Černobílý svět

S mírně ke straně nakloněnou hlavou, zadumaně staženým čelem a mezi semknutými rty protlačeným nehtem ukazováčku, jenž jsem si nejistě oždibovala, jsem stála nad postelí a snažila se rozhodnout pro jedny z trojice šatů precizně rozložených na ustlané posteli.
Ač se jednalo o malou slavnost na počest Dne úcty ke starším, chtěla jsem se hezky obléct, v první polovině roku jsem k parádění věru neměla moc příležitostí.
Netrpělivě podupávaje nohou, zkontrolovala jsem neúprosný čas na hodinách upevněných na zdi; měla bych pohnout.
Odlepila jsem zrak od vytažených modelů a spasně ho upřela k oknu, za nímž panovalo ukázkové babí léto.
Uchyluje se k radikálnímu řešení, bafla jsem dlouhou fialkovou róbu, vhodnou spíše na formální večerní ples, a rezolutně ji pověsila zpět do skříně.
Tak, teď už zbývalo jen zvolit mezi bílými šaty s módně nabíranou sukní a černými s rafinovaným krajkovým živůtkem zdůrazňujícím patřičné partie.
Oboje byly krásné a elegantní, o to byl výběr složitější.
S jedním okem lehce přivřeným jsem se zaměřila na ty barvy čerstvě napadaného sněhu. Bílá představovala nevinnost, čistotu, jasnost. Také zaručovala lepší zviditelnění. Leč svým způsobem i obnaženost. Bílá nedokázala lhát. Stačí jediný pohled a prozradí na vás, když se potíte, napráší, že jste si daný oděv zapomněli vyprat, vyzradí, když se nešikovným kousnutím ušpiníte jídlem nebo si omylem sednete na žvýkačku.
Zato černá to je tajnůstkářka, v leckterých nepříjemných situacích svého nositele podrží, skryje, nedává nic na odiv zadarmo. Symbolizuje mystiku, smutek a určitou citlivost. Někteří lidé si ji spojují se zkázou.
První kytičky versus posmrtná tma. První strava – zčernalá krev. Bílá zář velkého třesku - černá díra.
Jsou tolik odlišné, a přesto nejlépe vynikají společně.
Černou je také totiž možno chápat jako nejtmavší odstín bílé.

S táhlým povzdechem jsem přešla k nočnímu stolku, uchopila zarámovanou fotku týmu sedm, těžce dosedla na postel a frustrovaně si štíhlými prsty zajela do vlasů.
Nechápala jsem, proč mi prostá volba šatů hned evokovala ty dva pitomce. Ta jejich věčná rivalita, nevraživost, ba zároveň jakési neviditelné nesrozumitelné pouto, mi za ta léta přivodila nespočet propocených nocí.
Nechtěla jsem to vidět, nechtěla jsem si to představovat a už vůbec jsem to nechtěla prožít, ale kdesi hluboko v podvědomí jsem věděla, že jednou přijde den, kdy se mí týmoví kolegové utkají v boji o přežití. A já budu u toho. Odstrčená a nepotřebná jako vždy. Budu nečinně přihlížet a modlit se za šťastný konec.
Jenže… co je šťastný konec?
Vítězství Sasukeho a ztráta Naruta? Možná jsem tomu ukřičenému hyperaktivnímu floutkovi nepřišla zpočátku na chuť, to však neznamená, že bych jeho odchod jednoduše vstřebala. Ta jeho dotěrná povaha plná optimismu se mi chtě nechtě vryla pod kůži, jako nějaký cizopasný parazit se mi šířila krevním oběhem a nevědomky obsazovala buňku po buňce.
A poražení Sasukeho? Říct, že by mě to zabilo, by bylo asi přehnané, ale… Faktem je, že bych s tím neuměla žít. Vždyť byl mou první láskou. Vlastně jí je pořád. Spolu s ním by zemřelo i něco ve mně. Dá se takové živoření potom nazývat životem?
Třebaže to zdaleka neodpovídá mému naivnímu smýšlení, varianta smíru či remízy jsem nepokládala za pravděpodobnou. Popravdě jsem ji z našich možností vyřadila v okamžiku, kdy se proti sobě tehdy rozeběhli na střeše nemocnice. Na ty tváře plné touhy smrtelně ublížit jakživ nezapomenu.
Při té vzpomínce, plné čiré beznaděje, jsem se nezadržitelně oklepala. Hluboko v morku kostí jsem cítila, že se to blíží. Čím se stávali silnější, tím klesaly jejich šance. A já stála nehnutě na místě. Pouhý pěšec ve válce králů. Čekající, až bude povolán – jestli vůbec. Kdyby to skutečně dopadlo nerozhodně a oba leželi v tratolišti krve, komu bych dala přednost? Koho bych zachránila? Zářivé světlo na konci tunelu, nebo vrtkavou naději na probuzení možná nikdy neexistujícího citu…
Aniž bych okem zavadila o rozprostřené oděvy, vstala jsem, vrátila obrázek na původní místo a opustila místnost. V běžném vycházkovém oblečení.