Bitva v údolí Bikouchuu

„Ty Naruto?“
„Jo?“
„Už jsi slyšel o tom, že nás chce dobýt Skrytá Mlžná?“
Tvář šestého Hokage byla známá svým půvabem a téměř andělskou krásou, které se až do teď dařilo popřít, že kdysi patřila jednomu naivnímu, hysterickému jouninovi. Teď to naopak vypadalo, že se ta stará, zapomenutá část Hokageho já vrátila a přinesla si s sebou zákon.
„Cože!?“
O něco později se rozletěly dveře do sídla Hokage a Naruto nakráčel dovnitř. Marně jej Shikamaru ujišťoval, že to bude jen chyba v papírech nebo jen dobře známý fakt, že je Naruto moc často nečte (a že má od těch dveří klíče).
Šestý se zastavil před velkým dubovým stolem, na kterém se tyčily ještě větší hromady lejster, a zařval na jeho obyvatele: „Proč mi nikdo neřekl, že nás chce dobýt Skrytá Mlžná!?“
Za hromadami papírů se ozvalo lehké zavrzání a ozval se tichý hlas staré sekretářky Shizune: „Protože ti zpráva o tom leží v kanceláři už dva týdny.“
Shikamaru pootevřel dveře do sousední místnosti. Zde se nacházel ještě větší dubový stůl a ještě větší hromady lejster. „Kde v kanceláři?“
Naruto odstrčil horní část prostřední hromady a nakoukl do stínů za stolem. „A to jsi mě nemohla ani upozornit!?“
„Já myslela, že ti to došlo – po tom incidentu s Mlžným velvyslancem.“
„On tady byl kvůli tomu!?“
„Jo, ale než ti to stačil říct, vzal jsi ho na ten trénink…“
„To byla nehoda!“
„Málem jsi mu usekl ucho,“ ozval se Shikamaru.
Naruto protočil oči. „Tak fajn, omlouvám se! Ale jak jsem mohl vědět, že kvůli tomu hned omdlí?“
„Byl to jen úředník. Ti nerozeznají ani svitek přivolání od toaletního papíru,“ dodal Shikamaru. „Co chceš dělat?“
Naruto se opět naklonil nad stůl. „Hoď mi sem mapu Konohy!“
Za stolem chvíli něco šustilo, než se Shizune zeptala: „Chceš hospodářskou, zemědělskou, průmyslovou…“
„Terénní prosím!“
Nad hromadami papírů přeletěla mapa s nadpisem: Turistická destinace Konoha. Naruto ji zachytil v letu a počal listovat. Shikamaru i Shizune za stolem jej napjatě sledovali – protože pokud se Hokage do něčeho takhle vložil, bude to stát za to. Konečně se Narutovy oči zastavily na jedné jediné straně a jednom jediném místě. A zvolal: „Ha!“

„Tohle nevyjde,“ pronesl Neji kritickým tónem.
Šestý s povzdechem svěsil ramena a znova přistoupil k velké tabuli, na kterou nakreslil ukázkový plán bitvy. Jeho přátelé si museli přiznat, že v umění nikdy příliš nevynikal. „Poslouchejte – je to úplně jednoduchý! My budeme tady! Ninjové z Mlžné přijdou odtud! My je napadneme odsaď! Oni se přesunou sem a pak…“
Ten-Ten zvedla ruku. „Dotaz: Kdeže to budeme my?“
Šestý hlasitě zaúpěl. „Sai, mohl bys mi trochu pomoct?“
Sai vstal s úsměvem ze židle, popadl křídu a houbu a během pěti minut nakreslil dokonale přesnou mapu, kterou by schválil každý kartograf.
Naruto jej poplácal po rameni. „Díky!“
„Stejně si myslím, že to nevyjde,“ oznámil Neji stejně kritickým tónem, jako před chvílí.
„Myslím, že bychom teď neměli dělat žádné unáhlené závěry!“ řekla Hinata, ve snaze zabránit dohadování, a vstala ze své židle.
„Podle toho, co jsi nám právě řekl, je jich alespoň tisícovka,“ ozval se Kiba. „To si každej máme vzít na starost stovku?“
„No tak, snad nebude tak zle…“ řekla Hinata.
Shikamaru prolistoval několika formuláři. „No, podle odhadů jsou jich tři tisíce dvě stě třicet dva. To na každého vyjdou alespoň tři stovky…“
„Jenže ty si žádný stovky brát nebudeš!“ Ostrý hlas Ino Yamanaky rozřízl zbytek poklidné atmosféry schůze. „Čekám tvý dítě a to si přece nemůžeš vzít na svědomí!“
„Podívej Naruto,“ ozvala se Ten-Ten. „Víš, že za tebou vždycky stojíme! Ale i kdybychom my chtěli, stejně o tom musí rozhodnout koncil vesnice!“
Naruto pomalu zamrkal. „Kdože?“
„Vesnický koncil,“ zopakoval Shikamaru. „Teď prý sídlí v hlavách Hokage.“
Naruto se podrbal ve své blond kštici. „To zní docela děsivě…“
„Myslím ty vytesaný nad vesnicí,“ vysvětlil Nara junior. „Podle jednoho starýho zákona musí vesnický koncil schvalovat každou válku, boje a rozvody.“
„Cože!?“ vyjekli všichni, kteří se za těch několik let úspěšně spárovali.
Shikamaru pokrčil rameny. „Na mě nekoukejte, já si to nevymyslel.“ A byl šťastný, protože s Ino sňatek neuzavřeli…

Vesnický koncil tu vždy byl, je a pro cca příštích padesát let s tím určitě nehodlá přestat. Ale protože se na kondici jeho členů již podepsal čas, pro větší důraz na svoji hodnost se rozhodli přesídlit do dutých hlav pěti Hokage, vytesaných na skále nad vesnicí. A právě tam se vydal Naruto – vylézt na Minatovu podobiznu bez jistícího lana, pro něj nebyl žádný problém. Vzhledem ke všem zážitkům z jeho mládí se to jevilo spíš jako rozcvička.
A tak se, se svaly řádně protaženými, ocitl v Minatově oku, sloužícím jako okno pro poradní místnost Vesnického koncilu.
„Zdravím!“ zahlaholil, když seskakoval na podlahu.
Odpověděla mu jediná postava v místnosti, podřimující v kožené klubovce, která se s trhnutím probudila. „U všech pěti, co tu pohledáváš, mladíku?“ vyjekla a stáhla si přes obličej tmavou kápi.
Naruto si se zájmem prohlížel naleštěné kulaté stolky, broušené karafy s nějakým hodně alkoholickým obsahem a perský koberec na podlaze. „Máte to tu moc pěkný! A kde jsou vlastně ostatní? Tohle je poradní sál, ne?“
„Kdybys přišel dveřmi, věděl bys, že nejsou úřední hodiny!“ odsekla postava v kápi.
„To mě mrzí, ale já mám jednu hodně důležitou věc na projednávání!“ odpověděl Naruto. „Takže je koukejte jít vzbudit, nebo co to teď vlastně dělají, protože já mám na spěch!“
„Dovol!“ vyhrkla postava podrážděně. „Kdo si myslíš, že jsi!?“
Naruto jí věnoval trpělivý pohled: „Já jsem Šestý!“
„To mi došlo!“ Postava si s povzdechem sundala kápi.
Naruto vytřeštil oči: „Koharu?“
Malá ústa uprostřed vrásčité tváře se zformovala v úsměv. „Copak? Čekals, že už budu pod drnem, he?“
Naruto sledoval, jak přešla ke dveřím. „Ne, to mě ani nenapadlo…“
„Tak na co čekáš!? Nemáme na to celej den!“

Další část vesnického koncilu zastihli kousek za vesnicí, na místě s úžasně posekanou trávou a hromadou malých dírek v zemi, u kterých byly zabodány praporky. Homura, který stál poblíž jednoho z nich a v rukou svíral podivnou hůlku, si jich všiml a hlasitě zapískal. Naruto nestihl říct ani Á a všichni členové koncilu měli na hlavách černé kápě.
„Tak jo hoši, dohrajem to zítra!“ Homura odložil hůl a vydal se jim vstříc. „Naruto! Jak vede našemu šestýmu? Už ses dlouho neukázal! Tys ale vyrostl!“
Naruto úspěšně unikl seniorově pokusu o zničení jeho střapatého účesu. „Jo, mám se fajn, taky vás rád vidím…“
„Přišel s náma probrat ten útok z Mlžný,“ vysvětlila Koharu.
„Útok z Mlžný?“ Homura se podrbal na kápi. „To už jsou dva týdny, máš trochu zpoždění.“
„Já vím. Měl jsem nějaký neodkladný záležitosti…“ ospravedlnil se Hokage. „Můžem to probrat někde v soukromí?“
„Ale jasně! Pojďme do poradního sálu!“ zavelel Homura a s kápí staženou do obličeje se do Naruta zavěsil. „Veď nás, s tou kápí toho moc nevidíme…“

Trvalo asi půl hodiny, než se všichni členové vesnického koncilu sešli v poradní místnosti. Byli to bezpochyby lidé, které Naruto znal, ale protože měli všichni na hlavách své tmavé kápě, neorientoval se v nich příliš snadno.
„Takže, přemýšlel jsem nad tím a…“ začal Naruto.
Načež byl hrubě přerušen jedním členem koncilu, který si hověl v polstrovaném kolečkovém křesle. „Ne tak rychle, synku! Neslyšel jsi o tom, že než koncil o něco požádáš, musíš projevit trochu úcty?“
Naruto se zamyslel: „To mám jako složit všem poklonu?“
„Ne!“ Drbla do něj Koharu. „Tím chce říct, že každý Hokage obvykle přinesl nějaký dar.“
„Vážně?“ Naruto zvedl obočí. „A kdy to bylo naposled?“
„Tsunade vždycky donesla nějaké saké,“ rozvzpomněl se Homura.
„Jenže já na tohle nemám čas,“ ospravedlnil se Šestý. „Mám už plán, jak všechny Mlžný ninji zastavit, když…“
„Jenomže my taky nemáme čas, Narutóó…“ ozval se další člen koncilu, vyslovující Narutovo jméno chraplavě syčivým způsobem.
„Jo, ještě jsme nedohráli ten golf,“ přisvědčil další člen koncilu.
„Ale - ale já…“ vykoktal Šestý.
„No, co budeš dělat, Narutóó?“
„Fajn!“ rezignoval Hokage. „Co chcete?“
Homura si začal mnout vrásčité ruce. „No, hodili by se nám nějaké golfové vozíčky… To víš, máme nejlepší léta za sebou a nebaví nás ploužit se od jedné jamky k druhé!“
„A já se nemůžu vůbec ploužit,“ připomněl se invalidní člen koncilu, ze svého křesla.
„A já chci terárium pro své miláčky, Norutóó…“ ozval se syčící člen koncilu, načež mu z rukávu vylezla užovka. Všichni se na něj nechápavě otočili. „Ehm, každý máme něco,“ dodal.
„Dobře, pošlu vám dvoukoláků i s oslama, kolik budete chtít!“ přikývl Naruto a vytáhl mapu Konohy. „V mém plánu jde o to, zastihnout Mlžnou armádu v…“
„S osly?“ zopakoval Homura. „Ale ti vždycky strašně kálejí a rozrývají trávník…“
„A co moje terárium, Narutóó?“
Šestý si povzdechl. „Dobře, pošlu nějaké genniny…“
„To je turistická mapa?“ zeptala se Koharu.
Naruto obrátil tvář ke stropu a tlumeně zaúpěl. „Jde o to, zastihnout Mlžnou armádu v…“
„Narutóó, ptal jsem se na to terárium!“
„… v údolí Bikouchuu, kde je můžeme sevřít do kleští, takže…“
„On mě vůbec neposlouchá!“
„… takže jim veškerá početní převaha bude…“
„Narutóó!“
„… k ničemu!“
„V údolí Bikouchuu?“ ozvala se Koharu. „To si děláš srandu ne?“
„Náhodou, myslím to naprosto vážně!“ potvrdil svá slova Naruto.
„Ale víš, jak to dopadlo minule, ne?“ přidal se Homura. „Použil si Rasengan a zničil přes dvě stě hektarů lesa!“
Naruto zavrtěl hlavu. „To si nepamatuju!“
„Ty možná, ale Greenpeace si to pamatují dobře,“ odpověděla Koharu.
„Greenpeace?“
„Ta skupina ztracených ninjů, co se tě celý život pokouší bojkotovat!“
„Akatsuki?“
„Ne, tihle nosí hábity se zelenými čtyřlístky…“
„A jaký je v tom rozdíl?“ nechápal Naruto.
Homura raději mávl rukou. „Zapomeň na to!“
„Navíc, tohle je boj za svobodu Konohy!“ dodal Hokage. „Co jim na tom může vadit?“
„Zničil jsi dvě jelení obory a vysušil čtyři močály, kde žily šípové žáby…“ připomenula Koharu.
„Šípové žáby? O těch jsem neslyšel.“ Naruto zavrtěl hlavou.
„Jo, protože vyhynuly,“ dodala Koharu.
Naruto se rozhodl ji ignorovat a raději dopovědět svůj plán: „Prostě na ně v údolí počkáme a vezmem si jednoho po druhým! Kdo je pro?“ S úsměvem se rozhlédl po zvednutých rukou… jenomže žádnou neviděl.
„Promiň, Narutóó!“ ozval se člen koncilu s užovkou. „Ještě nevím, jestli dostanu to terárium!“
„Jaký terárium?“

„Je vážně hezký, že dodržuješ tradice, ale neměl bys to tolik přehánět!“ řekla Sakura, než přitiskla Narutovi stejk na monokl. „To jsi na zpáteční cestě nemohl jít dveřmi?“
„Tady nejde o tradice… au!“ odpověděl Hokage. „Vyhodili mě z okna!“
Sakura na něj upřela vážný pohled: „Nechal ses vyhodit z okna členy koncilu? Vždyť je jim v průměru přes sedmdesát!“
„Bylo to třicet agresivních důchodců!“ ospravedlnil se Naruto a přitiskl si stejk na oko. „Co bys dělala ty?“
„Co bych dělala já!?“ zopakovala Sakura. Vstala a s rukama v bok a rozkročenýma nohama se postavila přímo před něj. „Rozhodně bych tu neseděla jako baba a šla na věc!“
„He?“ nechápal Naruto.
Sakura jej znala celý svůj život a dobře věděla, že když se mu snažíte říkat věci oklikou, obyčejně z toho vyvodí něco úplně jiného. Takže Naruta jednoduše popadla za límec a prohlásila: „Kašli na koncil! Koukej si sbalit nádobíčko a naklusat do údolí, nebo se naštvu! A nazpátek se stav v obchodě, dochází nám majonéza…“

Údolí Bikouchuu bylo takřka prázdné, až na ohromné množství moskytů, lučních kobylek, lesních včel, klíšťat a velice otravných ninjů v hábitech s motivem zelených čtyřlístků, kteří Naruta pronásledovali z oněch otravných tvorů nejvíc, a které musel odvádět opačným směrem pomocí stínových klonů. A když už Narutovi připadalo, že nebojuje s nepřátelskou vesnicí, ale se svojí vlastní zemí, narazil na první Mlžné ninji!

Následující bitvu nikdo z historiků příliš nepopisoval – byla totiž zcela jednoduchá. Ono taky, kromě stovek mrtvých ninjů, hektarech padlých stromů a hromady klonů Naruta Uzumakiho se spoustou Rasenganů v ruce, není moc co zmiňovat. Dá se snad jen říct, že zhruba po čtyřiceti hektarech zničeného lesa a pět seti mrtvých útočníků, si Mlžná armáda přiznala, že útočit na Listovou nebyl zrovna dobrý nápad a že je doma čekají manželky. A tak se sebrali a než Naruto řekl Á byli pryč.
Problém nastal, až když to Á řekl. Do pusy mu totiž vletěl prchající brouk Bikouchuu, poslední žijící exemplář, který prchal ze zničeného porostu. Šestý Hokage neměl ani čas na vymýšlení posledních slov, neboť se místo toho začal rychle dusit.
Mohlo to být vše, ale hezká smrt určitě ne…

Marně čekala Sakura na majonézu. Naruto měl v kapse jenom instantní ramen…

O rok později zaznamenali Greenpeace masový výhyn určitých druhů ptáků, živících se převážně broukem Bikouchuu. Po nich následovaly druhy kočkovitých šelem, které je lovily.
O sto let později vyhynulo lidstvo.