Druhá Šance 01

Riu se narodila ve Vesnici skryté v dešti. Tou dobou už končila válka, ale i tak bylo všude ještě spoustu válečních sirotků. Ona byla jedním z nich. Stejně jako ostatní i ona se musela živit drobnými krádežemi hlavně jídla, ale zatímco ostatní sirotci se zhrocovali do skupin, ona zůstávala sama. Nikdo jí nepřijmul, ona se lišila. Byla rychlejší než ostatní děti a také bystřejší, nejspíše to bylo tím, že u ní se už odmalička projevovali schopnosti ninjy.
„Nelez sem,“ zakřičela na ní drobná hnědovlasá dívenka a skrčila se za dalším sirotkem, který byl namáčknutý u ohně hned vedle ní. Všichni se na ní dívali. Někteří vyděšeně, někteří zlostně. Riu pod tlakem pohledů couvla. Otočila se a běžela ulicemi Amegakure pryč. Po tvářích jí tekly slzy, nebo to byl déšť? Na tom jí v tom okamžiku ani tolik nezáleželo. Vyběhla z vesnice, i když ne moc daleko za ní a upadla. Uklouzla po bahně, které se na cestě vytvořilo pod neustálým přívalem deště. Riu před sebe ještě stačila dát ruce, ale před ušpiněním jí to neuchránilo, navíc se do látky nasála voda. Riu zavzlykala a posadila se. Byla celá od bláta i její drobná tvářička sedmileté dívenky byla celá umazaná od hnědé mazlavé hmoty. Zadívala se do louže vedle cesty a sledovala svůj odraz. Chvíli sledovala svůj odraz, pak se trochu vylekala, když si všimla, že v louži je ještě další tvář, jen několik centimetrů od té její. Byl to kluk asi tak o deset let starší než ona, usmíval se a v očích měl laskavý výraz. S tím se ještě nikdy nesetkala, jako sirotek si vždycky vysloužila spíše lítostivé nebo naštvané pohledy. Kluk měl zrzavé vlasy a hnědé oči. Riu otočila hlavu a vylekala se ještě víc, když zjistila, že ten kluk není jen výplod její fantazie.
„Ahoj, já jsem Yahiko,“ představil se zrzek a taky se na dívenku podíval. Riu se zvedla a uskočila.
„Jdi pryč,“ křikla Riu pištivým dětským hláskem a sledovala Yahika z bezpečné vzdálenosti, alespoň si to myslela.

Riu pohodila hlavou. I když měla čas vzpomínat, rozhodně nechtěla a neměla náladu vzpomínat, jak jí zemřel nejbližší člověk, kterého kdy měla. Černovláska se opřela o strom, který byl první na okraji pouště a tudíž i na hranici se Zemí Ohně. Byla zpocená snad všude. Nejradši by si teď dala studenou sprchu nebo něco podobného, ale to ne. Rada jí musela vyslat, aby doprovodila Kazekageho, jeho sourozence a snoubence jeho sestry. Zaslechla škrábání podrážek o kúru větví, blížili se. Pozorovala je, jak se blíží. Rada se chovala ke Kazekagemu jako kdyby byl nesvéprávný a to nejspíše jen proto, že byl tak mladý, ale stále to byl nejsilnější shinoby ve vesnici, a tak by se k němu měli začít chovat.
„Podívejte se, kdo přišel,“ křikl nadšeně Kankuro a trochu přidal. Gaara se lehce pousmál, což se u něj vidělo málokdy a kývl Riu na pozdrav hlavou. Temari se na dívku podívala, usmála se a zamávala. Shikamaru už tak nadšeně nevypadal a tudíž jí věnoval jen otrávený pohled, což bylo asi to nejvlídnější přivítání, které od něj Riu mohla očekávat.
„Ani na to nemysli,“ začala s komandováním Temari, když Kankuro doskočil několik metrů vedle Riu a usmíval se jako měsíček. Ten na její okřiknutí zareagoval jen protočením očí a dál se tomu nevěnoval. Riu se musela zasmát, i když jen tiše, takže to nebylo přes masku, která zpodobňovala déšť, slyšet. Temari nedělalo problémy komandovat své bratry, ať už se jednalo o Kankura nebo o Garru, bylo jí to fuk.
„To jsme ti tak chyběli?“ zeptal se Kankura a pozvedl obočí. Riu se usmála a šlehla pohledem po ostatních. Vypadalo to, že je všichni sledovali.
„Jo, odhalil si mě. Právě kvůli tomu jsem tady v uniformě ANBU a jen kvůli mému stesku jsem cestovala přes poušť, kde je mimochodem snad tisíc stupňů nad nulou,“ upozornila ho černovláska dost sarkastickým tónem.
„Kankuro, mohl by jsi toho laskavě nechat. Nebo požádám Radu a i tady Garru, aby vás dva od sebe drželi dál, protože tohle už je vážně moc. Choval by ses takhle i k nějakému jinému členovi ANBU?“ začala prskat Temari a provrtávala mladšího bratra pohledem.
„To je otrava,“ prohodil Shikamaru otráveně a opřel se o strom a podíval se k nebi.
„Temari-sama to je v pořádku, už jsem si na jeho chování zvykla,“ řekla Riu Temari a lehce na ní kývla hlavou, pak se podívala na Shikamara a ušklíbla se, což on, díkybohu, nemohl vidět.
„Skvělé zhodnocení situace,“ odvětila tmavovláska a podívala se na poušť. Teď jí čekala cesta zpátky a ta se rozhodně neobejde bez nějakých poznámek.
„Co takhle zajít na večeři?“ zeptal se Riu šeptem Kankura, nejspíš se bál, aby ho nezaslechla jeho sestra a nezačala ho převychovávat. Jako by to mělo cenu.
„Nevidíš mi do obličeje a hned mě zveš na rande. Ne, díky,“ odvětila ANBU a ani se na něj nepodívala. Neměla moc náladu se s Kankurem teď bavit, navíc jí dost připomínal jejího dřívějšího přítele. S ním to začalo stejně.
„Měli by jsme vyrazit,“ rozhodl Gaara a tak se všichni vydali za ním. Riu byla ve střehu a dávala pozor snad na každé zrnko písku. Nemohla si dovolit žádnou chybu, nikdy žádnou neudělala, na to byla moc dobře vycvičená. A i přes všechny svoje protesty se vrátila ke vzpomínkám. Bohužel zvládala najednou vzpomínat i být ve střehu.

Ukázalo se, že Yahiko už Riu delší dobou sledoval a taky viděl, jak jí od sebe ostatní sirotci odháněli a tak se rozhodl, že jí vezme k nim. Riu se nejdřív bála, ale po chvíli se nechala nalákat na teplý dům, suché a čisté oblečení a hlavně jídlo. Šla vedle Yahika a i když jí nabízel, že jí vezme, aby mu stačila, odmítala. Vždycky všechno chtěla zvládnout sama, chtěla vypadat silně a nezdolně.
„Měla by jsi si víc užívat dětství. Chováš se spíš jako dospělá, i když je ti tak pět,“ upozornil jí její společník a podíval se na ní. Riu nafoukla tvářičky a založila si ruce na hrudi. Tohle udělala vždycky, když se jí něco nelíbilo.
„Jsi roztomilá,“ řekl Yahiko se smíchem a rukou Riu rozcuchal uhlově černé vlasy, které teď měla pořádně dlouhé, a taky špinavé. Vlastně taková byla celá. Zanedbaná. Dítě z ulice.
„Rozcuchal si mě,“ vypískla Riu a ruce jí ihned vystřelily k hlavě, kde si začala uhlazovat rozcuchané vlasy. Yahiko jí s úsměvem pozoroval.
„Yahiko, jdeš pozdě,“ najednou někdo zakřičel až Riu nadskočila a bleskově se začala rozhlížet. Až teď si všimla, že se blíží k malému domku, na jehož zápraží stála drobná modrovlasá dívka s papírovou růží ve vlasech.
„Vždyť už jsem tady, Konan, a taky ti vedu posilu,“ křikl Yahiko nazpět a přidal do kroku. Riu ale odmítala jít dál. Dost povolila svým zásadám, když se vydala za Yahikem, nechtěla jít k dalším lidem. Neměla k nim zrovna dobrý vztah. Yahiko se na ní otočil, pak k ní doběhl a vzal jí do náruče. Dal se do běhu a smál se. Riu se k němu po chvíli připojila, ale pouze malým ostýchavým úsměvem.
„A kdopak to je?“ optala se modrovláska, kterou Yahiko oslovil jako Konan. Riu si jí prohlédla. Musela říct, že se jí ta růže ve vlasech hodně líbila, pak ale sklopila rozpačitý pohled k zemi.
„Tohle je Riu a bude nám dělat společnost,“ oznámil Yahiko s úsměvem, ale i když měl tón hravý nádech, tak rozhodně nepřipouštěl žádné námitky.
„Tak pojď Riu, představím ti Jiraiyu-senesei a Nagata,“ řekl Yahiko a zamířil i s Riu v náručí do nitra domu.