Obecné

Vzrušovalo ju ísť podať lotériu hodinu pred losovaním, tak že ešte nevedela, aké zakrížikuje čísla na tikete. Ešte vzrušujúcejšia by bola polhodina, ale nechcela riskovať, že ju niečo zdrží.
Na telegrafickom vedení sedia štyria vtáci a ceduľka na jednom z obchodov hlása, že majiteľ príde o päť minút. Hmm, nejde na to príliš primitívne?
„Tsunade-hime, aha, stánok s novinami.“ ukázala Shizune. Áno, tam by sa našla inšpirácia.

Žádné výčitky svědomí, ani ťuk. Zatraceně! Co to se mnou udělali? Něčí hlava a terč si jen vyměnily místa, ale... Proč?

"Cože?!" Rozezněl se křik skrz celou nemocnici. Pár sestřiček se otočilo, co se stalo, ale nakonec to nechaly být.
"Kioshi, uklidni se, nejsi ve stavu, kdy by ses měl nějak namáhat," pokárala ho blondýnka z klanu Yamanaka, zatímco ho kontrolovala. "Rána se hojí dobře, ale musíš být v klidu. Miako, možná jsme mu to neměly říkat," konstatovala při jeho dalším pokusu vstát z postele. Ale Miako si stála za svým.

Kapitola 27.
Prapor zločinu

[i]Pozorovala jsem z postele své šaty. Nechtělo se mi do nich jít soukat, bylo chladné ráno. Ale nebála jsem se, že přijdu pozdě, neboť jsem se probudila až příliš brzy. Povzdechla jsem a otočila se kimonu zády, abych si dopřála jen chvilkový pocit toho, že dnešek nebyl jiný. Nevydrželo to dlouho, řekla jsem si, jak je to dětinské. Obalena peřinou jsem vstala a vydala se k zrcadlu v koupelně. Vzala jsem svou kůži na tvářích a protáhla ji do stran. Nepoznávala jsem ten odraz, ale tak tomu bylo už dlouho. Důležité bylo, že jsem nezapomínala, a to nikdy.

V Sune dnes bolo počasie klamlivé. Zatiaľ čo svietilo Slnko ako zvyčajne, vonku povieval silnejší vietor a aj piesok lietal sem a tam a udieral jej do očí. Ruky mala zovreté okolo seba celú cestu, až kým sa nezastavila pri známom dome. Pozbierala odvahu a zazvonila. Dlho rozmýšľala, či sem má naozaj chodiť. Vo dverách sa objavila škára a žena vykukla von.
„Ahoj Aneko. Deje sa niečo?“
„Neviem. Chcela som sa len porozprávať.“

"Sensei, jak je vůbec možný, že všude kolem je poušť a v přístavu rostou stromy? Tohle vůbec nedává smysl," zamžourá unavený Minato na malý přístav zalitý červeným světlem zapadajícího slunce. Celý den pochodu a nemilosrdného vedra si vybral svou daň v podobě spousty sil. *Ale ten mořský vánek příjemně hladí po těle. Teď už to bude jenom lepší,* pochválí si a ospale ochutná slaný vítr.

Sakura dojedla svojí snídani a zamyšleně se zadívala na knížku, která ležela vedle jejího talíře.
"Pokud zůstanu," zašeptala Sakura název. Koupila si ji už před týdnem, ale přesto jí ani neotevřela. V obchodě jí něčím zvláštním přitahovala. A teď má pocit, jakoby to ani neměla číst. Růžovláska znepokojeně zatřepala hlavou, aby vyhnal ony myšlenky a umyla talíř.

Už to byl alespoň týden od té doby, co Riu doprovázela Kazekageho a jeho sourozence do Suny. Teď si jí Gaara zavolal do své kanceláře, nejspíše pro ní měl misi. Nemohla se dočkat. I když měla Sunu ráda, moc času v ní netrávila. Bylo jí tu moc vedro, přeci jen vyrůstala za neustálého deště a dalo by se říct, že i zimy.
Proto se co nejrychleji přemístila ke Kazekagemu do kanceláře. Měla na sobě uniformu ANBU a masku měla nasazenou na obličeji. Klečela před stolem Kazekageho a dívala se na něj.

Svět se mi neustále vysmíval, mně, tomu největšímu hlupákovi ze všech.
„Nepodávej nežádanou ruku,” odbyl jsem jej příkře. Jak si jen mohl myslet, že ji přijmu. Ucouval a změřil si mě pohledem.
„Myslel jsem si o tobě víc, nezapomínej, tady hloupí nepřežijí.”
Upřímně se mi povytáhly koutky do úsměvu, tak tvrdohlavě opakoval to, že tohle není hra pro děti, až jsem mu začínal bezmezně věřit. Jenže to mělo jeden háček, každá hra byla věnována hloupým dětem. Hned jsem však změnil tvář.

Byl krásný a slunný letní den a po lesní cestě lemované stromy a potokem kráčela postava v červeném plášti s černými plameny. Pod jeho kroky šustilo listí a křupal štěrk. Muž šel směrem k bráně Skryté Listové vesnice, ale když byl na dohled, zastavil se a nasadil si kápi a na jeho tváři se objevil pobavený úsměv, pak znovu vykročil. U brány hlídali dva strážní, oba na sebe kývli a vykročili k podezřele vypadajícímu muži. „Kdo jste a co chcete?“ vykřikli oba současně.

Temným lesem běžela dívka, která se chtěla otočit, ale věděla, že by to byla chyba. Za sebou slyšela jenom temné vrčení, které se stále přibližovalo. Přeběhla most, který značil, že se nachází blízko vesnici. Vrčení ustalo a ona se otočila. Nikde nic, rozhostilo se hrobové ticho a její tiché slzy ozařoval rudý měsíc. Rychle se otočila, aby doběhla co nejdřív do vesnice, ale do něčeho vrazila a upadla. Vytřeštila oči, ale když spatřila havraní rozčepýřené vlasy, značně se jí ulevilo.

[i] Riu se narodila ve Vesnici skryté v dešti. Tou dobou už končila válka, ale i tak bylo všude ještě spoustu válečních sirotků. Ona byla jedním z nich. Stejně jako ostatní i ona se musela živit drobnými krádežemi hlavně jídla, ale zatímco ostatní sirotci se zhrocovali do skupin, ona zůstávala sama. Nikdo jí nepřijmul, ona se lišila. Byla rychlejší než ostatní děti a také bystřejší, nejspíše to bylo tím, že u ní se už odmalička projevovali schopnosti ninjy.

Sluneční paprsky dopadly na dívčinu tvář. Pomalu otevřela oči a uviděla před sebou fotku jejího starého týmu. Naruto-sensei, Kioshi, Takumi a ona. Vzpomínala, jak byla do Takumiho zakoukaná, ale to bylo ještě na akademii. Musel usmát těm dětským hloupostem, které jim tehdy přišly tak důležité a vážné. Pomalu se posadila a podívala se na hodiny. Měla ještě dost času. Energicky odkopla peřinu a vletěla do koupelny. Prošla ranní hygienou, udělala si snídani a za chvíli zamykala byt.

"Myslím, že tímto tahem se naše šance uspět dramaticky snížila, obranná opatření budou nyní ještě přísnější," konstatuje Onoro a pohledem důkladně prohledává hořící trosky vesnice.
"Máš pravdu, obranná opatření budou přísná... Naštěstí zde máme i hada řad ANBU, možná nám pomůže," odpoví Nero, rovněž pátrajíc po známkách života. *Měli bychom se klidit, brzo přijdou hlídky z Konohy.*

Upřímně řečeno, nevím, jak se říká šoku z šoku. Ale jinak se jednodušeji nedalo popsat, co mě postihlo. Vždycky jsem si myslel, že se mé končetiny brání automaticky, když jsem jim to nemohl rozkazovat. Bylo mylné mínění, že na mě v Oblačné tak moc útočili, až se to stalo mou součástí. Netuším jak, ale nejdřív mi to vtloukli do hlavy.

A vzpomínky zůstanou,
srdce jde cestou zmatenou.
Bolí vzpomínky na tebe,
vždy si tě budu pamatovat Hidane.

A vzpomínky zůstanou na vždy,
budeme tvou památku ctít.
I když jsi páchal kruté vraždy,
o tobě a tvé lásce budu dlouho snít.

A vzpomínky zůstat musí,
každý zapomenout tvoje hříchy zkusí.
Budeš mi navždy chybět a scházet,
Hidane ve vzpomínkách se budeme scházet.

Miako s Kioshim byli zrovna na tréninku. No, spíš sledovali Kin, jak se snaží naučit chodit po vodě. Jen se ušklíbli, když zapomněla vypouštět chakru a spadla do vody.

Vydala ten typ výkriku, ktorý ľudia vydávajú tesne pred smrťou a začala sa na lakťoch plaziť dozadu. Neuvedomovala si, že zviera ešte viac znervóznie. V ušiach jej znelo len jej srdce, dážď a vrčanie. Žiadnu zbraň u seba nemala a chakru mala zablokovanú. Tmavý tieň sa ku nej blížil a ona cúvala, kým sa jej nepošmykla ruka a ona nespadla do blata. Okolo nej sa rozprsklo pár kvapiek vody. Zavrela oči a výkrik s ručaním sa zladili. Po pár sekundách jej prišlo, že je stále priveľmi živá. Otvorila oči.