Letovisko v Písečné zemi pro nevšední skupinku ninjů

Vesnice skrytá v listí byla už třetí týden sužována letními přívalovými dešti a zataženou nevlídně koukající oblohou. Skoro jakoby se samo nebe spiklo a chtělo domov každého z konožanů utopit v záplavách deště. Obyvatelé místo, aby se slunili a užívali si letních horkých dnů, se choulili doma a ven vycházeli, jen když to bylo nezbytné nutné. Stejnou radost z počasí jako vesničané měli i ninjové. Mise prostě nepočkaly, až bude lepší počasí a musely se řešit hned. Ti, co měli volno, přemýšleli, jak s volným časem naložit. Dovolená by prospěla každému.
„Asumo, Kakashi tam už prý je a je to tam skvělé,“ odtušila Kurenai a zkoušela na svého týmového kolegu, skoro přítele, různé cukrbliky. Nemohla pochopit, proč ten statný urostlý ninja s neodmyslitelnou cigaretou v puse, ze kterého nejedné ženě měkla kolena, se tak urputně brání dovolené a ona to přitom už měla tak hezky naplánované.
Muž si promnul vous na bradě a přemýšlel, na co se má vymluvit. Zrovna moc žádné mise nebyly. Rodina ho jako na potvoru nepotřebovala… ještě by se mohl vymluvit na nachlazení, ale… to by Kurenai prohlédla. Svízelná situace. „Nemůžeme tam jít sami,“ vymáčkl ze sebe nakonec, „dva lidé na cestách jsou lehce napadnutelní.“
„Zrovna ty mi říkej, že se bojíš útoku. Myslím, že my dva bysme se lehce ubránili kdejakým lapkům nebo i pár ninjům,“ odfrkla si žena a založila si ruce v bok, znak toho, že ji není radno dál pokoušet. Každé další slovo mohlo spustit hotovou bouři.
„A stejně bych raději šel s někým dalším,“ vedl si svou muž a dostalo se mu krátkého úsečného fajn.
~~~
O pár dnů později do letoviska v Písečné zemi dorazila zajímavá skladba ninjů. Kakashi v plávkách a rozhalené košili s neodmyslitelnou maskou na ně vykuleně koukal svým jediným odhaleným okem. Docela se vyděsil, když se tu ráno objevil Danzou, který okamžitě zabral jedno z lehátek u bazénu a v divokých vlnách surfoval na prkně s Hello Kitty stejně jako minulý rok na vodní nádrži. Bez svého typického habitu vypadal docela děsivě. Docela vitální stařík, sice sama ruka a noha a ty jeho rudě mrkající oči na ruce… No ještě že pro ně nechtěl sluneční brýle. Děje se tu snad něco, vždyť jenom napsal, že je tu hezky, teplo a svítí sluníčko. A konožané se tu začali slézat jak švábi na pivo.
„Dobrý den, mistře Kakashi,“ zacvrlikala Ino a pohodila blonďatým ohonem ozdobeným kytičkou z lesních kvítků a lišejníku, co našla cestou sem, a proplula okolo vyjeveného muže. Kdo by řekl, že Narutův učitel je takový kus, když se vysvleče.
Za ní dovnitř nakráčel Sai s umělým úsměvem, Kurenai s Asumou vedoucí se za ruku a na konci se objevil spisovatel úchylných románů Jiraiya, který svého oblíbeného čtenáře postiskal v objetí a informoval se, jestli jsou tu nějaké další ženy k okukování. Prej Kurenajiným směrem se nesmí ani podívat a svědčila o tom lehká podlitina pod okem.
~~~
Kakashi měl pocit, že se v letovisku rozpoutala sodoma gomora. Jeho konožští spoluobčané řádili jako utržení ze řetězu. Skoro by věřil, že je nabíjí slunce, ale i noci jeli jak motorové myši. Každý den do noci, byl z toho poněkud znaven, protože ho nenechali na pokoji či případně nechat nakukovat Jiraiyovi pod ruce, jestli tam náhodou nepíše nový díl Icha icha paradise. Přemýšlel, co s nimi provede, protože další den plný koupání a společenských aktivit už nevydrží. V bazéně pak zbývala jen polovina vody. Musí vymyslet nějaký výlet, aby je utahal jako koťata. Půjdou se podívat na místní pevnost Hokkaido. Je to dostatečně daleko i blízko zároveň. Nakonec stejně se tam on sám chtěl také podívat.
~~~
Po cestě Kakashi začínal pochybovat, jestli to byl ten nejlepší nápad. Neustále se někde dělaly zastávky, tu pro jablka, tu zase se trhalo kvítí u cesty, další potměšile špehoval dalekohledem nuda pláž na druhé straně přehrady, kterou míjeli. Aspoň že Sai, šel poslušně, nikde nezastavoval… vlastně ani nemluvil. Možná, že v přítomnosti svého vedoucího, který začal skuhrat, že si určitě na poli zlomil prst na noze, raději nic neříkal anebo nemohl. Prý Danzou svoje podřízené dokázal ovládat, aspoň se to proslýchalo.
„Támhle je Chorošimaru!“ křikl někdo a Kakashi poplašeně vytáhl kunai. Trochu se začetl do knihy, kterou měl přečtenou snad tisíckrát, a bylo div, že vazba drží pohromadě, ale občas ji zpevňoval čakrou. Nemohl o ni přijít, byla podepsaná přímo od Jiraiyi. „Co kde?“ zmateně otáčel hlavou, než to ostatní nevydrželi a začali se smát.
„Mistře,“ ozvala se plavovlasá dívka, „měl byste se víc koukat, kam jdete, na těch stránkách život nenajdete. Koukejte, ten choroš vypadá jako Orochimaru, tak jsme si dělali srandu, že ho nazveme Chorošimaru.“
Maskovaný ninja popošel ke stromu, který na sobě hostil více cizopasných hub. Koukl na jednu nejvypasenější s menšími plodnicemi okolo. Skutečně společně s kůrou stromů tvořily takovou prazvláštní koláž, která vypadala jako zvrásněný obličej a podivně to evokovalo bývalého sannina. „Když je dřevěný, tak se není čeho bát,“ poznamenal. Bohužel na odchodu už si nikdo nevšiml, že se pohnuly stíny a ze stromu se cosi hadovitého vytratilo.
~~~
Stavitele místní pevnosti Hokkaido nešetřili. Museli tehdy zaměstnat spoustu lidí, aby nahoru vynosily hromady kamení a jiného stavitelského materiálu. Každý z malé skupinky vděčně pomyslel na svůj domov, kde je čekala utěšující postel a chladno. Kdežto tady v Písečné bylo vedro k padnutí a slunce svítilo do rána do večera. U bazénu to bylo příjemné, tady na cestě skrovně lemované stromy to bylo jako bušení horkých paliček do zad. Pevnost se tyčila stále nad nimi, a když jí vítězoslavně dosáhli, byli všichni zbrocení potem.
„Mohla bych tričko ždímat,“ prohlásila Ino a štítivě potáhla za tričko, které se na ni lepilo. Zaznamenala i Jiraiyův úchylný pohled, kterým hltal její přednosti a najednou měla pocit, jako kdyby před ním byla nahá. Už se nedivila, že mu všichni říkají největší úchylák na světě. Copak neměl aspoň trochu sebekontroly? Jako Legendární sannin by měl jít příkladem a kdežto… pff.
Prošli vstupní branou, jež nešla znak zdejšího rodu. Bohatě zdobený, vytesaný z kamene. Celý vrchol kopce byl pevně sevřen hradební zdí a všemu na nejvyšším bodu vévodila hlavní budova hradu. Nebyl však sama. Okolo se rozprostíraly zbytky hospodářských budov pro dobytek a sloužící, hradní vězení, padací most a chrámová svatyně, kde jistě paní a pán hradu obětovali bohům. I naše skupinka se zastavila a spočinula v jejím chladivém stínu. Kurenai s Asumou uvnitř vzdali holt bohům a zapálili omamně vonící tyčinky.
Prošmejdit dostupné části pevnosti jim zabralo velké množství času. Každý obdivoval něco jiného. Někdo se soustředil na krásný výhled do krajiny, jiný na architekturu stavby či představování si, jak to tu vypadalo v dobách největšího rozkvětu. Pevnost byla uchvacující, ale už i ji nahlodal zub času, který si každý den dokázal kus uchroustnout.
Po už mnohem lehčím sestupu dolů, zaútočili jako hladoví vlci na místní restauraci a následně zakotvili u přehrady a zkoušeli nejrůznější jutsu s vodním živlem. Dovolená to byla krásná ale krátká. Už je čekal jen návrat do Listové, která by se zrovna toto léto mohla přejmenovat na deštivou.

Poznámky: 

Poznámka k podivnosti příběhu

Povídka byla inspirována FanArtovým srazem konožanů v Kopřivnici léta páně 2018. Podobnost postav se skutečnými je čistě náhodná :D