Známá tvář pod maskou 05 - Útok... smrt přichází

Seděla jsem na zemi, stání mě už moc unavilo od opakování stále toho samého.
„Tak ještě jednou Kohaku,“ snažil se Asuma, zatímco si pohrával v prstech se zapálenou cigaretou, abych se plně soustředila a nebyla tolik zmatená, „bylo to velký, oranžový…“
„Jo,“ přerušila jsem ho, „po stý to už opakovat nebudu.“
„Jasně, promiň“ omluvil se Asuma, vyfoukl obláček šedého kouře a váhavě se podíval na Kurenai, a pak na Kakashiho.
Kurenai kývla a Kakashi prohlásil: „Má právo to vědět.“
Chvilku jsem je napjatě sledovala a pak mi to nedalo a vyčerpaně jsem se zeptala: „Co bych měla vědět?? Jak to, že zase nic nevím? Sakra už, vysvětlete mi to!“
„V pořádku Kohaku,“ ujala se slova Kurenai, „hned ti to vysvětlíme. Jde o to, že bys měla vědět, co to „zvíře“ je, abychom se mohli podle toho zařídit. Jak jsi řekla: „je to velký, má to ohromnou masu chakry a je to plné vzteku a nenávisti.“ Už tušíš?“ ptala se trpělivě.
V tom mi to konečně došlo: „Bijuu!“
„Správně,“ přisvědčila smutně Kurenai.
„Ehm, Kohaku, víš, který bijuu je v držení Listové?“ převzal slovo Asuma, který mezi řečí típnul už čtvrtou cigaretu.
Chvilku jsem přemýšlela.
„Oranžovorudá chakra, tu ale mají všichni démoni. Tak dál. Liškovitý vzhled, obrovská síla, nenávist.“
Konečně mi to docvaklo…
„Je to Kyuubi,“ konstatovala jsem smutně a nahlas.
Jakmile jsem to jméno vyslovila, bodlo mě pod srdcem. Hlavou mi proletělo, že to musí znamenat, že to bude už opravdu brzo, když jsem citlivá už jenom na to jméno. Ani mě nezajímalo, jak se ve vesnici mohl objevit ocasatý démon beze svého Jinchuurikiho. Na to jsem byla až příliš vysílená.
„Je ti dobře?“ zeptal se Kakashi, když viděl, že se mračím a zrychleně oddychuji.
„Ujde to,“ zalhala jsem a pokračovala, „jaký je teda plán? Co mám dělat dál?“
„ Ty?“ podíval se na mě Asuma, „ty tady budeš čekat, až odvedeme zdejší lidi pryč, pak se pro tebe vrátíme a přesuneme se jinam.“
„To je nefér,“ začala jsem odporovat, „to je, tak hrozně nefér. Mě je dobře, přece mě tady nenecháte.“
„Copak, bojíš se?“ popíchl mě žertem Kakashi.
Mrskla jsem na něj rozzuřený pohled a vyskočila ze země. Nohy mě ale samozřejmě neunesly a Kurenai mi musela pomoct vstát. Začala se mi motat hlava a raději jsem si zase sedla.
„Myslím, že sis odpověděla sama,“ podotkl smířlivě Kakashi, „ale mám pro tebe návrh. Vysadím tě támhle na ten komín, takže uvidíš, co se děje a přitom se nebudeš muset namáhat.“
To bylo přijatelné, a tak jsem jenom slabě kývla a pomalu vstala. Opřela jsem se o sloupek a rozdýchávala jsem se.
„Můžu?“ zeptal se Kakashi a když jsem pomalu kývla, vzal mě do náruče a odnesl na komín. Byl dostatečně vysoký, takže jsem viděla velice dobře, a protože se už velmi dlouho nepožíval, byl zapečetěn betonovým víkem.
„Spokojená?“ zeptal se.
„Děkuju Kakashi senpai,“ bylo to poprvé, co jsem ho oslovila jeho vlastním jménem.
Před tím jsem si vždycky vystačila jenom s posuňky, nebo pohledy, ale teď už to nešlo. Asumu jsem brala jako takového rádce z povolání, Kurenai zase jako starší přítelkyni. Jenom Kakashimu jsem nemohla přidělit ve svém životě nějakou blízkou roli.
„V pořádku. A to senpai si nech.“
„Odpusťte, jiné označení nemůžu použít,“ prohlásila jsem pevně a on vida, že neustoupím, si povzdychl a začal kázat: „Opovaž se odsuď hnout, my si poradíme. A neboj, vrátím se pro tebe. Slibuji.“
„Věřím vám,“ kývla jsem a Kakashi odešel k ostatním.
Malátně jsem jim zamávala a sledovala je, jak skáčou dolů ze střechy na volné prostranství mezi domy, a jak odtamtud svolávají, seřazují a postupně odvádějí civilisty. Mezitím, co jsem je ze své pozorovatelny pozorovala, tak jsem přemýšlela, co asi dělají rodiče a Michiko a ostatní mí známí a příbuzní.
Po dvou hodinách byla celá čtvrť prázdná, její blízké i vzdálenější okolí jakbysmet.
Pomalu se stmívalo. Sledovala jsem přicházející šero, a začínalo mi být chladno. Celá vesnice vypadala, jako že už spí. Elektřinu asi kvůli případným požárům odpojili a tak jsem nemohla ani počítat okýnka. Tma houstla a přicházely první hvězdy, začala jsem se strachovat.
„Co se jim stalo, že tak dlouho nejdou?“ říkala jsem si v duchu a bála se o ně.
Za několik málo minut jsem ale viděla, jak se vracejí, ale zároveň jsem i cítila, že přichází ona chvíle, kdy se Kyuubi osvobodí a bude běsnit po celé Konoze. Zároveň s touhle myšlenkou se vrátili i mí společníci s mnoha dalšími ninji.
Kakashi vylezl za mnou na komín a ptal se, jestli je všechno v pořádku.
„V pořádku. Děkuji,“ odpověděla jsem, „kde jste byli tak dlouho? Kdo jsou ti ostatní lidé?“ ptala jsem se horlivě.
Kakashi mi trpělivě vysvětloval, že jim je přidělil Sandaime hokage, jako podpůrnou jednotku na obranu.
„Potkali jste už i Yondaime hokage ?“
„Zatím ne, asi jsme se se senseiem minuli někde po cestě“ odpověděl zasmušeně.
„Chceš už dolů?“
„Docela jo. Nejsem ráda sama. Dolů to už zvládnu, stihla jsem si docela dobře odpočinout,“ odpověděla jsem a Kakashi kývl na souhlas.
Vstala jsem, obešla Kakashiho a pomalu slezla. Dole jsem se pozdravila s Kurenai a ta mě ujistila, že přesun civilistů proběhl úplně v pořádku. Seznámila jsem se i s ostatními ninji a od jednoho mladého ninji jsem dostala dlouhý silný plášť.
„Ahoj. O tobě jsem už hodně slyšel. Říkej mi Toshihiro.“
„Proč mi to dáváte?“ ptala jsem se.
„No, vypadáš docela křehce a unaveně, kdyby tě taky měla dostat ještě zima, nevím, jak by se ti to líbilo,“ odpověděl.
„Vy ho nepotřebujete?“
„Ne. Mě zima nebude. Při boji se zahřeju a navíc by mi docela překážel,“ při jeho zmínce o boji se mi zatmělo před očima.
Přicházela další iluze. Jenom koutkem oka jsem stihla spatřit Kurenai, jak ke mně přichází a pomáhá mi si sednout, abych neupadla.
Snažila jsem se vidině odolávat, nechtěla jsem se zase ponořit do hloubek krvavé budoucnosti.
Dlouho jsem to ale nevydržela…
Iluze byla, ale k mému překvapení ze začátku zrychlená, ale i tak velice bolestivá.
Neviděla jsem nic nového: Kyuubiho, modré chakrové tečky a smrt podivně povědomého ninji. Pak se ale iluze zpomalila, na scéně se objevila veliká modrá koule, po ní ještě jedna mnohem větší, která ale rozhodně nebyla lidská. Chvilku jsem si ji prohlížela, ale nedokázala jsem ji k ničemu známému přiřadit. V tu dobu byla bolest už nesnesitelná, ale jako již napodruhé jsem se nedokázala osvobodit sama. Přepadalo mě zoufalství z toho, že tu budu muset zůstat tak dlouho, dokud mě někdo nevysvobodí, nebo iluze neskončí. Mezitím jsem mohla jenom bezmocně pozorovat děj a snažit se zapamatovat si všechny detaily. Druhé podivné klubko chakry zaútočilo na Kyuubiho, který za okamžik zmizel. Chtěla jsem se začít radovat, když v tom jsem si všimla, že Kyuubi nezmizel, jenom se přemístil daleko od vesnice. Ani ne pár sekund po něm zmizeli i obě nové postavy z této scény. Nazírání končilo. Proč to? Nesmím se snad dozvědět další část našeho osudu? Zrovna teď, když mám tu největší motivaci, pomoci svým přátelům?
Nechápala jsem to…
Vysněná Konoha se linula do tmy…
Pomalu jsem otvírala oči…
Začínaly ke mně doléhat zvuky reálného světa.
Snažila jsem se vzpamatovat z tohoto sebedestrukčního zážitku po svém.
Prohlížela jsem si tváře, které se nade mnou skláněly: Kakashi, Kurenai, Asuma a Toshihiro se tvářili starostlivě. Ostatní na mě poulili oči dost vyděšeně a značně zhnuseně. Zaprskala jsem a přijala trochu vody na zbavení se železité chuti v ústech.
„To je dneska pitomej den,“ pronesla jsem napůl žertem ke své společnosti a chroptivě jsem se zasmála vlastnímu vtipu. Jenom ti čtyři se trochu smutně pousmáli a dál si mě starostlivě prohlíželi. „Co t - tak koukáte?“ ptala jsem se jich. Docela mě začínalo štvát, že tak pitomě civěj.
„Jak ti je?“ zeptal se Asuma
„ Hrozně.“ Přiznala jsem se. „Ale j… je to lepší, než ty dvě p…předtím… myslím, že….to je těma pilu….. pilulkama, co jsem d…dostala od toho ANBU.“
Při téhle mojí větě s sebou Toshihiro trhl, čemuž jsem nevěnovala pozornost.
„Tos-….Toshihi-hiro senpai,“ obrátila jsem se na něj tázavě.
Bez jediného slova po mě hodil onen plášť, který jsem předtím upustila a já se do něj vděčně zavrtala.
Toshihiro mi připadal velmi zvláštní. Bylo mu asi tak 16 – 17 let, ale byl úplně jiný, než já, nebo než Kurenai a celý zbytek lidí co jsem kdy znala. Byl mi jistým způsobem velmi cizí, ale i známý zároveň. Měla jsem z něho hrozně divný pocit. Bála jsem se ho. Měl ale zdvořilá gesta a snažil se mi pomoct na rozdíl od ostatních příchozích, kteří se na mě stále dívali, jako kdybych jim navrhla, aby odnesli květináče na chirurgický sál.
„Víš něco nového?“ ptala se Kurenai. Než jsem ale stihla otevřít pusu, zamrazil mě pohled na horizont.
Teď už to začalo doopravdy…
Začala jsem se třást strachy, protože i když i oni věděli, co přijde, neviděli to, na rozdíl ode mě.
Za kopcem se zablýsklo.
„Hej! Honem se ohlédněte. Už je to tady… Sledujte za pět, čtyři, tři, dva, jedna… teď.“ Odpočítala jsem pomalu a ukázala ke středu náměstí.
S ohromným rámusem se zřítilo několik menších domů. Namísto nich se objevila obrovská zrůda. Devítiocasý démon.
„No ty v*le… Jsme v pěkné kaši…“ poznamenal jeden z mě neznámých ninjů.
„Dobrý odhad času, Kohaku,“ Poznamenal Kakashi a vstal společně s Kurenai a ostatními.
„Nebyl to odhad, prostě jenom fakt“ mlela jsem si pro sebe.
Toshihiro se chvilku díval na vrčícího a prskajícího Kyuubiho se zájmem, ale pak se chvíli díval na mě, a pak zpět na Kyuubiho.
„Toshihiro?“ oslovila ho Kurenai. „dostaň odsud Kohaku a pak se vrať. V boji by teď neobstála a my ji rozhodně nemůžeme ztratit.“
„ Hai,“ odpověděl Toshihiro a pomohl mi vstát.
„Já nechci… jsem v pohodě.“
Kakashi se ušklíbl. To mě rozzuřilo. Skousala jsem si ret a štípala se do ruky, abych se nemusela podívat do jeho výsměšné tváře.
„Nikam nejdu. Můžu pomoct,“ zavrčela jsem skrz skousnutý ret.
„Už jsi nám pomohla dost. To je v pořádku. Nic se nestane. Za chvíli přijdou posily a my to zatím zvládneme,“ odpověděla Kurenai.
„Ale já…“ chtěla jsem se bránit.
„Dost Kohaku! Na téhle misi velím já, takže odsuď okamžitě vypadneš, než tě popadnu za límec a odtáhnu tě sama,“ namítla mírně nakvašeně Kurenai.
Až doteď jsem si vůbec nemyslela, že by ona té misi velela. Ale v podstatě to bylo logické. Ona věděla nejlíp, jak mi pomoct, při vykládání vidin z budoucnosti a podporovala mě. Teprve až teď jsem si začala uvědomovat, že vlastně kvůli mně tady všichni jsme, že to já jsem je vlastně musela dostat až sem. Z tohohle odporného pocitu zodpovědnosti jsem se klepala strachy o všechny, za které nesu zodpovědnost.
„Počkej, musím ti něco rychle říct…“ začala jsem a chytla ji za dlouhý rukáv.
„To počká.“
„Nepočká, je to něco k iluzi, neboj, vezmu to zkratkou. Navíc Kyuubi bude ještě pár minut rozbourávat okolní domy a prohrabávat jejich trosky, než si nás všimne,“ vychrlila jsem ze sebe a během půl minuty jsem jí všechno převyprávěla.
Kývla jsem na všechny a popřála jim štěstí. Na Kakashiho jsem se provinile podívala a on jenom povzbudivě kývl. Pokynul mi rukou, jako, že chápe, co chci říct. Přes rámus valící se z Kyuubiho směru jsme se stejně moc neslyšeli. Jenom Kurenai rozmisťovala pomocí posuňků jednotku. Zuřivě ke mně máchla rukou, abych už koukala zmizet. Odpověděla jsem jí kývnutím a rozeběhla se ke kraji střechy, kde čekal Toshihiro.
Jediná cesta ze střechy bylo ono schodiště, který se otřesy způsobených Kyuubim s rachotem a řinčením třáslo. Seskočit bych nedokázala. Pohledem jsem několikrát změřila hloubku pod sebou a tázavě se podívala na Toshihira.
Ten jenom pokrčil rameny, uklonil se prohlásit: „Odpusťte, paní.“
Bez varování mi podsekl již tak dost vratké nohy a postrčil mě blíž k okraji střechy. Samozřejmě to mělo za následek přímý pád. On sám zatím bleskově vyskočil na nízký strom, který rostl hned podál zdi, kde se zastavil. Padala jsem zády dolů.
A než jsem si to vůbec stihla uvědomit, seděla jsem na větvi stromu vedle Toshihiry, který trochu namáhavě oddychoval.
Měla jsem vyražený dech. Chvíli jsem se namáhavě snažila nadechnout. Když mi plíce konečně zaplavil příval vzduchu plného prachu, zakašlala jsem a úplně zmateně, nevěřícně, ustrašeně a taky značně nasupeně jsem hleděla na Toshihira.
„V…vy… jste mě shodil dolů?!“ zeptala jsem se napůl nevěřícně i přes to, že jsem odpověď znala.
„Ano. Odpusťte, paní, bylo v ten moment nejjednodušší řešení.“
„Proč mě takhle oslovujete?“
„Na tohle vysvětlení prosím počkejte na jinou osobu, než jsem já,“ odpověděl zasmušeně. „Někde by tu už měl být.“
„Být kdo?“
„To zatím není důležité, teď vás odtud musím nějak dostat.“
Rezignovaně jsem kývla a seskočila ze stromu s těžkým žuchnutím. Za mnou dopadl Toshihiro tak, že kdyby Kyuubi nedělal takovej rámus, bylo by slyšet jenom zašustění trávy.
Něco mě napadlo. Měla jsem neodvratný pocit, že jsem na něco zapomněla, něco přehlédla.
Toshihiro zatím odešel několik metrů a tam se opřel o strom. Zahleděl se na mě…
„Můžeme už jít, paní?“
Uvažovala jsem, nemůžu odejít, to je jasné, nemůžu tady přece nechat tátu a mámou, Michika a Sarui-sensei. Uvažovala jsem a z kapsy od zašpiněné vesty jsem vylovila dopis od táty. Jenom bleskově jsem ho prolítla očima a věděla jsem, že nemůžu odejít, ne s ním, s Toshihirou…
Podívala jsem se zpět na něj, zpět na dům, na jehož střeše to skoro všechno začalo a věděla jsem, co musím udělat. Musím se vrátit a třeba tam i umřít, jenom když zůstanu s nimi……