Omyl nebo osud? 1: Neplánovaná cesta do Konohy

Taaak... tuhle FF píšu společně s hAnko-sama která bude psát o našem světě!!! Budem se střídat po kapitolách... žádný mix nebude!!! Takovej můj šílenej nápad a chudák hAnko se mi musela přizpůsobit!!! Mno tak přeju příjemný čtení!!! :)

„Kde zas vězíš, Dane?“ zeptala se patnáctiletá dívka káravým hlasem.
„Ty snad někam spěcháš?“ odpověděl chlapec, stejného věku jako byla ona.
„Náhodou jo, tu půdu musíme uklidit ještě dneska a já vůbec nic nestíhám!“ zamručela podrážděně, zatímco přesouvala velkou lepenkovou krabici. Její pomocník si jen povzdechl a jal se přemisťovat starou dřevěnou bednu.
„Ale říkám ti, s Narutem chodí Hinata!“ promluvila najednou pevným hlasem.
„Blbost! Sakura se k němu hodí víc.“
„Pche, asi tak jako vlk k ratlíkovi!“
„Ty jseš neuvěřitelná víš to, Eve?“
„Díky.“ Pohlédla na něj a ušklíbla se.
Dan pouze nechápavě zavrtěl hlavou. Dívka k němu zamířila, když v tom zakopla o malou kovovou truhlu, které si nevšimla, čímž se svalila chlapci k nohám.
„Sakryš, jsi v pohodě?“ zeptal se starostlivě, sklonil se k ní a zlehka jí položil ruku na rameno.
Ta se se skuhráním chytla za hlavu.
„No bezva, teď jsem praštěná nadvakrát!“ zamumlala.
Naštvaně se podívala na věcičku, která její pád způsobila. Po čtyřech se doplazila směrem k ní, mladík ji následoval.
„Co to je?“ zeptal se zvědavě.
„Vím já... mrňavá truhla co podkopává lidem nohy.“
Snažila se ji otevřít, ale tu si všimla, že jí v tom brání malý přilepený papírek. Přimhouřila oči a přiblížila obličej ke skříňce.
„Danieli? Nepřipadá ti tohle nějak povědomé?“
Otočila se, aby mu viděla do tváře. Jeho výraz byl zamyšlený.
„Jo. Vypadá to jako pečeť z Naruta. Taková ta co ji mají na všelijakých dveřích od cel a tak.“
„Tak co to dělá u nás doma?“ vyzvídala řečnicky.
Pokrčil rameny.
„Vezmem to dolů a mrknem se na to, tady je moc málo světla.“
Dívka vzala truhličku do rukou, zvedla se a společně se svým kamarádem zamířila ke schůdkům, vedoucím do patra pod nimi. Zamířili do jejího pokoje. Sedla si na postel a kovovou schránku položila před sebe. On se posadil na zem hned vedle ní, ležérně se opřel o okraj. Chvilku na ni zvědavě koukali. Pak zkusili papírek přetrhnout, přestřihnout nůžkami, ale ten jako by byl ze železa. Eve si s povzdechnutím složila hlavu do dlaní. Nastalo zadumané ticho.
„Víš o tom, že se strašně podobáš Hinatě?“ řekl náhle Daniel.
Pochybovačně si ho změřila.
„Tak zaprvé, Hin má rovnou ofinu, já mám patku. Zadruhé, místo šedých očí mám černé. A zatřetí, nemám tmavě modré vlasy, ale černé.“
„No tak dobře, ale jinak jste si v obličeji strašně podobné!“
Obrátila oči v sloup na znamení, že už to nehodlá nadále probírat, a opět se pustila do zkoumání oné věci.
„Jak se tohle vlastně ruší?“ pronesla zamyšleně.
„Myslím že pečetí.“
„A jakou?“
Chlapec zapátral v paměti.
„Že by Tygr?“ řekl váhavým hlasem.
„Hmm. Stejně by nám to bylo k ničemu, ani jeden nemáme chakru.“
„Ty si vážně myslíš, že je to z Naruta?“ ušklíbl se.
Zpražila ho pohledem. Znovu střelila očima k truhle. Natáhla k ní ruku a opatrně přejela ukazováčkem do papírku. Ten se začal zničehonic trhat. Oba dva překvapeně vytřeštili oči. Nevěřícně na sebe civěli, pak se znovu podívali na schránku. Váhavě ji otevřela. Na jejím dně ležel zažloutlý srolovaný svitek. Vzala ho do ruky, roztáhla a přeleja po něm očima.
„Co se tam píše?“ Zvědavost z Dana přímo sálala.
„Nemám potuchy. Ale je to v nějakém divném jazyce, ani to nepřečtu, samé klikyháky,“ odpověděla, očima stále těkajíc po listu.
„Není to Japonština?“ opáčil.
„Prosím tě, v té nejsem sice žádnej expert, ale ještě ji poznám a tohle je cokoliv jen ne Japonština.“
Znovu pohlédla na svitek. Ten začal zničehonic jasně zářit. Oba před světlem přimhouřili oči.
„Co to, sakra...!“ zašeptala Eve.
V tu ránu záře pohltila celý pokoj. Daniel si zakryl obličej rukou. Jas zmizel tak náhle, jako se objevil. Chlapec se rozhlédl. Jeho kamarádka ale nikde nebyla.
„Evelyn!!!“

Mladá dívka se zavrtěla. Všechny smysly měla omámené. Položila si ruku na hlavu, načež pomalu otevřela oči. Ty vzápětí oslepilo zářivé slunce. Znovu je zavřela, když v tom na ni dopadl nějaký stín.
„Není ti nic?“ zeptal se něčí hlas.
Svraštila čelo, hučelo jí v uších. Poté se opět odhodlala pootevřít jedno oko. Líně od sebe odlepila víčka. To první, co spatřila, byl chlapecký obličej, který lemovaly nějaké červené znaky. Dvakrát zamrkala, načež se dala do smíchu.
„To je zas panečku sen. Vidím Kibu!“ řekla pobaveným hlasem.
Nad ní sklánějící se kluk pozvedl obočí.
„Odkud znáš moje jméno?“ otázal se podezřívavě.
Eve se na něj zaraženě podívala. Natáhla k němu ruku a píchla ho ukazováčkem do obličeje.
„Au! Co blbneš?“ zanaříkal, načež se chytil za nos.
Dívka vytřešila oči a bleskově vyskočila na nohy. Její reakce byla tak zbrklá, že čelem praštila chlapce do brady. Ten opět zařval, tentokrát hlasitěji, ta rána ho porazila na zem. Černovláska od něj vyděšeně ustoupila pár metrů. Kiba ji probodl pohledem, držel se za čelist. Stále běhala sem a tam, šokovaně se rozhlížela kolem sebe. Pak střelila očima zpátky k němu.
„Kde... kde to j-jsem?!“ vykoktala roztřeseným hlasem.
Chlapec se vyškrábal na nohy, podrážděně si ji prohlédl.
„Kde bys asi tak měla být? Jsi ve Vesnici ukryté v listí!“

Příště: Co se stane s Hinatou?!!! To už záleží jen a jen na hAnko!!! :P