Pocítit smrt 04 - Ramen

Miako s Kioshim byli zrovna na tréninku. No, spíš sledovali Kin, jak se snaží naučit chodit po vodě. Jen se ušklíbli, když zapomněla vypouštět chakru a spadla do vody.
"Kruci, Kin! Jakto, že to ještě neumíš? To je základ, dokonce i ti dva to umí!" Ječela Mari, jejich dokonalá sensei, které teď její zelené vlasy vzteky létali kolem obličeje, zahanbeně, že její nejoblíbenější studentka neumí chodit po vodě. Začal jí tam už po třetí zběsile opakovat teorii, čemuž se ti dva museli zasmát. To, jak to Mari vysvětlovala, mělo sotva slovo společné s tím, co je učil Naruto.
"Vzpomínáš, jak nás to sensei učil?" Zeptala se Maiko černovláska po jejím boku.
"To se ani nedá zapomenout! Hlavně na Takumiho," zasmál se Kioshi při vzpomínce na svého zesnulého kamaráda. Ani Maiko se neubránila úsměvu nad tou dobou.
"Až ty dvě skončí, mohli bychom zajít na ramen, dlouho jsme tam nebyli," navrhla Miako a nespouštěla zrak z promočené Kin a rudou Mari. Kininy dlouhé vlasy se jí nalepily na celé tělo, čímž zapříčinila další výbuch těch dvou.
"Jasně," odsouhlasil Kioshim, jakmile se uklidnil. Brzy se dali do svého tréninku. Během prvního setkání zjistili, že s nimi se nic nenaučí, protože už jen Kin se nebyla schopná něco naučit, sotva zvládala základy, které se učily na akademii. Její výdrž se rovnala tomu, jakou měli oni, když měli první trénink vůbec, ale tomu je už dávno pryč. Dnes je jim sedmnáct, ona mezi ninji neměla co dělat. A Mari jí ochotně pomáhala, i když nikam nikdy nepokročily.
O pár hodin později odcházeli všichni čtyři z cvičiště. Kin se po několika letech naučila chodit po vodě, ale nejdřív to musela Mari vzdát a poručit Miako, ať jí to vysvětlí.
"Tak děcka, zítra znovu tady, dáme si souboje,"
"Když myslíte," odfrkla si Miako. Vždy jí štvalo, když si Mari usmyslela, že budou bojovat. Ne, že by jí to nebavilo, ale když máte protivníka, kterého porazíte do minuty, tak to není žádná zábava. Kdyby bojovala s Kioshim, to by byla jiná, ale díky Mari, vždycky bojovala buď s ní nebo s Kin.
Kioshi a Miako tiše kráčeli k Ichiraku, když vtom uslyšeli za nimi známý, ale především otravný hlas. Miako okamžitě naskočila žilka na čele.
"Klid," uklidňoval jí šeptem a otočil se. K jeho nechuti uviděl blížící se Kin.
"Kam jdete?" Zajímala se a vmáčkla se mezi ně.
"Na ramen," odpověděla lhostejně Miako, přičemž v hlavě se jí pořádala bitvu o to, zda jí zabít teď nebo až potom.
"Aha, můžu s vámi?" Zeptala se Kin, ale než však stihl kdokoliv zareagovat, už seděla na jedné z posledních tří volných židlí. Naneštěstí zrovna na tu prostřední.
"Já jí zabiju, já jí zabiju, já jí zabiju!" Mrmlala si pro sebe Miako a přisedla si ke Kin.
V klidu si jedli svůj ramen. Sice do nich Kin stále něco hučela, ale oba dva jí statečně ignorovali nebo jí odbyli nějakou jednoslovnou odpovědí.
"Asi už půjdu," řekla Miako v půlce misky. Kioshi jí pochopil. Nikdy by neodešla od nedojedeného ramenu, ale i jemu dávala Kin zabrat.
"Ahoj," rozloučil se Kioshi, u toho se pokusil usmát. Ale nejradši by odešel s ní, to by však Kin měla zase plno otázek, na to sílu opravdu už neměl. A jak se zdálo, Miačina odchodu si ani nevšimla.
"No a potom si sundala ručník z hlavy, ale žádný vlasy tam neměla, no chápeš to, Kioshi-kun?"
"Hmm," zamručel a pokračoval dál v jídle. Kin se nevzdala.
"Kioshi-kun, teď, když je Miako pryč, mohli by jsme jít ke mně, ne? Kioshi-kun," navrhla s jistým úmyslem. Už dlouho se jí líbil.
"Ne, to opravdu nemohli," vyvedl jí z omylu Kioshi a vytáhl pár mincí a hodil je na stůl před staříka. "Celou dobu meleš o nesmyslech, vystrnadila jsi Miako! Snažil jsem se k tobě chovat pěkně, ale to končí, na to už opravdu nemám! Sbohem!" Ukončil to Kioshi a zmizel.
"Co jsem udělala?" Zašeptala Kin zaraženě.
Už byl večer, moc lidí už na ulici nebylo. Většina si užívala tepla domova. Kioshi právě mířil k Miako. Všiml si, že se ještě v jejím pokoji svítí. Když se zahleděl na protější dům, uviděl na střeše zahalenou postavu, jak se dívá do jejího pokoje.
"Pane bože!" Vyjekl tiše strachy o svou kamarádku. Ladně vyskočil na střechu a rozeběhl se k oné osobě. Ona se však rozplynula. Kioshi se začal rozhlížet na všechny strany, ale nikoho neviděl. Nakonec si řekl, že zatím o tom nikomu neřekne.
Miako vylezla z vany a zabalila se do ručníku. najednou uslyšela zvonek. Rychle doběhla ke dveřím, kde přes kukátko uviděla stát Kioshiho. Usmála se a otevřela dveře.
"Kioshi, ahoj," pozdravila ho. "Děje se něco?" Zeptala se, když na ní Kioshi zůstal vyjeveně hledět a začínal se červenat. A potom jí to došlo. Stála tam před ním jen v ručníku, který zakrýval opravdu jen to nejnutnější. Miako chytla rudou barvu.
"Já-já," zakoktala a vtáhla dovnitř. Beze slova odběhla do svého pokoje, kde se rychle oblékla do oblečení.
"Já...promiň, nedošlo mi, že jsem jen v ručníku," vysoukala ze sebe na Kioshiho, který byl ještě stále v rozpacích.
"V po-pohodě," vykoktal a radši změnil téma. "Přišel jsem se zeptat, jestli jsi v pohodě...myslím po tom ramenu,"
"Jo, jen mě příšerně naštvala. Těšila jsem se, že si spolu zase po dlouhé době sedneme jen my dva,"
"Jo, já vím. Chvíli po tvém odchodu jsem jí taky poslal do háje," přiznal Kioshi, Miako se nemohla nezasmát.
"Sice to není Ichiraku, ale dáš si ten ramen tady?" Zeptal se Kioshi a ukázal na dvě misky, které přinesl. Miako se okamžitě rozzářila.
"Ty jsi ten nejlepší člověk na světě.
"Och, já vím! Ale děkuji za kompliment!" Řekl Kioshi na oko povýšeně, ale hned na to vyprskl smíchy. A Miako se k němu přidala.