Ten osudný den

Toho rána se v Listové rozhostil nepopsatelný smutek. Smutek, který se šířil rychleji než morová rána. Smutek, kterému nikdo neuniknul.
Podnebí bylo schované za oblaky temných mraků a každou chvíli to vypadalo, že se rozprší smuteční déšť. Vítr foukal v uličkách a rozesílal tu tragickou zprávu do všech koutů aby žádný z vesnice nebyl té neradostné události ušetřen. Stalo se to … spousta lidí o tom pochybovala ale stalo se … dnešního rána ztratili někoho nenahraditelného …

Růžovlasá dívka si pomalu setřela pramínek slz z tváře a tiše procitla. V srdci cítila neskutečnou bolest. Nepropustná, černá díra v jejím nitru se víc a víc zvětšovala a její smutek nebral konce. Slzy ji stékaly nadále po tváři a nemohla sama sobě přikázat aby přestala. Před sebou viděla rozmazaný obrys něčí postavy – Kakashiho.
„Sakuro?“ Zeptal se jí opatrně ale svůj ztrápený hlas nedokázal dostatečně zakrýt. Dívka cítila jeho bolest. Cítila bolest všech … a ta její byla ze všech nejhorší.
I přesto se pokusila na chvíli soustředit na svou odpověď a prosebně vydechla.
„Jak?“ Vydrala se jí ta jediná otázka na jazyk a znovu propukla v žalostný pláč.
Něco v jejím nitru náhle zmizelo … přátelství a láska, které cítila už od začátku jejich setkání. Ten pocit se náhle rozplynul jako mizející dým a v jejím srdci zbylo jen prázdno. Prázdno, které nedokázala ničím naplnit. Kus její duše – umřel. Napořád …
V tu jedinou chvíli, kdy pohlédla na svého bývalého mistra se v její hlavě vynořila vzpomínka – vzpomínka na moment, kterým se vše zpečetilo ....

Blonďatý ninja stál naproti svému rivalovi – svému příteli…
Stál tam plný odhodlání a pevně svíral své zaťaté pěsti i přesto, že se sotva držel na nohou. Z řezné rány nad obočím a ze rtu mu stékal pramínek krve ale nevzdával se. V jeho očích panoval vztek, který se pomalu vytrácel a místo něj se objevil výraz překvapení, nepochopení a současného zklamání.
„To bys nikdy nepochopil …. „ vydechnul urážlivě ale zároveň posměšně Sasukeho hlas, který si Sakura moc dobře pamatovala – bylo to naposledy co jej slyšela.
„Přísahám … přísahám, že tě jednoho dne přivedu zpět!“ Sstačil ještě Naruto vykřiknout, když se zhroutil do bezvědomí …

Tohle se odehrálo naposledy co Sasukeho viděla. Tahle chvíle, tenhle moment, přesně tohle rozhodnutí … to vše předem ukončilo.
Ani nevěděla jak se to stalo ale ocitla se v náručí svého mistra. Objímal ji pevně, ale ne příliš. Přesně tak, jak si přála. Nedokázalo to přemoct její smutek ale stačilo to k tomu aby se necítila tak sama.
Sama… ten pocit ji najednou vyplnil celé myšlení a její smutek se drápal z těla ven. Cítila vinu, hořkost, vztek a neskutečnou bolest … bolest z toho, že už je nikdy neuvidí.
Pohlédla do obličeje svého společníka a spatřila jeho smutek. Slzy mu stékaly z očí a nezabránila mu v tom ani páska přes oko, kde skrýval Sharingan.Oba cítili stejný smutek ... ztratili je.

Nejhorší na tom však bylo to, že to věděli. Věděli, že jednoho dne – se Naruto a Sasuke utkají na život a na smrt. Byl to jejich osud … jejich cesta, která se právě naplnila.
Věděli, že je ztratí ale jak se na tuhle chvíli mohli připravit?
Sakura se zapřela do Kakashiho zad a pevně jej sevřela. Její nitro odumíralo bolestí, která rostla a ničila ji.
Chtěla umřít …chtěla aby se to nestalo … chtěla … jim říct, že takhle to dopadnout nemusí. Ale už je pozdě …

Naruto a Sasuke – dnešním dnem přišla o oba dva … navždy.
Zabořila tvář do Kakashiho těla a nechala se unášet smutkem, který nedokázala přemoci.