Nuda v Konoze

Ufff ... dopsáno

ale že mně to dalo práce, začal jsem na tom dělat, hned od vyhlášení soutěže, ale pořád jsem nemohl najít vhodný inspirační zdroj, ani eMHáDéčko nepomohlo, a to jsem jezdil celkem dost, dokonce i krtkem
pak jsem přišel na to, že to mám celou dobu před očima a rozhodl se to zneužít ve svůj prospěch - díky hAni

„Pffff, i ty mraky se dneska nějak loudají!“ vzdychla si Temari a stiskla pevněji Shikamarovu ruku, aby ho donutila zareagovat.
„Z jihovýchodu už pádí čtyři beránci!“ odvětil jí zcela s klidem.
„A ten černej vlk, co je pronásleduje,“ přidal se Chouji.
„To je ale rande! Proč si připadám, že vám tu dělám křena!“ vybouchla blondýnka a pustila Shikamarovu ruku.
Ten toho okamžitě využil, zasunul svou uvolněnou levačku pod hlavu a propletl ji s pravačkou, která už na ni nezdravě dlouho osamoceně čekala. Konečně zaujal svou oblíbenou pozici.
„To bylo furt v Konoze se pořád něco děje,“ pokračovala Temari, „přiběhni ty za mnou, tady si užiješ adrenalinu! Že já ti na to skočila, taková nuda tady!“
„Chcípl tu pes!“ vyhrkl cvalík.
„Díky Chouji, alespoň někdo tu se mnou souhlasí!“
„Ale ne, podívej se, tady leží černej pes, z pusy mu jde pěna …“
„Jestli nepošel z nudy, k čemuž jsem měla blízko i já, tak byl otráven!“ vyvodila Temari toužící po akci, „Vstávat, to se musí vyšetřit!“
Chouji by se i zvedl, ale když viděl svého týmového parťáka, jak stále bez hnutí leží, zůstal v sedu.
„Dobrá, jdu sama!“
Temari odběhla a nechala hochy o samotě.
„Hmm, a mám po randeti,“ okomentoval vývoj událostí Shikamaru, který se teď konečně mohl soustředit jen na mraky.
Ovšem to mu nevydrželo dlouho.

„POZOR! POZOR! POZOR!“ ozval se hlas Anko z místního rozhlasu, „Na vědomost se dává každému a všem … to je vlastně totéž, co? Ale to je jedno.“
„Co dělá Anko u rozhlasu?“ podivoval se Chouji, „Shizune k tomu přece nikoho nepustí!“
„Vždyť všichni zkušenější medici jsou na lékařské konferenci ve městě Tanzaku,“ připomněl mu Shikamaru, „a Anko to přidělili jako poctu za svoje válečný hrdinství!“
„Ve vesnici nám tu řádí smrtelná nákaza,“ dostala se hlasatelka konečně k věci, „nemusíte mít obavy, díky včasnému upozornění od Temari to máme podchycené. Hezký den! Jo a celá vesnice je v karanténě, takže nikdo neudělá za její hranice ani krok, jasný? Já si na to osobně dohlídnu!“
Hlášení donutilo věčného lenocha posadit se a černého psa vstát a vykuckat hrudku mýdla.
„Žije!“ zaradoval se Chouji a přiskočil k psovi, aby ho pohladil.
„Akamarůůůůů!“ zaslechli odkudsi z dálky Kibův hlas, černý pes vystartoval opačným směrem a zcela zmatený Chouji ukázal Shikamrovi svou černou dlaň.
Vmžiku stál před nimi Kiba, třikrát popotáhl nosem, s úsměvem na tváři prohodil: „Mně se neschováš!“ a upaloval za psem.
„Shikamarůů?“ zakňoural mladý Akimichi a očekával od svého chytřejšího přítele vysvětlení, ten ale zaujal svou oblíbenou polohu vleže a upřel zrak zpět k obloze.
Chouji udělal to samé, nebyl čas lámat si hlavu, jestli ten černý pes byl, nebo nebyl Akamaru, zrovna sem pluly super mraky.

O šedesát sedm minut dříve
„Tak co, Naruto, ještě jednu misku?“ zeptal se stařík blonďatého klučiny, který do sebe hrnul poslední doušky ze své dnešní druhé porce a který by si určitě přidal, ale nejprve musel zkontrolovat obsah své peněženky.
K velké radosti zjistil, že na to má, a tak si dal i třetí misku. Po ní už se cítil poměrně zasycen.
„No, jedna dvě porce by se do mě ještě vlezly,“ rozmýšlel Naruto a povolil si gumu u tepláků.
„Bambusové výhonky máš?“ ověřoval si u Teuchiho.
„Mám!“
„Vajíčko máš?“
„Mám!“
„Rolku z rybí pasty máš?“
„Mám!“
„Hmm, v tom případě …“
„Gatsuga!“
Dva neidentifikovatelné létající objekty se prohnaly přes Ichiraku a zanechaly ho v troskách. Pohodlná stolička pod Narutem se proměnila v tvrdou zem.
„Stánek?!?“ vyjekl na kuchaře dopadnuvšího před něj, „Nemáš!“
„Naruto-kun! Naruto-kun!!! Nestalo se ti nic?“ uslyšeli Hinatu, která jakoby náhodou právě procházela kolem a která nesměle přistoupila k volanému.
Blonďák se zašklebil a rukou se podrbal na hlavě.
„Jsem v pořádku!“ ujistil ji a postavil se na nohy.
Hinata zrudla a omdlela. Nebylo to však kvůli Narutově blízké přítomnosti, na tu už si celkem zvykla, na vině byla povolená guma u tepláků, která jim dovolila podlehnout gravitaci a exponovat trenýrky s motivem Gamabunty.
„Ha! Veřejné odhalování! To ve své přítomnosti nestrpím!“ zahalekal ochránce mravů Ebisu, který se tu zničehonic zjevil, „Pán si myslí, že když je teď hrdina, že mu všechno projde, ale to se plete!“
„Kdybys byl taky tak aktivní i ve válce!“ odsekl Naruto, natáhl si tepláky, gumu v pase povytáhl a zauzloval.
„Jde se za Anko!“ rozhodl ninja s černými brýlemi a šťouchnul do provinilce, aby se dal taky do pochodu.

Anko se vyvalovala v kanceláři Hokage, baštila jeden dango knedlíček za druhým a blábolení Ebiseho pouštěla z hlavy hned zase rychle ven. Jenže pak přišla chvíle, kdy měla určit trest a ona ani za mák neměla představu jaký. Rozhodla se proto využít jediné informace, kterou si z celého procesu jakžtakž udržela v paměti.
„Co Hinata? Je v pořádku?“
„Zůstala tam ležet …“
„A tys ji tam tak nechal? Ani si nechci představit, co vše se té nebohé dívce mohlo stát!“
„Hned jí jdu na pomoc!“ prohlásil Ebisu a zmizel pryč.
Naruto předpokládal, že tímto je celá záležitost zametena pod koberec, a chtěl se dát k odchodu.
„No nemysli si, trest tě nemine!“ vyvedla ho Anko z omylu a k jejímu štěstí vstoupil do místnosti Kotetsu.
„Potřebujeme někoho místo Aoby,“ oznamoval dočasné vedoucí vesnice, „ta trubka přišla pozdě a s madam Shijimi se potkali na chodbě. Ještě se spolu dali do řeči, proč tu oba jsou!“
Anko se usmála, pusou stáhla poslední dango knedlíček ze špejle, se kterou pak ukázala na blonďáka.
„Thvo chrje dbůf chreft!“ dodala s plnou pusou.
Ani jeden jí nerozuměl, dívali se střídavě na sebe a na Anko, dokud ta nepolkla. V tu chvíli oba upřeli svůj pohled na její rty a čekali, co z ní vypadne.
„Čumět by vám šlo, ale jinak jste neskutečný paka!“ spustila na ně, „Jdeme!“
Společně opustili kancelář Hokage, o šest minut později se Ebisu začal marně doprošovat o svolení, aby mohl vstoupit dovnitř.

„Ne! Žádný neznámý ninja číslo pět!“ vzpouzel se Naruto, „Vždyť mě zná přece každý!“
Námitky mu nepomohly, do ruky mu byla vražena cedule s číslem pět, s tou ho strčili do temné místnosti a zavřeli za ním dveře.
Krokem vpřed narazil do kohosi, který mu za to hned pěkně vynadal, takže dál raději zůstal stát na místě, dokud se nerozsvítila světla. V chodbičce pět krát jeden metr, jejíž jedna stěna byla skleněná, mu dělali společnost Yamanaka Santa, Suzume, Uzuki Yuugao a Mitokado Homura.
„Všichni čelem ke sklu! Ceduli s číslem držte před sebou,“ přikázal hlas z reproduktoru.
Největší problémy s tím měl samozřejmě Naruto, ale nakonec i on udělal to, co se po něm chtělo. Poté jim bylo nařízeno postavit se ke sklu nejprve levým bokem, pak pravým, potom zády a nakonec opět čelem.
V místnosti za sklem to vše pozorovali Anko, madam Shijimi, která k sobě pevně tiskla svou milovanou Toru-chan, jíž se to pramálo líbilo, a Izumo hrající si na hlavního vyšetřovatele.
„Poznáváte z nich někoho?“ zeptal se neobratně.
„No jistě, číslo pět!“ vypálila okamžitě žena feudálního pána Ohnivé země.
Anko obrátila oči v sloup, protože došlo na slova otravného blonďáčka, že ho zná každý, ale nechala situaci dál plynout bez zasahování.
Izomovi to stačilo, takže madam Shijimi poděkoval a už ji vyváděl z místnosti.
„Nebojte se, bude přísně potrestán!“ dodal přede dveřmi.
„Ale …“ chtěla svědkyně ještě něco říct.
Izumo byl nekompromisní, vystrčil ji na chodbu, kde na ni čekala její doprovodná skupina, a zavřel dveře.
„Případ vyřešen, zbývá jen udělit trest a máme padla!“ radoval se Izumo.
„Je ti jasný, že ten s tím nemá nic společnýho?“
„Ale madam Shijimi ho označila a já se neopovažuji její slova zpochybňovat! Navíc je to taková lumpárna, která Narutem přímo zavání!“
„Vytrhnout madam Shijimi tu kočku z rukou a pustit ji na svobodu může udělat jen blbec, takže to na to blonďatý pako sedí. Jen kdyby v původním hlášení nebyl pachatel hnědovlasý mladík! Když se dívám na tu sestavu za sklem, četls ho vůbec?“
„Letmo!“
„Hmm, dám mu domácí vězení do doby, než vymyslím, co s ním. S Kotetsem ho pohlídáte, jasný?“
„My dva? Proč? Vždyť jsme si napsali na dnešní večer, že chceme volno! Tys to nečetla?“
Zástupkyně Hokage se na něj usmála a nechala ho hádat, jak odpoví.
„Letmo?“ zkusil Izumo.
„Ne, zběžně!“

Anko se vracela do kanceláře, před dveřmi na ni čekal Ebisu, ale než stačil otevřít pusu, přiřítila se Temari. Ebisu musel uznat, že proti pravidlu “ladies first“ zrovna on nic nezmůže, takže do kanceláře vešly jen dvě slečny. Kunoichi ze Suny zasvětila dočasnou vedoucí vesnice do případu pošlého psa a ta začala jednat. Nejprve zpráva v rozhlasu, poté po naléhání Temari, jelikož Anko byla přesvědčena, že situaci zvládne, poslání zprávy Tsunade.
„Máte štěstí, že je tu se mnou Takamaru,“ poznamenala Temari, „v rychlosti se s ním ti vaši bezejmenní opeřenci nemůžou rovnat!“
„Konečně něco, co Suna může nabídnout!“ podotkla druhá ironicky.
„Áaach Suna, vždycky když ji někdo zmíní, vybaví se mi …“
„Hej! Zůstaň myšlenkama pěkně v Konoze!“ vytrhla ji Anko z blouznění, podala jí zprávu pro Tsunade, kterou v rychlosti napsala na kus papíru, a pověřila ji jejím odesláním.
Obě se pak vyhrnuly z kanceláře, dotírající Ebisu byl odpálkován výmluvou na naléhavou situaci a i v tomto případě musel uznat, že proti tomu nic nezmůže. Ale současně s tím rebelantsky naznal, že se na celý případ Naruto může vykvajznout a že raději půjde pracovat na své pověsti skrytého zvrhlíka, úkolu na první pohled sám sobě si protiřečícímu, ale za ta léta praxe už věděl, jak na to.

O čtyři hodiny a jedenáct minut dříve
Kiba a jeho čtyřnohý parťák ještě stále leželi v posteli, a to už bylo dávno po poledni. Teprve časně nad ránem se totiž vrátili z náročné mise.
„Připraven, Akamaru? Dneska nás čeká …“
Pes v očekávání další mise, ve které by se opět řádně vyblbli, přihafnul.
„… pořádná koupel!“
Ne, že by Akamaru patřil k psům, kteří se neradi koupou, ale tohle byla pro něho podpásovka, z Kibových úst snad ani nemohla vypadnout nudnější akce.
Když přišlo na věc, poslušně nastoupil a bez hnutí se nechal vypulírovat, jeho chvíle nadešla, až bylo hotovo. Moc dobře věděl, co pánečka nejvíce vytočí. Čerstvě vymydlený pejsek rochnící se v písku byl rozjezd nemálo slušný, protáhnutí se komínem byl pak akt dokonce záslužný, protože tu ve vesnici žádného mistra kominického řemesla neznali, ale mladý Inuzuka neměl k záchvatu vzteku daleko. Ten přišel až se Akamaru nechal chytit a poté Kibovi nachystanému na druhé umývací kolo sežral z ruky kostku mýdla.
Potom se nějaký čas honili po vesnici, nacházeli se a před tím se zase schovávali, zruinovali Ichiraku stánek i další obytná stavení, ale pořád se Kiba nemohl k Akamarovi přiblížit dostatečně blízko, aby ho mohl lapit, a když už se zdálo, že tato chvíle nastane, zabodla se mu kunai těsně před nohu. Kiba z ní odskočil jako oštěpař, jenž zrovna odhodil svůj nástroj, ve vzduchu se snažil zkoordinovat své tělo, ale stejně se pádu nevyhnul a dopadl několik centimetrů od čáry do země nedávno vyryté.
„Nikdo se nedostane ani centimetr za hranice Konohy!“ parafrázovala svoje nařízení Anko, jejíž kunai znamenal Kibův pád, „Máš štěstí, ještě kousek a musela bych tě zabít!“
„Co to k sakru meleš?“ soptil Kiba, „Jaká hranice? Tudy žádná hranice Konohy nikdy nevedla!“
„Tak jsem je trochu posunula, no a co? Si myslíš, že je jednoduchý obíhat sama celý konožský hranice? Bych se musela naklonovat, a to … to by mohl být dobrej trest pro to pako!“
Tento myšlenkový pochod znamenal propustku pro Kibu za falešné hranice vesnice, takže se opět vydal pronásledovat čtyřnohého raubíře. Anko zamířila za Narutem.

Přes zavřené dveře se ozývalo Izumovo počítání: „… dvacet čtyři, dvacet pět, dvacet šest, …“ a Kotetsovo „Přidej, přidej!“, „Aspoň pět ještě zvládneš!“ „Makej!“ a podobně.
„Ty si na něm pěkně vybíjejí to zrušené večerní volno,“ pomyslela si Anko a s odhodláním, že tu šikanu přeci jen musí zastavit, otevřela dveře.
Všichni tři byli pouze v trenkách, po tělech jim stékalo cosi lepivého. Naruto klečel na stoličce, ze zadu na něj doléhal Kotetsu. Izumo stál naproti nim, v ruce držel velkou láhev, jejímž obsahem plnil právě z Narutova sevření uvolněný pohárek. Druhý, který byl momentálně plný, přibližoval blonďák ke svým ústům. S vypětím všech sil obsah pozřel a vracel prázdný pohárek ke svému tekutinou po rysku právě dolitému dvojčeti. A takto se to ještě několikrát opakovalo, dokud Naruto obsah pohárku s pořadovým číslem třicet dva nevyprskl na Izumu, nezačal odrovnán padat ze stoličky a nebyl na tento moment připraveným Kotetsem zachycen. Teprve v tu chvíli se Anko vzpamatovala z celého výjevu.
„Takže vy tu chlastáte v pracovní době! A ještě k tomu napájíte nezletilého, navíc zrovna vězně!“
Izumo k ní natáhl ruku s lahví.
„A mě chcete taky ožrat, jo?“
„Sirupem to teda pude dost těžko,“ prohodil Kotetsu a Anko si až teď všimla obrovského nápisu „S I R U P“ na lahvi.
„V tom případě,“ otočila, „Naruto! Nástup na plnění trestu!“
Jenže blonďák nereagoval.
„Je snad tuhej, nebo co s ním je?“
„Jeho tělo musí zpracovat všechen cukr, co přijalo,“ vysvětloval Izumo, „takže zcela utlumilo ostatní funkce. Za chvilku se zase nastartuje a podle toho, co spořádal, bude k nezastavení!“
Sotva to dořekl, začal Naruto hlasitě chrápat.
„Ale na něj to má nějaké odlišné účinky,“ zkonstatoval Kotetsu.
S tímto se ale Anko smířit nehodlala, rázným profackováním ho přiměla otevřít oči, pak ho popadla, dovlekla pod sprchu a pustila studenou vodu. Konečně byl zpátky při vědomí a mohl přijmout rozkaz strážit hranice Konohy.
Izumo s Kotetsem zůstali v Narutově bytě o samotě, Anko by se i přidala k sirupové párty, ale podmínka svléci se do spodního prádla, která byla, jak ji ti dva vehementně přesvědčovali, vyžadována jen pro ochranu svrchního oděvu, ji odradila. Na stoličku si tedy klekl Izumo, Kotetsu od něj převzal láhev, stoupl si proti němu a pustil se do plnění pohárků, které Izumo zase hbitě vyprazdňoval. Toho večera ani jeden Narutův výkon nepřekonal. Dosavadní držitel rekordu dne zatím v několika klonových provedeních obíhal hranice vesnice a snažil se dohonit sám sebe. Na tuto hru ho navedl Lee se svým senseiem, kteří se zapojili také a ještě si pochvalovali fakt, že dohonit sám sebe bez klonů je mnohem větší výzva.
K obíhání Konohy se posléze nevědomky přidala i družina madam Shijimi, která nejprve pronásledovala únosce Tory-chan, Konohamara, ale po jeho vychytralé předávce kočky Narutovi, změnila svůj cíl.

Mezitím si madam Shijimi stěžovala u Anko, že jí nebylo dovoleno opustit Konohu, že jí opět byla vyrvána z rukou Tora-chan a že ten podlý vyvrhel nebyl ninja číslo pět, kterého ani nechtěla označit, ale její vysvětlení bylo utnuto tím drzým vyšetřovatelem. Dočasné vedoucí vesnice z toho už přestávaly chutnat její oblíbené dango knedlíčky a přestaly jí chutnat úplně poté, co donesla novinky Temari. Že se koná nějaký běh kolem hranic Konohy ji nechávalo v klidu do chvíle, než přišla zmínka o Narutovi běhající s kočkou v ruce. Zato odpověď od Tsunade: „Anko, přestaň jančit, zruš tu pitomou karanténu a příště se běž nejdřív podívat, jestli to není zase Akamaru, co spolknul kus mýdla!!!“ měla devastující účinek na její psychiku rovnou. S okamžitou platností složila svou dočasnou funkci, a protože jí už bylo všechno jedno, vrátila se na sirupovou párty, kde Narutův výkon o devět pohárků vylepšila. Několik dnů pak byla kancelář Hokage zcela prázdná, kupodivu to nikomu nevadilo.

Temari se také vrátila na místo svého rande, oba dva tam stále civěli na oblohu.
„Kde je ten pes, co tu pošel!“ uhodila na ležící duo.
„Popošel kousek dál,“ snažil se zavtipkovat Chouji, ale valnou odezvu to nemělo.
„Kdybych tě neznala, Shikamaru, tak bych si myslela, žes to byl ty, kdo informoval Hokage, ale takovej lenoch jako ty než by se vůbec zvedl, i slimák by tam už dávno byl!“
„Souhlas, slimáky není radno podceňovat!“ odpověděl, vysunul svou levačku zpod hlavy a natáhl ji do prostoru, „Za chvíli začnou být vidět hvězdy!“
Po troše hraného rozhodování ho chytila za ruku a lehla si vedle něho. První hvězda už jasně svítila na obloze.
„Nedáte si brambůrky?“ lehce narušil romantiku Chouji, a kdyby věděl, že mu Temari víc jak třetinu zdlábne, určitě by se neptal.

Konoha se chystala ulehnout k spánku, sem tam se ještě po vesnici prohnal pes nebo kočka s pronásledovatelem v patách, pár běžců stále kroužilo kolem hranic, ale jinak byl všude klid. Katsuyu v Shikamarově vestě už taky mohla zavřít oči, do ložnice jí byl, stejně jako Choujimu, přístup odepřen. Ze zamčené skříně neměla šanci dostat se ven a Ebisu nebyl zrovna společník, se kterým by se chtěla dávat do hovoru.