愛 - ep.19 - Sbohem...!

"Néééééééééééééééééééééééé!"
Bolest je nesnesitelná. Brání mi dýchat. Brání mi přemýšlet.
"Je tu...ještě on..." špitnu z posledních sil a pak...
...padnu vysílením z té hrozné bolesti, spojené s návratem vzpomínek...

Všude kolem je tma. Všechno už si zase pamatuju!
Ale...Nevím, co tu dělám.
Co dělám tady, v té tmě...?
V tom mimosvětu...?
Musím přece zastavit Hidana...!
Musím zachránit Naruta...!
Musím... prostě musím...!
Ale...jak se odtud dostanu...?!
"Není jí nic, že ne?" zaslechnu hlas.
Povědomý hlas...
"Bohužel... zdá se, že je mrtvá..." odpovídá jakási žena.
"Pomoc!" vykřiknu.
"Dostaňte mě odtud!"
Zdá se, že mě neslyší.
"Neko, neumírej mi...prosím..." šeptá Neji.
"Neji...já nejsem mrtvá! Dostaň mě odtud!"
Neslyší. Nemůžu nic dělat. Jsem opravdu...po smrti?
"Ne! Neeee! Neko, prosímtě, ne!" s jeho hlasem se mísí jakési pípání.
Ječivý zvuk, rušící to krásné ticho.
Vtom se přede mnou objeví světlo.
Říká se, že... před smrtí uvidíš tunel... a na konci světlo...
...takže opravdu umírám...?
"Neko, proč?" Nejiho hlas je už sotva slyšitelný.
Vydám se směrem za tím světlem.
"Prosím, neumírej mi, ne... já... to bez tebe nevydržím..."
Zastavím se.
"Já... tě miluju."
Co to říkal...?
Opravdu to řekl...?
Neji...? Ne, to se mi jenom zdá...
Ale ta malá jiskřička naděje...
...stojí za to pro ni žít...!
Ale...myslí, že jsem to neslyšela...
...asi ano... takže mu to neřeknu...
...kdyby to nemyslel vážně, nebo... bude lepší, když o tom nebude vědět...
Otočím se a vydám se vstříc temnotě...

Otevřu oči. Mám pocit, že mi někdo (aneb asi Neji) rozdrtil ruku.
"Neji? Co-co tu děláš?"
Vzhlédne. Pustí ruku, kterou až doteď drtil a pohlédne mi do očí.
Uhnu pohledem. Nedokážu se na něj dívat dlouho...
...a třeba se mi to jen zdálo... a dělám si falešné naděje...
"Neko?? Ty...žiješ...? Vždyť jsi byla už pět minut po smrti..." podiví se.
"Byl bys radši, kdybych byla mrtvá...?"
Zelená chakra...proč? Proč teď...?
Všemožně se jí snažím potlačit, ale... nejde to.
Proč? Co se to děje?
"Pomoc...!" vyhrknu a vzápětí udeřím překvapeného Nejiho, který odlétne přes celý nemocniční pokoj.
"Neko...? Co to...?" pohlédne na mě s hrůzou v očích.
Na mě...? Nebo na to, co ze mě je...
"Uteč...!" stačím ještě vykřiknout a pak mě Nekrochi...moje vnitřní já... ovládne mě.
Neji stojí jako přimražený a nevěřícně na mě zírá.
Nevěděl to...? Nebo... si myslel, že už to umím ovládat...?
"Neko..."
Zarazím ho úderem do břicha. Padne na kolena.
"Jsem Nekrochi...!" pronesu chladně a s mým hlasem se mísí sykot 13ti hadů.
Znovu ho několikrát udeřím a vyskočím z okna.

Probíhám ulicemi Konohy a tluču do kohokoliv, kdo mi přijde pod ruku.
Už nejsem Neko... nikdy nebudu... stala jsem se Nekrochim...kompletně...navždy...
...NE! Jakási malá část mě protestuje.
"Neko, uklidni se... znám to." uslyším za sebou hlas.
Uklidnit se...! Ta miniaturní částečka se snaží přemoci tu větší a slnější.
Po deseti minutách vnitřního boje už stojím zase sama sebou na jakémsi paloučku a proti mě sedí na kameni Naruto a mluví tichým hlasem.
"Děkuju ti," špitnu.
"Není zač! Můžu to udělat klidně znova! Dattebayo!"
"Ne, Naruto. Nedokážu to. Já...už neumím Nekrochiho ovládat...neumím...ovládat sebe." zadívám se na něj smutněji než kdy předtím.
"Neko...ne, tohle ne!" jako kdyby mi četl myšlenky, snaží se mě zarazit.
"Naruto," začnu mu vysvětlovat ten problém.
"Ty máš pečeť. Ta v tobě Kyuubiho drží a nedovolí mu příliš tě ovládat. Ale já... já nemám žádnou pečeť, která by mě samotnou udržela na uzdě. A... Nekrochi už ovládá většinu mé mysli. Já jsem Nekrochi...chápeš...? Žádný Jinchuuriki! Opravdový démon, který se krotí tím, že na sebe bere lidskou podobu. Ani Orochimaru to nedokázal zastavit. Proto musím..."
"Neko, Tsunade na něco přijde...určitě..."
"Ne, už pro mě udělala víc než dost. Musím odejít."
"Ale..co Neji? Myslíš taky na něj? Dokážeš se od něj odloučit?" Naruto uhodl můj problém, ostatně je to nejlepší přítel, jakého jsem kdy měla.
Nebo...alespoň byl.
"Neji..." povzdechnu si "...na mě jednoho dne zapomene. Uvidíš. Bude mnohem lepší, klidit se vám z cesty."
"Ale Neko... vždyť já umím Nekrochiho..." zarazím ho mávnutím ruky.
"Naruto, nemůžeš se mnou chodit všude. A kdo ví, kdy se ve mě Nekrochi znovu probudí. Nemůžu ohrozit lidi, na kterých mi záleží. Prosím, pochop to."
"Ale... Neko!"
Chce ještě něco říct, ale to už se otočím a jdu.
Ne, ještě neopouším vesnici.
Jdu ještě domů...
...pro své věci.

Za soumraku odejdu z vesnice.
Narutovi jsem nechala pod dveřmi dopis. Je tam jen jediná věta...

Dávej si pozor na Hidana, nepřestane tě pronásledovat, dokud ho někdo nerozkrájí na takový kousky, že už se nebude moci sešít.

Nejimu, který díky mě leží v nemocnici jsem nechala také lísteček.

Sbohem a omlouvám se za vše. Nikdy nezapomenu.

A poslední kus papíru jsem hodila do schránky (ano, v Narutovi maj schránky!) Kakashimu.

Děkuji za všechno, sensei. A ještě jednou se omlouvám za ten klon.

Jinak se s nikým neloučím, prostě jen jdu.
Nechci, aby mě tu zadržovali.
Nechci marnit čas.
Nechci jim ublížit.
A hlavně... nikdo jiný se tu se mnou nebavil.
"Sbohem, Konoho..." zašeptám,
"Sbohem, můj první opravdový domove..."

Rudovlasá dívka v dlouhém černém plášti, který vlál ve větru naposledy pohlédla na Konohu. Hledala v množství rozsvícených světel okna nemocnice.
Pomyslela na Nejiho, který na ni časem zapomene.
Doufala, že zapomene.
Doufala, i když jí to bolelo u srdce.
Přála mu, aby se přenesl přes minulost a vytvořil si nový, lepší osud.
Setřela slzu z tváře a víc se zachumlala v plášti.
Pak se otočila a odešla cestou, kterou již odešlo mnoho ninjů z této vesnice. Na mise, za různými posláními.
Někteří se už ale nikdy nevrátili...