Jednorázovka
Uvolněně vydechl a otřel si pot z čela. Poté opatrně odsunul dveře a zul se. Je doma.
Doma...
„Chouji!“
Zase na něj křičela. Zase ho obviňovala z hloupostí. Rušila ho po dlouhém, únavném dni. Nesnášel ten jekot. Ale co s tím nadělá? Přece jen, to on ji požádal o ruku. To on chtěl, aby se stala jeho ženou. Možná toho nyní litoval? Nebo litoval sám sebe...
Ino. Byli spolu v týmu – on se do ní zamiloval. On chtěl její pozornost. Nemůže si stěžovat, protože jedině on by potom byl ten hlupák...
Nasliboval jsem ti horo doly. Vyprávěl o modrém nebi, které ti snesu k nohám. Celé noci jsem nespal, neboť pohled na tebe byl jako ten nejsladší sen. Tak co se stalo? Proč teď zavírám oči když se ke mně přiblížíš? Proč jsem začal nesnášet vůni tvého šamponu? Proč si ke mně najednou o tolik milejší než předtím? A proč je teď tak těžké říct, že s tebou už nechci být?
Toho rána se v Listové rozhostil nepopsatelný smutek. Smutek, který se šířil rychleji než morová rána. Smutek, kterému nikdo neuniknul.
Podnebí bylo schované za oblaky temných mraků a každou chvíli to vypadalo, že se rozprší smuteční déšť. Vítr foukal v uličkách a rozesílal tu tragickou zprávu do všech koutů aby žádný z vesnice nebyl té neradostné události ušetřen. Stalo se to … spousta lidí o tom pochybovala ale stalo se … dnešního rána ztratili někoho nenahraditelného …
Byl krásný slunný jarní den. Team Gai byl zrovna uprostřed tréninku.
„Ano, to je ta síla mládí!“ pochválil svého studenta Gai s palcem nahoře a úsměvem na tváři.
„Gai-sensei!“ zařval hyperaktivně Lee a dojmut objal svého senseie.
„Tak dáme si ještě 200 koleček kolem Konohy. Tak jdem na to!“ zajásal Gai a okamžitě se s Leem rozběhli vpřed. Neji a Tenten rozpláclí na zemi únavou se na sebe tázavě podívali.
Bežím. Utekám a neviem kam. Cítim len, že sa nesmiem zastaviť. Neviem, kde som, kto som, s kým som bola, čo som robila.
Zakopnem a padám na zem. Telom mi preletí bolesť, ale z úst nevyjde ani hlások. Ležím na zemi a nevládzem vstať.
A v tom začína pršať. Nie je to jemný dážď, ktorý by pohladil moju rozorvanú dušu. Spustil sa lejak, pred ktorým každý uteká domov. Ešte aj zvieratá nahnali pod strechy a zavreli. Len blázni by ostávali v takomto nečase vonku. Oni a..ja.
A budou to říkat i dál…
Protože na její jméno si už nikdo nevzpomíná. ~
Nedočkavě jsem popadla levný nůž na obálky. Otevřít, otevřít! Třásly se mi prsty, takže mi nástroj vypadl. Sakra! No tak… chci vědět, co je vevnitř! Jestli mě přijali, nebo… určitě ano! Snad… no tak..
Typ mise: S
Cíl mise: Infiltrovat základnu Mlžné a zjistit o co jim jde.
Neji Hyuuga byl smolař.
Vždy byl klidný, slušný a tichý. Ve svých šestnácti letech vypadal stále stejně, jako v době, když byl ještě genin, i když jeho výraz se stal ještě o něco nečitelnějším a jeho osobnost se dala s určitostí označit za tajemnou.
Opatrně si sundala oblečení a přitom hleděla na poličku, na které seděla jediná hračka. Malá panenka oblečená v krajkovaných bílých šatech na ni hleděla obrovskýma černohnědýma očima. Okolo kulatého obličejíčku jí ochable visely hnědé kudrny, ve kterých byla ještě vpletena bílá stužtička. Na dlouhé dřevěné polici vypadala osaměle a uboze, ale přece krásně a vznešeně. Alespoň pro některé. V Shizune vzbuzovala pouze strach. Nejraději by ji vyhodila, ale to jí její matka zakázala už dávno.
Bylo to už dva roky? Nebo jen jeden? Či snad deset?
Nikdo z Třinácté jednotky nevěděl. Jen to, že to trvá zatraceně dlouho.
Už takovou dobu byli tady, v té hnusné Třetí válce ninjů. Bojovali za… za svůj život.
Dávno pochopili, že vesnice za to nestojí. Dávno s ní ztratili pouta – většina z nich. Proč také ne? Byla tak strašně daleko. A oni byli tady.
Jenom… byli.
Byli a bolelo je to. Byli a bojovali. Byli a dýchali… a doufali, že budou žít i zítra.
Proč?
„Nesmíš se bát! Musíš lidem ukázat co je v tobě! Musíš jim ukázat kdo jsi a jaký jsi!“
To byla slova jednoho z přátel Naruta Uzumakiho, když ho shodil ze stometrové skály. Naruto padal do hloubky pod ním. Jeho pád se mu zdál nekonečný. V uších se mu ozývala poslední slova co zazněla ve větru. Musíš jim ukázat kdo jsi a jaký jsi!
Vlasy mu povlávaly kolem obličeje, ruce i nohy měl roztažené do stran a unášel se pádem.
„Ty Naruto?“
„Jo?“
„Už jsi slyšel o tom, že nás chce dobýt Skrytá Mlžná?“
Tvář šestého Hokage byla známá svým půvabem a téměř andělskou krásou, které se až do teď dařilo popřít, že kdysi patřila jednomu naivnímu, hysterickému jouninovi. Teď to naopak vypadalo, že se ta stará, zapomenutá část Hokageho já vrátila a přinesla si s sebou zákon.
„Cože!?“
Jednoho krásného dne jsem se procházela po Konoze. A co mé oči nevidí. Tam stojí Shino! V celé své kráse. Dodala jsem si odvahy a šla k němu. Vždycky mě přitahoval, tím svým tajemným vzhledem a chováním. Zajímalo by mě, jestli se umí smát.
„Ahoj Shino.“ Vřele jsem pozdravila.
„Ahoj.“
Super. Kontakt navázán, ale co dál? Co mu mam říct? Z jeho chování nikdy nepoznám, jak se cítí. Ale po Konoze se šíří, že měl tuhle na misi problém se svými brouky. Zkusím to.
„Tak co brouci? Už nezloběj?“
Je to možné,
aby si miloval aj nemožné dievča?
Je to možné,
aby si miloval aj nemožné dievča?
Je možné nemožné?
***
Stála som za vysokým dubom, ktorý rástol v aleji pri krásnom jazere. Nebolo to tak ďaleko od neho. Moje oči ho nespustili ani na chvíľu z dohľadu. Nemohla som si pomôcť. Vždy ma fascinoval. Už od malička.
Tak a je to tu... Můj první pokus o jednorázovku... No, nezbývá nic jiného než doufat že se tenhle příběh, ala "pokus" bude někomu líbit...
Jo a jestli chcete tak na atmošku: http://www.youtube.com/watch?v=JOQWODQKwX8
Bylo to jako sen… Hrozná noční můra…
Nemohl se nadechnout, jako kdyby byl pod vodou a topil se. Nedokázal se ani pohnout. Nevnímal bolest z utržených zranění…
Je nádherné slnečné ráno. Slnko práve pozlátilo steny domu. Človek by si myslel, že sa nachádza v rozprávke. No keď zaostrí zrak a zadíva sa do jedného z okien tohto domu zistí, že to tak ani zďaleka nie je. Scéna odohrávajúca sa za jedným z tých okien bola živým dôkazom toho, že sa nachádzame v realite. Krutej realite. V izbe sa nachádzali chlapec a dievča, teda lepšie povedané muž a žena a o niečom sa rozprávali.
Žene sa po líci skotúľala jedna z množstva sĺz ktoré jej spôsobil on. Ako? Jedinou vetou.
Uchiha neochotně seděl v kroužku lidí. Tuhle hromadnou terapii vymyslel Orochimaru a zatím ho tu nikde neviděl.
„Tak začneme,“ řekl terapeut a podíval se přímo na Sasukeho. „Třeba ty. Proč jsi tady?“
„Protože musím,“ řekl tónem, z kterého všechny přítomné zamrazilo.
„Ale já myslel v organizaci. Pokud vím, přišel jsi dobrovolně.“
„Existuje muž, kterého chci zabít. Orochimaru mu může dát sílu tu pomstu vykonat.“
„Všichni víme, že nenávidíš svého bratra. Teď chci, abys to řekl nahlas. Tak, aby tě všichni slyšeli.“
„Vezmeš si mě?“
„Ano!“
A po dvou měsících vše započalo.
Měli toho dne totiž svatbu; její dlouhé, hnědé a husté vlasy zářily jako diamanty, z očí jí zela spokojenost a nadšení.
On si své delší temně černé vlasy jako vždy svázal do volného copu. Držení jeho těla bylo odhodlané, nebojácné a spokojené.
Obavy? Neměli! Milovali se, tak na co obavy.
Před oltářem si řekli své ano a v noci zplodili dítě…
Gaara stál v koupelně a maloval si kruhy pod očima. Sice po vyndání démona mohl klidně spát, ale když vyšel na ulici bez orámovaných očí, bez pláště Kazekage a se zakrytým tetováním, skoro nikdo ho nepoznal.
„Nejdřív vybarvit tužkou na oči a pak nanést stíny,“ broukal si. Přesně tak, jak zjistil, vydrží líčení déle a má ještě tmavší barvu.
Tadaima.
První slova, která jsem od něj slyšela pokaždé, když se vrátil. Poté zasunul dveře, zul se a tiše nakračoval po tatami, snažíc se utajit svou přítomnost. Nerad na sebe upozorňoval.
