Vyhrála jsem

Představte si, že žijete svůj život plnej prázdnejch dnů. A ty dny plynou a plynou … Ale vy si stejně přejete, aby nikdy neuplynuly. Protože nechcete zemřít.
Ne, nechcete… Protože smrt je něco … Odpudivýho. Nikdy nechci zemřít, nikdy … Ale, jde to? Asi ne, přiznávám …

Vítr zafoukal kolem ženiných vlasů a rozvázal je do prostoru. Bylo zamračeno, šedivo. Temné šero se vznášelo všude kolem, ale nejvíc v její mysli.

Je zima …

Mladá žena se otřásla a ještě víc stiskla lano vedle její tváře. Svírala ho pevně … Téměř do něho zarývala nehty. Po tváři jí stekla horká slza a dopadla na dřevo, na kterém seděla. A další … A další … Máčely tu dětskou houpačku, jako kdyby uvízla v dešti.
Houpačka … Všímáte si? Místo, kam se uchylují smutní lidé. Když je v životě něco zklame, sednou si sem, jenom mírně se pohupují, svůj obličej opřou o jeden z provazů a přemýšlejí … Kolem těchto míst bývá takový zvláštní klid, ale musíte si vybrat dobu, kdy jsou všechny děti ve škole. Protože když sem příjdete jindy, znamená to, že jste šťastní. Jste matka nebo otec a máte zdravé dítě, které si tady někde hraje … Ale teď, teď bylo právě deset hodin. Pondělí dopoledne. Doba, na kterou tak dlouho čekali. Zbytečně …

Sakra, proč mám pořád černý myšlenky? Poslední čas nemyslím jinak. Na ty hnusný věci jsem za ty tři dny vzpomínala víc než na ty dobrý. Potřebuju zvednout hlavu! Zvednout hlavu a podívat se nahoru, sakra! Ale nejde to. Můj zrak je přitahovaný k zemi. Blbá gravitace … No dobře, já vím, že za to může něco jinýho … Blbá smrt!

„Kushino-chan?“
Něčí hlas prořízl těžký vzduch. Další žena přišla blíž a usmála se. Ale tenhle úsměv nebyl šťastný … Byl daný z milosti.
„Je mi … Je mi to líto. A ještě, zrovna dneska …“
„Co se dá dělat, Tsunade-san,“ zvedla hlavu sedící dívka. Ale vzápětí se podívala dolů, tam, kam se dívala předtím. Na zemi viděla něco víc … Vzpomínky.
„Třeba … Třeba je v pořádku,“ zašeptala najednou.
„Je,“ přikývla Tsunade.
Kushina se na ni znovu podívala.
„Ale … Jak to víte?“
Žena zamrkala. Vždyť jenom reagovala –
„Nemohl zemřít,“ řekla okamžitě. Musí jí zvednout náladu!
„Slyšela jste o tom to, co já?“
„Ano …“
„Pak jste slyšela i tu větu: ‚Všichni … Všichni zemřeli.‘,“ zadrhla se jí slova v krku. Teď zřejmě čelí tomu nejtěžšímu, co ji v životě potkalo. Právě … Teď? Kdy měla být šťastná, šťastná …
Tsunade se zamračila.
„Kam se poděl ten tvůj optimismus?“
„Pořád ho mám.“
„Vážně?“
„Akorát se schovává …“
„Nebylas to ty, kdo věřil v dobrý konce? Kdo pořád říkal, že všechno dopadne dobře?“
Kushina sklopila oči.
„Já …“
„Ty. Ty přemýšlej tak, jak jsi přemýšlela předtím … On přece nemohl zemřít! Zrovna tři dny před tím, kdy ho měli jmenovat!“ rozvášnila se žena. Prudce máchla rukou a pročísla usazený vzduch.
„Máte pravdu,“ přikývla Kushina. Moc rychle ztratila sama sebe. Moc rychle se nechala ovlivnit jednou jedinou větou. „Víte, Tsunade-san … Když jsem si ho vzala, věděla jsem, že to bude složitý. Jako nejlepší shinobi vesnice musel být pořád pryč a já jenom čekala. Čekala a čekala … Na to až se vrátí a taky na to, až mi jednoho dne řeknou, že už se nevrátí … Je těžký poslat svoji lásku tam, kde se bojuje. A ještě těžší je sedět potom doma.“
Tsunade přivřela oči a zhluboka se nadechla.
„Znám to,“ zašeptala potichu. „Vím, jaké to je … A i já tehdy ztrácela naději. Ale to je to nejhorší, co můžeš udělat.“
„A to nejlepší je …“
„Čekat. A věřit. Pořád musíš věřit.“
Dívka vzhlédla nahoru a vstala. Lavička se trochu rozhoupala, když byla zase tak lehká jako obyčejně. Kushina si jenom otřela slzy.
„Děkuju,“ usmála se.
Žena mlčky přikývla. Rádo se stalo … Ale potom, dostala nápad.
„Zajdeme na saké?“ navrhla. „Můžeme posbírat pár přátel, třeba Jiraiyu a Orochimara, i když ten nebude chtít, tak třeba Hakuma a-,“
„Ne,“ zavrtěla Kushina hlavou a zazubila se. Zhluboka se nadechla a nasála vzduch do plic. Už se jí trochu vyjasňovaly myšlenky … Pomalu, jistě.
„Rozumím. Ty půjdeš čekat, že?“
„I když bych takhle mohla čekat až do konce života, saké si nechám až na oslavu. Oslavu na počest novýho Hokage.“

Kdysi v nebi existovali jenom dva andělé. Dva, a každej byl úplně odlišnej. Jako nebe a zem, jako peklo a ráj, akorát že oni byli … Zvláštní. Jeden měl bílý křídla a druhej černý. Jeden byl Víra a ten druhej Beznaděj …
Po čase se do sebe zamilovali. Někdy to tak bývá, že dvě úplně jiný bytosti spojí svoje životy, jenomže potom je těžký odhadnout, jak budou vypadat jejich potomci. Víra byla pro to, aby byli po ní, ale Beznaděj měl svoji pravdu. A nakonec, narodil se člověk. S polovinou víry a s polovinou beznaděje ve svým nitru. Měl to pro něho být základ a podle toho, jak by žil, jedna nebo druhá půlka by se rozvinula na úkor tý druhý. Tak se jeho rodiče domluvili a řekli si, že do jeho života nebudou zasahovat. Nebudou zasahovat do ničích životů …
Jenomže Beznaděj to nedodržel. Někdy za námi, potomky jejich potomků, stojí a našeptává. A Víra je v nebi, aniž by tušila zradu …
Já ho odehnala. Podívala jsem se výš, výš a výš, za sluncem, až do nebe a našla tu polovinu víry uvnitř mě …

„Kushino-san? Co děláte?“ zeptal se muž ze strážnice Jižní brány.
Mladá žena se na něho jenom usmála.
„Čekám.“

Čekám, čekám … Chci ti říct, že budeš otcem. Chci, aby se ti splnil sen, abyses stal Yondaime Hokage. Je toho tolik, co musíš vědět. Ne, tobě se nemohlo nic stát …
Chci vidět ten tvůj krásnej nesmělej úsměv, chci, abyses nenápadně dotkl toho obrovskýho bílýho klobouku, až všichni budou křičet tvoje jméno. Chci, aby se na mě v ten okamžik ty tvoje neuvěřitelně modrý oči podívaly a já z davu mohla naznačit jedno slovo: 'Děkuju.'
Stojím tu a dívám se, jak nebe hoří rudými mraky. Je to krásný … Celá ta krajina je úžasná. No dobře, je to nic oproti mojí zemi, ale tahle jí tak trošku konkuruje. Ty nádherný zelený stromy a ten písek, jak se třpytí na cestě … Dokonce i ty tři siluety mají něco do sebe, když jdou vidět jenom černý stíny oproti tomu světlu.
Počkat … Tři … Siluety …

„Minato!“

***

A už nikdy nebude muset čekat. Vždycky bude vědět, kde je ... Teď má být žena Hokageho. Nejsilnějšího muže vesnice ... A také, nejcennějšího.
V Chránit jsem řekla, že Kushina věří na anděly. Chtěla jsem to rozvíst ... Protože nevěřit na ně ... Proč vůbec nevěřit? Když existuje něco tak krásnýho, v co se dá doufat.
Tahle fanfikce vznikla nejdřív jako jedna myšlenka - úplně první odstavec -, která mě napadla tak měsíc zpátky. A já ji chtěla dát do FanFikce, psala jsem a psala ... Celkem improvizovaná FF xD
A taky, nechtěla sem, aby Kushina mluvila moc spisovně, tak omluvte tu hovorovost xD
Další MinaKushi ... Když tenhle pár je tak úžasnej! ^^ Jsou pro sebe jako stvoření ... (I když já bych brala MinaMina, sakra! xDD)
No jo ... Bylo jasný, že se vrátí, ne?