Typ

„Tak co jsi zjistil? Co ti řekl? Komu patří?“ Překřikly se všechny holky naráz.
„Hinatě,“ vydechl na poslední otázku.
Celý tým okamžitě utichl a znehybněl. Všechno najednou ustalo. Listy přestaly padat, stromy přestaly šumět, ptáci nezpívali své písně, mladí ninjové nedýchali. Celý les, jakoby oněměl.
Každý koukal na své přátelé a poté na Kibu, jako by se přeslechli, ale když spatřili v druzích stejný výraz jak v očích, tak ve tvářích jaký měli jistě oni, bylo jim hned jasné, že se nepřeslechli.

Kapitola 2.
Byla pošetilost sem chodit. Uslyším zvuk a vydám se za ním? No dobře, byl to trochu strašidelnější a tajemnější zvuk a já byla zvědavější, než je zdravé, ale stejně. Měla bych se pěkně rychle otočit a společně s Nejim odkráčet domů. Ano, udělám to. Tak proč jdu sakra pořád dál?

Venku sice řádila písečná bouře, ale i tak byl malý počet strážných ninjů nucen hlídat z hradeb okolí skryté Písečné. Většinou se jednalo o senzibily, protože kvůli písku všude okolo nebylo možné pouhým lidským zrakem nic vidět. A ninjové byli v malém počtu, protože nikdo nemohl být takový blázen, aby se na Písečnou snažil útočit v takovém počasí. Všechny ty stráže doufaly, že bouře brzy skončí, aby si mohli trochu odpočinout.
„Je mi to jasné, jsme tady za trest,“ postěžoval si jeden ze stráží.

Zrazu ma zo spomínania vyrušil dupot. Otočil som sa a v tej chvíli na mňa skočil biely lišiak s hlasným:
„Naruto-niisan!!!!!“
Nebol to nikto iný, ako Shiro.
Aj keď nebol tučný, keď na mňa skočil, vyrazilo mi dych.
„Shiro! Rád ťa vidím!“ usmial som sa.
„Ako sa máš Niisan?“ spýtal sa.
„Veľmi dobre. A ty?“
„Ide to. Ale bez teba je tu nuda,“ a potom spustil celý rad vecí, ktoré sú tu nanič.
„Ako vidím, Yuno-chan mala pravdu v tom, že ešte stále nechceš použiť Henge.“

Běžel a neotáčel se, sprintoval po zarostlých stezkách, skákal přes ohromné kořeny stoletých listnáčů, pronikal skrz hradby houštin a skláněl se pod nízkými větvemi. Tak zdolávali ospalou odpolední krajinu, člověk a pes, ve chvíli, kdy nezáleželo na ničem kromě rychlosti.

Konečne ich našla, no už bolo neskoro. Ležali na zemi polomŕtvi. Utekala ako najrýchlejšie vládala, kľakla si k nim, a začala s lekárskou technikou. Snažila sa ako najlepšie vedela, no nedokázala ich zachrániť. Už zasa bola bezmocná a bezcenná. Tak, ako stále.
„Ja ich môžem zachrániť.“ Spoza rohu sa vynoril Kabuto.
Nechápala, čo sa to deje.
„A prečo by si to robil?“
„Mám s nimi ešte veľa plánov. Na oplátku sa staneš mojím otrokom.“

Naruto vstal a rozhliadol sa po miestnosti. Už zase bol v nemocnici. Chcel trénovať, a tak chodieval na lúku nad hlavy Hokagov. Sem tam ho niekto pozoroval, alebo sa k nemu pridal, al nikdy neprišli protivníci zo skúšky. Mali to zakázané.
Otvorili sa dvere a dnu vošla Sakura. Mala na sebe nemocničnú uniformu.
„Dobré ráno, Sakura-chan,“ Sakura sa pozrela na škeriaceho sa Naruta a zamračila sa.
„Čo sa deje?“ Nechápal Naruto. Sakura sa znova pozrela do papierov.

[i]Seděla jsem na zemi, stání mě už moc unavilo od opakování stále toho samého.
„Tak ještě jednou Kohaku,“ snažil se Asuma, zatímco si pohrával v prstech se zapálenou cigaretou, abych se plně soustředila a nebyla tolik zmatená, „bylo to velký, oranžový…“
„Jo,“ přerušila jsem ho, „po stý to už opakovat nebudu.“
„Jasně, promiň“ omluvil se Asuma, vyfoukl obláček šedého kouře a váhavě se podíval na Kurenai, a pak na Kakashiho.
Kurenai kývla a Kakashi prohlásil: „Má právo to vědět.“

Ráno sa zobudil s pocitom, že to bol naozaj len sen. Ale opak je skutočnosťou. Pozrel sa na kreslo a tam videl plášť svojho otca. Povzdychol si.
„Musím ísť za Tsunade. Čo najskôr.“ Umyl sa, obliekol sa a keďže sa mu nechcelo robiť raňajky, išiel do Ichiraku. Potom sa len tak pofľakoval po Konohe a rozmýšľal.
Prišiel až po štvrť Uchiha klanu. Rozhodol sa zájsť na návštevu. Prišiel pred ten najväčší dom a zaklopal na dvere. O pár minút mu otvorilo dievča s ružovými vlasmi. Objala ho.

Čas. Jak hrozně subjektivní je jeho vnímání. Pro Shikamara, Temari nebo Kankura byl přímo nekonečný, zatímco Suki by ho potřebovala o něco víc, aby se stihla dostat k budově Kageho včas.
Lehce se jí sevřel žaludek, když zjistila, že už na ni Kankurou čeká.
„Omlouvám se…“ začala váhavě.
„Nejdeš pozdě.“ ujistil ji lehce nervózní mladík.
„Aha. Tak to je dobře.“ řekla s poněkud pokrouceným úsměvem.
„Takže, můžeme jít?“ zeptal se nejistě.
„Můžeme.“

[center] [i] Vždycky jsem byl sám,
v dětství moje duše trpěla.
A teď trpí dál,
samota ve mně utkvěla.
Každý mě zavrhoval,
nikdo mě neměl rád.
Ale dítě potřebuje pocit,
kdy u srdce jej bude hřát.


Jak jsem vyrůstal,
i má síla se mnou rostla.
Musel jsem zabíjet,
a ta touha neustala.
Zkoušel jsem s tím přestat,
doufal jsem, že mě nezlomí.
Ale začala se mnou hrát,
hru, kterou hrát neumím.


Najednou mi došlo,
co pro mě život znamená.
Nechtěl jsem být zabiják,
tak klesnul jsem na kolena.
Naposled jsem vzpomněl,

„Už to bude pět let, co?“ Jiraiya se zazubil na svého žáka, který seděl na druhé straně stolu a každou chvíli nedočkavě natahoval krk, jestli už náhodou není jeho ramen na cestě.
„Pět let?“ Naruto nechápavě nakrčil obočí a Jiraiyův úsměv se ještě prohloubil.
„Pět let od té doby, co jsi odešel z Konohy. Vzpomínáš? Ta vesnice, ve které jsi vyrostl,“ škádlil ho.
Narutův výraz ztvrdnul náhlým chladem a pěsti na stole se mu zaťaly. „A co s tím?“
„Už jsme pryč příliš dlouho, Naruto, je čas se vrátit zpátky.“

Bože, pomoz mi… Tak slyšíš mě? Tak už mi sakra pomoz. Proč jen mě nevyslyšíš? Pomoz mi!

Po lahodné snídani se naše trojce vydala k Suně. Zbýval už jen jeden den cesty, která proběhla celkem v pohodě, až na jednu písečnou bouři.
Před branami vesnice se ocitli o půlnoci. Dívky zcela vyčerpané, avšak Kurama plný síly, radosti a odhodlání, již netrpělivě přecházel ze strany na stranu.
„Kuramo pojď sem.“ zašeptala Sakura a rukou naznačila, aby šel blíž.

Stál přímo před svým cílem a pološíleně se usmíval. Ztratil pojem o realitě a soustředil se jenom na svoji pomstu. Dávno se rozhodl, že zničí Listovou a dnes konečně nastával čas jeho pomsty. Bylo mu úplně ukradené, co se děje kolem něj, on viděl pouze nadcházející destrukci, ke které však nemělo dojít, ať už chtěl sebevíce. Danzou byl připraven zaútočit na Listovou a doufal v její kompletní zničení.

UŽ VÍŠ, JAK JSME SE CÍTILI???

Musel nad tou větou přemýšlet. Nechápal ten význam. Jako by někdo čekal, že to neudělá a hodí tam tu obrazovku. Vyšel ze dveří a vydal se chodbou. Došel k dalším dveřím. Stálo na nich PŘÁTELSTVÍ.

„To snad ne! Já se tomu asi nevyhnu." Vešel. Místnost byla opět plná obrazů, tentokrát to byly tváře jeho spolužáků z Akademie a týmu 7. Na stole uprostřed místnosti ležela magnetová páska. Zapnul ji.

Čas plynie rýchlo. V Konohe na to majú trefné príslovie:
Čas plynie ako listy na jeseň. V jednu chvíľu sú na strome, a zrazu ich nie je.
Uchiha Sasuke stál uprostred ulíc Konohy, domova, ktorý kedysi tak dávno nenávidel.
Zato vďačím Inarimu... pomyslel si zamyslene.

FLASHBACK:SASUKE UCHIHA

"Kvôli nim je môj brat mŕtvy!" zreval som.
"Nie kvôli nim, ale kvôli Danzovi! On dal Itachimu ten rozkaz! Kvôli nemu si si ho znenávidel! Keby ti Itachi povedal pravdu, neveril by si mu!" zreval chlapec, ktorý sa mi predstavil pod menom Inari.

Shikamara zastihla Hinatna správa tesne po obede. Zastavili sa v jednej z malých pevností, postavených medzi Piesočnou a Listovou dedinou. Ich posádku tvorili ninjovia z oboch dedín a mali slúžiť ako záložné jednotky v prípade útoku na jednu z dedín. No už roky nemali prácu, zato tu čulo prekvital obchod.