Když se dva pocity smíchají - 2. kapitola

Kapitola 2.
Byla pošetilost sem chodit. Uslyším zvuk a vydám se za ním? No dobře, byl to trochu strašidelnější a tajemnější zvuk a já byla zvědavější, než je zdravé, ale stejně. Měla bych se pěkně rychle otočit a společně s Nejim odkráčet domů. Ano, udělám to. Tak proč jdu sakra pořád dál?
Jdu po lesní pěšině asi už pět minut, do nohou mě občas šlehají nějaké keře a hlavou neustále zavazuju o větve stromů. Mou zvědavost nezažene ani zdravý rozum. Chce se mi spát, zívnu si. Při náhlé nepozornosti klopýtnu o kořen stromu a málem upadnu. Za zády mi probleskne párek shurikenů. Narovnám se a zbystřím. Aktivuju byakugan. Rozhlížím se po lese a v duchu si nadávám, že jsem byla tak nepozorná. Na šesti hodinách je zřejmě nějaká postava.
„Hej!“ zakřičím do lesa. Postava se pohne a já v ní rozpoznám vysokého, dobře stavěného muže s maskou na obličeji a se zvláštním brněním. Aha, v hlavě mi to docvakne.
„Co tady děláš?“ zakřičí na mě najednou přibližující se člen ANBU. Sakra! Zřejmě jsem šla příliš daleko, až na území tajné policie. Z tohohle bude malér.
„Já… omlouvám se. Neuvědomila jsem si, že jsem na Vašem území.“ Zatímco muž popošel dost blízko ke mně, deaktivovala jsem byakugan a nyní jsem mohla určit zvíře na jeho masce. Byl to vlk.
„Jméno?“ přeměřil si mě zkoumavým pohledem od hlavy až k patě a pak jeho zrak utkvěl na mých očích. „Hyuuga…“
„Hinata Hyuuga,“ odpověděla jsem. Když stál takhle blízko u mě (ani ne metr), na jeho levém rameni jsem spatřila tetování a za jeho šíjí na mě vykukovala dlouhá a bezpochyby ostrá katana. Z obličeje jsem viděla samozřejmě jen jeho oči. Vlastnily tmavě zelenou barvu, která mě v téhle trapné situaci podivným způsobem uklidňovala.
„Budeš muset jít se mnou, Hyuugo.“

Mlčky jsme vedle sebe kráčeli po měsícem osvětlené lesní krajině. Tipla bych si, že je asi tak půl desáté večer.
„Kam to jdeme?“ už zase mě přemohla zvědavost.
„Kvůli protokolu tě musíme vyslechnout. To se obvykle odehrává v hlavní věži, jenže ta je odsud daleko. Proto tě vedu do naší menší základny.“
Zanedlouho jsme dorazili k malé budově. Svítilo se v ní a kolem obcházel jeden ANBU. Když nás spatřil, rychle odběhl dovnitř do budovy a než jsme došli ke vchodu, přivedl ten strážný dalšího ANBU, zřejmě velitele. Zaujala mě maska velitele, protože byla trochu jinačí, než jaké jsem kdy viděla. Vypadala trochu jako kočka, ale nebyla jsem si jistá.
„Našel jsem ji toulat se v lese,“ oznámil Vlk.
„A kvůli tomu ji vedeš na protokol?“ podivil se velitel. Na chvilku zavládlo trapné ticho. Prolomil je trochu zmatený Vlk.
„Říkal jste, že dnes v noci-“ „No dobře, dobře, pojďte dovnitř.“ Velitel vkročil do budovy, my za ním a strážný zůstal venku.
Dovedli mě do malé, temně osvětlené místnosti. Oni si mezi sebou něco šuškali a mě si pramálo všímali. Pak si ale Velitel si sedl naproti mně a Vlk zůstal stát opodál.
Následoval ten nejpodrobnější výslech, jakého jsem kdy byla podvolena. Ptali se mě, s kým jsem přišla, proč, v kolik hodin, co jsem tam dělala, kam jsem měla namířeno, co jsem dělala před tím, co jsem zamýšlela dělat potom a tak dál a tak dál. Pořád se nemohli spokojit s odpovědí, že do lesa jsem šla za nějakým zvukem. Chtěli vědět, co to bylo za zvuk. Copak záleží na takové nedůležitém zvuku? Pak jim zřejmě došlo, že nemám důvod si vymýšlet a už se tou otázkou nezabývali. Když už jsem myslela, že tam budu až do svítání, konečně mě pustili.
U vchodu velitel zastavil a řekl: „Nezapomínej, Hyuugo, že v ANBU máme jen hrstku lidí z vašeho klanu. Další byakugan by se nám rozhodně hodil.“
To snad ne! Oni mi nabízejí místo v ANBU!
„Já nejsem tak dobrý ninja, abych se mohla stát členem ANBU,“ odpověděla jsem se sklopným výrazem.
Velitel se na mě upřeně zadíval svýma tmavýma očima a vypadalo to, jakoby chtěl něco říct. Po chvilce si to asi rozmyslel a odvrátil se.
"Už běžte," řekl nakonec a vrátil se do budovy. Ohlédla jsem se po něm. I když jsem toho muže viděla poprvé v životě, připadalo mi, jako bych ho znala léta. Působil jako takový ten tvrdý, přísný a rozumný muž, který toho ví o životě ninji hodně, ale nikdy nedostane to, po čem v životě nejvíc toužil a to, co si právem zasloužil.

Vlk mě vedl lesem zpátky na louku, kde jsme byli s Nejim. Nejistě jsem se po Vlkovi podívala, on mě zpozoroval, a tak jsem rychle uhla pohledem.
"Co je," zeptal se nevraživně.
"Já jen..." rozmyslela jsem si to. "To je jedno."
"Víš, ti, které zadržíme, obvykle nepokládají otázky." Zasmáli jsme se.
"Mě jste ale neměli proč držet, takže já do té skupiny nepatřím," oplatila jsem mu to. On ale zase zvážněl.
"Měli jsme nařízení od Velitele zatknout každého, kdo se dnes v noci bude potloukat v lese." zamračila jsem se.
"Proč?"
"Tohle měla být tvá první otázka?"
"Ne."
"A co tedy?"
Zastavila jsem se. "Řekni mi něco o Veliteli."
Podíval se na mě. "Nemůžu ti odpovědět ani na jednu z tvých otázek." Povzdechla jsem si a zase jsme se dali do chůze. Do konce cesty jsme spolu nepromluvili už ani slovo. Když jsme dorazli na místo, uviděla jsem Nejiho, pořád spícího, opřeného o strom. V duchu jsem se tomu zasmála.
"Tak třeba na shledanou, Hyuugo."
"Sbohem." Nato se otočil a zmizel ve tmě lesa.

Konožská světla nás při cestě do domu ozařovala silným světlem. Vesnice byla tichá, jen v několika domech se svítilo a zřejmě ještě oslavovalo. Zanedlouho jsme stáli na mítě, zírajíc na sídlo Hyuuga. Vrátila jsem Nejimu mikinu, popřáli jsme si dobrou noc a každý zmizeli ve svých vlastních pokojích. Když jsem uléhala do postele, pořád jsem měla hlavu plnou vzpomínek na ANBU. Ne, Nejimu jsem o svém menším výletě neřekla. Pověděla jsem mu, že jsem také usla. On neměl důvod mi nevěřit, takže se o tom nemusel nikdo dozvědět. Nebyla jsem si jistá, jestli by to Neji neřekl otci. Věřím Nejimu hodně, ale tuto záležitost si raději nechám pro sebe.