Jednorázovka

…aneb většinou zjistíš, zda něco chceš, až když o to přijdeš.

„Musíš mi pomoct!“
Stylem Leeho, dobíhajícího na poslední chvíli na trénink – v nějaké na hony vzdálené dimenzi, ve které se na smluvené místo nedostavuje s hodinovým předstihem, aby se rozcvičil - se vřítila do skrovné, v rámci úspor z kumbálu na uklízecí prostředky přetvořené pracovny, kde svým zbrklým vpádem způsobila menší uragán.
A to doslova.

Už to trvalo príliš dlho. Vo vnútri som sa modlila, aby sa mu nič nestalo a aby prišiel v poriadku domov ku mne, ku našej malej dcérke. Sedela som na kresle, ktoré som si už včera presunula ku oknu, aby som nepremeškala ten moment. Posledné dni som veľa nespala. Už je to päť mesiacov, čo sa Sasuke neozval. Hlavou mi behalo množstvo myšlienok, zatiaľ čo som čakala na malú bodku uprostred modrej oblohy, jastraba, ktorý sa bude postupne približovať k môjmu oknu a na nôžke nájdem malý papierik so správou od Sasukeho.

tádá tattatá - tádá tattatá - tatta tatta tattatá - tararara tadadá - tararara tararara tararara dá
Navzdory pospevovaniu prešla prijímacou sálou nemocnice prakticky nepozorovane. O tomto čase, kedy už návštevy odchádzali a čo nevidieť si personál mal začať meniť služby, bol dosť veľký frmol. Než by sa kto nazdal, zmizla v šatni sestier.
tádá tattatá - tádá tattatá - tatta tatta tattatá - tada tararara rarara rarara rarara dá - tada tada dada dadada dá

Bylo líné nedělní odpoledne, což mohlo mít nějaký význam kdekoli jen ne v Deštné, kde panovalo celodenně ospalé příšeří.
Pein se rozhodl sestoupit ze svých božských výšin, tedy navrátit se myšlenkami do reality, a zkontrolovat své podřízené. Nicméně ti o jeho pozornost nestáli, nebylo se jim co divit, protože před necelým měsícem měla jedna taková návštěva katastrofální důsledky. Rozhodli se proto učinit nezbytné kroky a drželi pravidelné hlídky, aby se vyhnuli setkání s Peinem. Naštěstí byl toho dne na stráži Itachi, takže všichni byli varování s dostatečným předstihem, aby stihli vyklidit pole. Všichni až na Konan, kterou nikdo nevaroval. Proč taky, byla to ženská, lezla šéfovi do zadku a navíc práskala, takže ať si jeho společnost vychutná za ně za všechny.

Byl krásný slunečný den, lehce vál větřík a rozechvíval barevné listy na stromech. Na tento den byl stanoven začátek podzimních slavností, které vždy trvaly celý týden. Lidé už se těšili na dny plné dobrého jídla a pití, předvádění bojových umění a jutsu, hry a aktivity pro děti, hřejivé ohně a závěrečný ohňostroj na uvítání podzimu.

Slavnosti zahajoval samotný Hokage svým proslovem a zapálením ohně, který se udržoval až do ukončení slavnosti, kdy zase oheň Hokage slavnostně uhasil.

„Tralala šálilá, nánynány ná~ “
Hiruzen si bezděčně povzdechl. Klid krásného pozdního odpoledne narušoval jeho student dokonale.
„Jiraiyo, přestaň už!“ zavrčela Tsunade vztekle.
„Ale proč?“ zastavil se Jiraiya s nechápavým výrazem ve tváři a rozhodil ruce.
„Protože na sebe přitahuješ pozornost!“
„Vždyť tu nikdo není,“ rozhlédl se Jiraiya kolem dokola.

„C…Co?“ vykulil jsem jenom překvapeně oči. „Cos to říkala Sakuro-chan?“
„Tak jo, Naruto,“ zopakovala mi. „Půjdeme spolu na rande,“

S mírně ke straně nakloněnou hlavou, zadumaně staženým čelem a mezi semknutými rty protlačeným nehtem ukazováčku, jenž jsem si nejistě oždibovala, jsem stála nad postelí a snažila se rozhodnout pro jedny z trojice šatů precizně rozložených na ustlané posteli.
Ač se jednalo o malou slavnost na počest Dne úcty ke starším, chtěla jsem se hezky obléct, v první polovině roku jsem k parádění věru neměla moc příležitostí.
Netrpělivě podupávaje nohou, zkontrolovala jsem neúprosný čas na hodinách upevněných na zdi; měla bych pohnout.

„Dajte nám apartmán daimyoa a rýchlo prosím, nech nestrávime pól dňa ubytovaním.“
„Prepáčte, my apartmány takejto kategórie nemáme,“ začal sa brániť recepčný, ktorého požiadavka novopríchodzích, zámožne vyzerajúcich hostí, priviedla do pomykova.

Bol to znova krásny slnečný deň v Konohe. Listy na strome sa jemne pohybovali vo vetre, ktorý v ten deň fúkal. Kiba, Akamaru a Hinata dorazili do kancelárie piatej Hokage, Tsunade, pre ďalšiu misiu.

[i]Moje vyprávění sice nezačíná nad uměle vytvořeném akvárku pro zlaté rybky (bohužel bylo to pro žraloky, jak jsem velmi brzy zjistil ke svému nemilému překvapení) v zapadlé jeskyni staré několik melounů let, taky tady byla pěkná kosa, docela jsem se klepal. Bodejť, když mě zbavili mé vesty a nechali mi jen to základní, všude samé krápníky, stalaktity a stalagmity. Jeskyně byla pětkrát tak velká jak naše rodinné sídlo. Jen mě zajímalo, za co vůbec visím. Neměl jsem se tam dívat. Ten pohled mě poměrně zneklidnil.

Vesnice skrytá v listí byla už třetí týden sužována letními přívalovými dešti a zataženou nevlídně koukající oblohou. Skoro jakoby se samo nebe spiklo a chtělo domov každého z konožanů utopit v záplavách deště. Obyvatelé místo, aby se slunili a užívali si letních horkých dnů, se choulili doma a ven vycházeli, jen když to bylo nezbytné nutné. Stejnou radost z počasí jako vesničané měli i ninjové. Mise prostě nepočkaly, až bude lepší počasí a musely se řešit hned. Ti, co měli volno, přemýšleli, jak s volným časem naložit.

Na kamenistej výšine neďaleko Konohy sedeli štyri osoby. Boli dosť blízko na to, aby mohli pozorovať obrysy budov pomaly sa potápajúcich do svetla zapadajúceho júnového slnka, no zároveň tak ďaleko, že už nedokázali rozlíšiť jednotlivé tváre ninjov usporiadaných do nenápadných, rýchlo aj pomaly sa pohybujúcich skupín. Keby ich pohyb sledoval niekto nezaujatý, zdal by sa mu náhodný a neorganizovaný. No v skutočnosti za ním bolo niečo viac.

Povinnosti v rodine Nara sa skončili. Naruto dal Shikamarovi voľno, aj keď on sám, ako ho všetci poznáme voľno nemal a Shikadaiove povinnosti v škole sa skončili. Leto bolo doslova za rohom a nastal dlho očakávaný moment rodiny. Temari ktorá sa tešila na výlet do jej rodnej zeme, hoci to nedávala tak veľmi najavo. Už dávno si naplánovala ako navštívi svojich starých priateľov Kankura a Gaaru zo Skrytej Piesočnej, odkiaľ odišla po tom čo sa vydala za Shikamarua. Na ich veľký moment nikdy nezabudne, i keď to bolo najťažšie rozodnutie v jej živote.

„Veky sme sa nevideli, sensei.“
„Za každú pripomienku veku mi kúpiš fľašku saké,“ upozornila blondínka a koketne hľadela na čašníka, čo zjavne nechápal, prečo Sakura vyká tej dievčinke s veľkými... a tam s myšlienkami i pohľadom uviazol.
„To nesvedčí vášmu veku,“ podotkla Sakura.
„Znova! Dve fľašky! Dnes pri saké pekne pookrejem.“
„Nič také, pri programe, čo som nám vymyslela, pookrejete z inej teplej tekutiny.“
„Vareného vína?“ No čo, za pokus to stálo.

„Co se to s tebou stalo?“

Nic. Četl jsem staré memoáry ve stinném svitu voskovic. Bylo to málo. Chtěl jsem víc. Vdechnout vši pravdu z plných plic. Ta v knihách puchří pod jhem času, opilá hořkým kouřem svic. Skutečné musíš vyjít vstříc. Neztracené, nenalezené; té, která nemá rub a líc. Vši pravdu světa, chtěl jsem víc!

Co se to stalo? Vůbec nic.

Než začnete číst, povinně pustit pro atmosféru tohle.

Tóny flauty, vznášajúce sa po okolí a k tomu možnosť sledovať predstavenie v podobe boja na život a na smrť. Skoro idyla, keby nemuseli byť v strehu a zasiahnuť, ak sa niečo zvrtne.
„Ach!“ povzdychol sklamane Zaku po jeho boku, keď videl ako sa jednému z ogrov podarilo vykryť útok vedený na Tayuyu a ako bonus rozdrviť súperovi pravé plece. Ani ten už shuriken nevrhne.

Dřevěná podlaha byla na dotek jejího kolena chladivě netečná, jako kdyby se nasákla atmosférou, ve které se dívka ocitla. Muži, co ji sem uprostřed noci dovedli, měli ukryté obličeje uvnitř obvazů a ven čněly pouze jejich nicneříkající oči nevypovídající o jejich záměrech či myšlenkách.
Všichni však byli ve stresu, ale to dívku nezajímalo. Ta věnovala hodně pozornosti podlaze a rýhám, které na ní byly vytvořeny. No co, byla ve svém srdci ještě dítětem a klečet jen tak ji nebavilo. Navíc ještě nikdy před nikým neklečela.

Už je to nějaký ten pátek, co se mi stala ta moje příhoda v poušti. Od té doby se toho hodně událo a já mnohého dosáhl. S mnichem, který mi tehdy vyprávěl příběh, o tom co se v té prokleté oáze skutečně stalo si stále dopisuji a dokonce se z nás stali nejlepší přátelé. Když mám čas, zajdu k němu na návštěvu a on ke mně. Povídáme si o všem, co se děje ve světě, jakých úspěchů jsme dosáhli, trénujeme spolu a hlavně chodíme na saké a za…, však to znáte.