manga_preview
Boruto 28

Dovolená v háji

Moje vyprávění sice nezačíná nad uměle vytvořeném akvárku pro zlaté rybky (bohužel bylo to pro žraloky, jak jsem velmi brzy zjistil ke svému nemilému překvapení) v zapadlé jeskyni staré několik melounů let, taky tady byla pěkná kosa, docela jsem se klepal. Bodejť, když mě zbavili mé vesty a nechali mi jen to základní, všude samé krápníky, stalaktity a stalagmity. Jeskyně byla pětkrát tak velká jak naše rodinné sídlo. Jen mě zajímalo, za co vůbec visím. Neměl jsem se tam dívat. Ten pohled mě poměrně zneklidnil. Zkuste si viset jen na kusu skály, co hrozí, že každou chvíli spadne. To už potom není zase taková sranda. Někde začít musím, no ne? Nezačíná dokonce ani, že visím hlavou dolů dva metry nad vodou, z jedné ruky mi kape krev do vody a tehdy jsem si všiml velkých temných stínů pod hladinou. Jejda, nevšiml jsem si šrámu na levé paži. Ale co nadělám. Nejhorší na tom bylo, že jsem nemohl zastavit krvácení. Ovšem, abys byl v obraze jak, že to celé začalo… neboj, nebudu tě nudit příběhem od mého raného dětství, začnu od toho dne, kdy mi můj slavný papínek dal ten dárkový poukaz na cestu po krásách Zemi Země, prej, abych trošku cestoval a dostal se tak jednou z domova, když prej furt sedím jen v kanclu. Dělá si ze mě dobrej den? Copak neví, že mě Hokage vysílá všude po světě? Viděl jsem toho tolik, že by to vydalo na průvodce. No, to asi ne, to přeháním. A kde šmarjá získal pro shinobiho mé hodnosti povolení se jen tak volně toulat po zemi nám ne zrovna vlídně nakloněnou…? Sakra to musí zjistit. Tedy pokud to přežiju. Mno nic, popojedem… tedy, abych to zkrátil… chci říct, začal vám to vyprávět…
… ehm, takže teď jsme se ocitli na začátku mé zpočátku hodně nudné cesty, (možná tě to bude nudit) která mi zabrala překvapivě málo času, i přes komplikaci během koupi mých nových zásob a posléze záchrany zapadlého vozu. Na hranicích nebyl problém. Ausgerechnet jsem narazil na jednoho ninju, se kterým jsem už kdysi měl lehké obtíže. (Kecám, byly to obří problémy, ale to odbíhám.) Vůbec se netvářil na to povolení a podpis samotného Tsuchikageho. Fakt jsem si myslel, jak klidné to bude. Tato iluze mi vydržela až do třetího dne…
… než ten klid a mír odešel do věčných lovišť a já se ocitl nad akvárkem, tak jsem stačil vidět mnou dosud opomíjená místa (spíše na ně nebyl čas během těžkých náročných misích, kdy mi šlo o kejhák). Třebas takový skalní útvar ve tvaru útočící šelmy, tu jsem musel spatřit zblízka. Nejvíce pozornosti přitahovala morda a oči. Vypadala, že jen zmrzla v čase a za chvíli se z toho probere a někoho zardousí za to, že si dovolil ji znehybnit. Podle knihy, která byla součástí poukazu se psalo toto:

„Tento podivný několik metrů veliký útvar tu je už po několik tisíc let. Nikdo neví jak vznikl, i když různé teorie hovoří o vodě, která vymlela skálu to téhle podoby. Tato oblíbená teorie je bohužel fikcí lidí s bujnou fantazií, podle výzkumů, tu voda nikdy netekla. Jiní o ni říkají „Božský dráp“, měl by to být dar bohům obyčejným smrtelníkům, aby se s její pomocí mohli ubránit. Stačí se podívat na dráp neobvyklé velikosti trčící z přední pravé tlapy. Prý ožije, až země bude ničena nepřáteli…“

Fascinovalo mě na ní všechno, od štíhlosti šelmy, přes věrnou podobu srsti, nastražené uši dávaly znát, že je na lovu. Kdybych měl hádat její barvu, byla by to černá jako noc se žlutýma očima coby barva měsíce. Nemám páru, proč by to měla být ona a ne on. Asi to měla být symbolika na matku přírodu jako na strážkyni všeho živého. Opouštěl jsem toto místo nerad. Doslova mě učarovala, vedle ní jsem si připadal malinký jako mraveneček.
Další moje zastávka patřila kaskádovitému vodopádu, vzdálen byl asi o necelých osm kilometrů. Knížka se o tomto místě moc nezmiňovala. Asi oni sami nevěděli, co napsat. Místo se nacházelo v ukrytém údolí, kolem byly skalnaté stěny a z té na východě padala voda na jednu větší „mísu“ (nevím, jak jinak se tomu nadává), která stekla do menší a tak pak zase do střední, až voda končila v malém jezírku, odkud zase voda tekla jinam. Voda se pyšnila křišťálově čistou barvou, tak skvostně modrou jsem za celý svůj život neviděl. Chutnala výtečně. Byl až hřích se v tomto kousku ráje vykoupat (hrdě jsem odolal pokušení). Takže zbytek dne jsem si užíval pohledu na nekončící proud vody, dokonce s přesnou pravidelností vytvářela duhu za duhou. Jelikož další položka se nacházela třináct kilometrů. Nebylo kam spěchat. Měl jsem na to skoro dva týdny. Navíc „průvodce“ obsahoval jen devět položek, zaujalo mne snad šest míst, bohužel ke své smůle jsem stihl jen tři.
… tady nastává zlom mého vyprávění. Cesta za další zastávkou uběhla klidně, vzpomínal jsem na šelmu a vodopád, něco mě na těch pamětihodnostech podivně zaujalo. Nějaká vnitřní spojitost, co není na první pohled vidět. Proto jsem si tu knížečku četl pořád a pořád dokola, až jsem ji znal zpaměti. Pak mi to došlo v cíli mého třetího putování. Avšak nedostal jsem prostor se nad tím zamyslet. Sotva jsem si odložil batoh na trávu rozhodnut užít si pohled na docela velký kráter (to musela bejt šlupka!). Viděli jste na dně uhlové černý kámen, vyzařující tak nebezpečné záření, že kdokoliv se k němu přiblíží na víc jak metr zešílí a zemře ve strašlivých bolestech hlavy, až se mu doslova rozskočí jako zralé ovoce pod úderem kladiva. Okolí bylo spálené na uhel, a i když tomu bylo sto let, stále bylo riskantní se k tomu meteoru přibližovat. A tehdy se to stalo!
Nejdříve jsem nezachytil pohyb, ale svistot letících zbraní ano. To mě probralo z toho šokujícího poznání o této Zemi Země, až jsem neunikl jedinému kunai, vrženému na mě. Probudil jsem v sobě sílu svého klanu a díky mnoha letům boje jsem dokázal předvídat útoky, taky jsem jich pár sundal, vyhrál bych to, kdybych si hlídal záda. Asi to záření ovlivňoval můj úsudek, protože najednou jsem ucítil bolest v hlavě, pak, než jsem ztratil vědomí, slyšel jsem podivný hlas jak říká: „Chci ho živého.“ Dále už byla jen tma a milosrdné nevědomí.


Od té doby, co jsem znovu nabyl vědomí tady visím a čekám na svého věznitele. Tipnul bych si, že si dává načas a chce vstoupit ve velkém stylu. Což se mi brzy potvrdí. Musím říct, že jsem nebyl vůbec překvapen, když jsem zjistil totožnost toho, kdo mě praštil. Nebyl to nikdo jiný než Kisame. Furt mě uhání k jeho organizaci super padouchů, sorry, nemám zájem. Ani nevím proč mě chtějí, Sharingan není zase tak vzácný, když máme klan, tak proč? Také jsem se ho slušně (čti vulgárně) zeptal.
„To ti mohu vysvětlit. Můj šéf tě chce z jednoho důvodu. Dvojitý agent. Špehuj pro nás.“ Oznámil mi ledabyle ten muž s modrou kůží.
„Tak to kua ani omylem! Nezradím svou zem pro někoho tak zbabělého, že si mě nemůže unést sám!“ Radši jsem se nepokoušel o plivnutí mu do tváře. Skončilo by to trapasem. Už tak jsem měl značné problémy s krví v hlavě. Až mě ta bolest oslepovala.
„Jak chceš, tak si zahrajeme žralok dance. To tě možná přesvědčí.“ K mé smůle se svým mečem vrženým na mě trefil naprosto dokonale. Oddělil moje spojení s jeskyní a začal můj krátký pád do náručí smrti. Během pádu jsem slyšel tupý zvuk, jak se meč vrátil k pánovi. Copak je bumerangový meč? Blesklo mi v zmučené hlavě, než jsem dopadl do vody.
„Rád se dívám jak se mí mazlíčci krmí, bohužel mám další povinnosti. Přeji krásné umírání,“ klaply dveře, neměl jsem čas se tomu dále věnovat.
Voda mě ihned pohltila. Nemusel jsem se dlouho rozhlížet a napočítal jsem tři žraloky bílé. Jeden dospělý kus, matka s dvěma mladými, mohli být tak rok staří. Největší starosti mi dělala samice. Mláďata se dají zvládnout, nemají takové zkušenosti s lovem, dokonce ani tak dokonalé bojové dovednosti. Teprve se to učili.
Téměř okamžitě se kolem mě vytvořila krvavá mlha, jak se mi ráda po pádu znovu otevřela. Zatím samice jen obezřetně kroužila kolem mě, mladí ji ve všem napodobovaly, ovšem cítil jsem její rostoucí chuť po mé krvi. Kdybych použil Tsukuyomi, dostanu jen ji a zbylí dva mě dostanou. To jsem nemohl riskovat. Velmi pomalu a jemně jsem se snažil dostat se z pout na rukách. Už to skoro bylo, když v tom se mi samice otřela o pravý bok. První známka útoku. Dávala jasně najevo, že jsem její kořist.
Do toho mi docházel kyslík, nedovolil jsem si jediný pohyb, chtěl jsem ji mít neustále na očích. Nestačil jsem mrknout a zaútočila zprava. Taktak jsem z místa odplaval, kde zacvakly smrtící čelisti plné těch pilových zubů. Vyplaval jsem rychlostí blesku na hladinu pořádně jsem se nadechl a znovu ponořil do vody. Sice mi sebrali zbraně, ale ne všechny. Měl jsem u sebe v botě lovecký nůž. Aspoň něco. Na nic jsem nečekal, vyrazil jsem proti hordě masa, prakticky bez šance. Jenže v ten moment mě to trklo. Útočí pouze z hloubky! Řízením osudu jsem se potopil hlouběji, aby na mě samice nemohla a přesným zásahem, přesto, že noži chvíli trvalo, než si prořezal cestu skrz její tuhou kůží, jsem jí rozpáral břicho od čelistí až skoro po ocas. K mé hrůze se na mě spustila teplá krvavá sprška, spolu s několika orgány. A aby toho nebylo málo, mláďata se s šokující zuřivostí pustily do své matky. Využil jsem toho, vyplaval, zase mi hodnou chvíli docházel vzduch.
Doplaval jsem k plošině, vyšplhal se na ni. Doháněl jsem kyslíkový deficit. V hlavě mi znovu nepředstavitelně hučelo. Dal jsem si pět minut oraz a vydal se na cestu k domovu. Nikde nebylo zamčeno. Bylo mi fuk, že dělám mokrou cestu. Kisame fakt nekecal, odešel bůhví kam. To je jedno, jednoho dne ho dostanu, v další místnosti jsem našel svoje věci. Dal se do pucu, kašlu na ten zbytek pobytu, vracím se a od Hokageho si vyžádám misi na chycení Kisameho, ten chlap mi tak lezl na nervy, až to hezký nebylo.
Tady končí má jediná dovolená, kterou jsem měl. Od té doby jsem dovolený nesnášel a nechtěl o nich nic slyšet. Ovšem jsem nikdy nezapomněl na ty tři místa. Šelmu, vodopád a meteorit i na to jejich propojení. Možná je ještě navštívím. Uvidíme.

Poznámky: 

Taková jedna povídka, snad pro zasmání. Nebrat moc vážně. Odlehčení od těch mých věčných krváků. Proč zrovna žraloci? Snad, že jsem byla v kině na MEGu, tak mě zaujali...
Hezké čtení.

5
Průměr: 5 (2 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Sayoko
Vložil Sayoko, Čt, 2018-08-30 19:48 | Ninja už: 3874 dní, Příspěvků: 1591 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Manga tým, Zatvrzelý šprt

Parádní příspěvek do mise, Kisame se s tím žraločím akvárkem opravdu vyznamenal! Smiling