Tajemné

Ahoj tak tohle je moje první FanFiction.

1. kapitola - Otázky

V potemělé uličce, špinavé a úzké stály na proti sobě 2 postavy. Jedna byla vysoká s dlouhými černými vlasy, druhá (s vlasy nazrzlými a po ramena) jí sahala asi do půli hlavy.
,,Co po mně žádáte Lorde Orochimaru?´´ řekla menší z postav.
,,Asi už to tušíš Kurio. Musíš se dostat blízko Gaary a musíš zjistit jak, je silný, ale jestli není dost silný aby mi sloužil zabiješ ho. Budeš mě průběžně informovat. Rozumíš?´´odpověděl Orochimaru na její otázku.

Smrtonosný chladný vzduch ovanul tváře dvou přátel.
Oba pohlédli dolů, do bezedné propasti, z níž vycházel.

Nechápal proč, proč mu to chce udělat?
Nechápal proč, proč chce zabít přítele?
Nechápal jak, jak se mohl takhle změnit?
Nechápal jak, jak to má udělat?
Nechápal kdy, kdy došlo k tomu zlomu?
Nechápal kdy, kdy se jeho srdce stalo natolik chladným?
Nechápal co, co ho donutilo k tomuto činu?
Nechápal co, co ho postrčilo o krok blíž ke své zkáze?

Zabodl kunai do jeho těla.
Po tváři stekla slza a s ní i pramínek krve.

Yoshino udělala neznámý pohyb prstů, v ruce se jí najednou objevila obrovská ohnivá koule a tu vrhla směrem...

...k obloze. Bleskurychle zpod svého pláště vytáhla dlouhou jehlu a hodila ji za koulí. Ta se rozprskla a vytvořila tak fantastický ohňostroj. Všichni úžasem vykřikli a opět se ozval ohlušující jásot. Dokonce i Tsunade ohromeně tleskala. Kakashi se překvapeně usmíval. Tahle dívka je opravdu jedinečná. Zase se rozjasnilo. Naruto z ní byl totálně vedle.

Naruto stále seděl na posteli v nemocnici a připravoval se na odchod. Sbalil si své věci co našel ve skříni a pelášil si to do svého oblíbeného podniku. Cestou se mu honili vzpomínky na Kyuubiho. Cítil jak se ho opět zmocňuje strach, ale překonal ho, při pomyšlení na trénink. Došel k Ichiraku-ramen a pozdravil.
„Dobrý den, staříku.“
„Ahoj Naruto.“, pozdravil muž,
„Zase vepřový ramen?“

Naruto s Leem probíhali ulicemi Konohy a mířili si to k sídlu Hokageho. Doběhli ke dveřím Tsunadiny kanceláře. Lee se chystal zaklepat, ale Naruto bez vyzvání vtrhl dovnitř.
„Bábi-Tsunade prý máte pro nás misi?!“, začal řvát Naruto na celou kancelář, aniž by si všiml že je v místnosti ještě někdo jiný.
„Nazdar Naruto!“, pozdravila dotyčná osoba.
„Ero-sennin!“, zajásal Naruto.
„Neříkej mi takto na veřejnosti!“, usadil Naruta Jiraiya.
„Promiňte.“ omluvil se Naruto, ale pořád si o svém učiteli myslel své.

Těchto pár řádků bych ráda věnovala Rice, ale i všem ostatním, kteří ví, že od smíchu je k pláči jenom kousek...

Seděl na plotě. Mhouřil oči jako kočka chystající se ke skoku a upřeně pozoroval svou kořist. Jako ta šelma zírala na bezbrannou myšku, on sledoval větve kývající se v poryvech větru. Obezřetně se rozhlédl pustou ulicí, a pak s dychtivou radostí vztáhl ruku k prvnímu červenému jablku...
Nezapomenu na naše první setkání, i když mi dnes připadá jako pomíjivý sen z minulosti. Sen, který se ztratil hned po probuzení, ale který ve mně zanechal hřejivý pocit štěstí...

Podíval se na mě a bylo jasné, na co myslí. Prozradily ho veselé jiskry v očích, typicky nakrčený nos a cukající koutky...
Ten pohled mě provázel po celý život a nemůžu uvěřit, že už tady pro mě není...

Nadechl se a s námahou pozvedl ztěžklá víčka. Na řasách se zatřpytila nádherná perla, pak se tiše skutálela na rudnoucí zem.
Byla ve mně touha uchopit ji a stisknout ve studené dlani, ale vzácný poklad zmizel stejně jako sen, který se se změnil v noční můru...

Tak stojím na okraji té propasti, co nás odděluje a říkám si, jestli to všechno není jenom sen. Sen o přátelství, o smrti, ale i o naději, že dokud můžu snít, budeš tady se mnou...

Toto je moje první povídka vůbec tak doufám že se vam bude líbit.

Byl další parný letní den v Konoze, po ulici se procházel chlapec s blonďatými vlasy a modrými oči. Došel ke svému cíli – Ichiraku ramen. Chlapci přelétl po tváři úsměv a vstoupil.
„Á Naruto ty už jsi zase tady?“ zeptal se majitel restaurace,
„Jeden ramen a hodně vepřového!“ řekl Naruto a na tváři měl pořád svůj vítězoslavný úsměv. Když Naruto dojedl už asi osmý ramen, zaplatil a odešel.

Ráno se Orochimaru podíval na svůj momentální výtvor. Miliony spletitých drátků a kabelů se motaly od jednoho přístroje k druhému, ale všechny začínaly od věci, kterou měly udržovat při životě. Byl to něčí mozek, se kterým měl Orochimaru neuvěřitelné plány. A nehodlal se jich jen tak vzdát. Sice ho většina lidí podporovala, ale byli i tací, kteří byli proti.
Orochimaru si přečetl úryvek svých poznámek a dal se do práce. Pomocí dalších několika přístrojů odstranil tu část mozku, kterou člověk nepoužíval. Docela se zhrozil výsledku.

Ino sebou plácla na postel a já jí řekla, že mi sedí na noze…

19. kapitola: Štědrý den – první francl sázky…

Naobědvat se šli jen Chouji a Naruto, u kterých to už stejně bylo fuk, protože s prominutím žrali jako když se nechumelí (a to byla pořádná vánice…).

Tentokrát jeli všichni výtahem, jen Akamaru tomu nevěřil a dal si s tou divnou věcí závody…

18. kapitola: Štědrý den a deník… Lee…??

Hned, jak vyjeli nahoru a vstoupili do pokojů se Naruto začal ládovat vším, co bylo po ruce.
,,Kdybys toho nechal,‘‘ začal Sasuke a zavíral dveře, ,,možná by si tě všimla i jiná holka, než Hinata!‘‘
,,Ňo ťak mám hjaď!‘‘ odpověděl s plnou pusou Snickersky. ,,A najíst se přece není trestný!‘‘ dořekl, když vyhodil obal a polkl.

Pokoje už byly rozdělené normálně, takže byla pohoda. Jen Kibovi se zakázalo kecat, Choujimu se odebraly brambůrky a Naruta přemístili na prázdné oddělení…

17. kapitola: Štědrý den a sanitka… Já se bojim!

Hatake Kakashi seděl pod stromem a četl si. Zrovna byl v jedné napínavé části, když mu začala okolo ucha poletovat moucha. Nejdřív jí nezaujatě odehnal rukou, ale když se vrátila a přidala se k ní druhá, už to nevydržel, zaklapl knížku a začal je odehnávat. Čím víc se je snažil odehnat, tím víc jich přibývalo. Po chvíli se rozeběhl směr svůj dům a nechal roj much za sebou. Když se dostal domů, zaklapl za sebou dveře, opřel se o ně a pomalu popadával dech.

"Na to, odkud pocházim, je jednoduchá odpověd'...moje rodná vesnice je Konohagakure."

Tsunade si myslela, že ji každou chvíli klepne pepka.
"Ještě řekni, že jsi byla dcerou Hokageho a už mi vážně hrábne!" řekla nakvašeně. Od téhle dívky opravdu nikdy nevíte, co z ní vypadne.
"Ne, to ne můj otec byl...," zarazila se, " Kiro Nazuki..." Shizune jí skočila do řeči.
"Kiro Nazuki?" opakovala nevěřícně.
"Ještě řekni, že ho znáš!" podivila se Tsunade.
"Ovšemže. Sice ne osobně, ale něco jsem o něm slyšela." odpověděla jí.

"Takže, Yoshino. Co myslí váš nadřízený tím, že bude Konoha zničena?"

Sakura měla naopak na stoprocentního začátečníka obrovské štěstí: po deseti tazích měla sto dva bodů…

16. kapitola: Sanitka

Zbytek odpoledne proběhl v klidu, míru a pohodě.
Večer jim nesli večeře. Nebyl žádný problém, až na…
Dveře 313:
KLEP! KLEP! KLEP!
,,Naruto? Jsi tu?‘‘ Hedanna nahlédla dovnitř. Uviděla Naruta, který se mermomocí snažil na telefonu vytočit číslo 316 – tužkou mezi dlaněmi.
,,Co ti je, proboha?‘‘ vyděsila se.

Tohle je moje 1. FanFiction (jsem eště zelenáč to berte prosim na vědomí ), ale stejně doufám že se vám bude líbit.
Narutovi je tu 16 a z toho si odvod'te věk ostatních (ale pro blbce to rozepisovat nebudu! )

,,No to sem si teda pomoh…‘‘

15. kapitola: Živí a zdraví?

,,Jste tam ještě živí?‘‘ ozvalo se zpoza dveří a ty se otevřely. Dovnitř vstoupila Hedanna a první, co uviděla, byla sedící Hinata, která si držela polštář na uších. Měla zavřené oči a snažila se klimbat.
,,No tě pic!‘‘ užasla a jala se Hin vzít polštář.
,,Jdi pryč, Naruto!‘‘ zaječela, když uviděla Hed. Ta se naštvala, protože si ji s Narutem spletl i Sasuke, načež řekla, že si asi nechá jinou barvu vlasů.

Na druhé straně pokoje byl závěs přes celou stěnu a za ním okno s dveřmi na balkon. Prostě super!

14. kapitola: Střídání pokojů!

S pomocí holek se i Ino mohla za půl hodiny přesunou do bazénu.

Všichni byli rádi, že už jsou doma.

13. kapitola: Stane se vůbec něco?

Po tom, co se vrátili se vydali za Tsunade.
Šli po schodech a teď nebyl Naruto jediný, kdo si stěžoval na chudáka Tsunade, Která by už měla vypadnout z místa Hokage, protože celou budovou se nesla pronikavá vůně saké (pokud se tak tomu dá říkat).
,,Hokage-sama?! Máte návštěvu!‘‘
,,Co? Kdo? Nač? Jak? Proč?‘‘ probrala se Tsunade.
,,Bábi Tsunade, už byste se měla s tím pitím uklidnit…‘‘

Pět let 03

„Chci je vidět,“ pronesl rozhodným hlasem písečný Kazekage, Gaara.
„Nevím, jestli je to teď ten nejlepší nápad,“ nesouhlasila Tsunade. Oba byli v její kanceláři a dohadovali se.
„Naruto je můj přítel, chci ho vidět,“ nenechal se přesvědčit.
„Tak tedy dobrá,“ souhlasila nakonec. „Ale musím tě varovat, není na mě pěkný pohled.“
„Vím, Temari už mi to říkala,“ pochopil Gaara.
Tsunade ho zavedla do nemocnice. Celou cestu neřekla ani slovo a Gaarovi to tak vyhovovalo. Mohl si tak utřídit myšlenky.