelná. Brání mi dýchat. Brání mi přemýšlet.
"Je tu...ještě on..." špitnu z posledních sil a pak...
...padnu vysílením z té hrozné bolesti, spojené s návratem vzpomínek...

Všude kolem je tma. Všechno už si zase pamatuju!
Ale...Nevím, co tu dělám.
Co dělám tady, v té tmě...?
V tom mimosvětu...?
Musím přece zastavit Hidana...!
Musím zachránit Naruta...!
Musím... prostě musím...!
Ale...jak se odtud dostanu...?!
"Není jí nic, že ne?" zaslechnu hlas.

"Jdeme. Snad ti někdo dokáže vrátit paměť dřív, než tě sežeru. Pak potáhneš tam, odkuds přišla."
"Jsi legrační, Kytičko..."
A tak Zetsu a Sagi opustili dočasný úkryt a vydali se na dlouhou cestu za zbytkem Akatsuki...

"Dělej!" křikl dvoubarevný chlápek na dívku, která se jen tak tak držela na nohou a plazila se za ním.
"Simtě dyť už nemůže!"
"A co já s tim...?"
"Ještě nám tady umře!"
"Sváča!"
"Já tě přetáááhnu..."