Tadaima

Tadaima.
První slova, která jsem od něj slyšela pokaždé, když se vrátil. Poté zasunul dveře, zul se a tiše nakračoval po tatami, snažíc se utajit svou přítomnost. Nerad na sebe upozorňoval.
Jako kdyby ani nevěděl, že se nachází v klanu plném ninjů. Jako kdyby si myslel, že si ho nevšimnu. Možná jsem mu tu podvědomou hru na kočku a myš kazila, když jsem za ním pokaždé přišla a přivítala ho doma. Ale tak to matky přece dělají, ne?
Usmál se. Málo a nevýrazně, ale přesto ano. Poté se odebral dozadu na dvorek, kde pokud měl čas, cvičil se Sasukem házení kunaiů a shurikenů. Jak se můj druhý syn zlepšuje, to se dalo poznat podle rozryté kůry stromů. Z malých ranek vytékala míza, jako krev z oběti. Je zvláštní, jak si jsou lidé a rostliny podobní.
Když Sasuke vyrostl, začal trénovat s ostatními dětmi. Tím jako kdyby z Itachiho života něco zmizelo. Sice neměl na tréninky se Sasukem moc času, ale když se našla chvíle, tak ji využil. Věděla jsem, že svého bratra opravdu miluje.

Irasshai.
Takto jsem je všechny vítala. Své syny, manžela...
Fugaku byl vždy spíše uzavřený, přísný a vyžadoval disciplínu. To ano. Ale pod tvrdou a nepřístupnou maskou se nacházelo laskavé srdce. Bylo mi umožněno poznat jeho dobrou stránku, něco v něm, díky čemu jsem se do něj také zamilovala. Část jeho osobnosti se přenesla i na Itachiho, i když on měl ještě něco dalšího, čím se odlišoval. Nebyla to jen genialita, díky které dokázal ovládnout Sharingan v osmi letech. Celá jeho osobnost byla něčím jiná. Jako kdyby ani nebyl Uchiha.

Všechnu práci za ten den jsem měla hotovou. Seděla jsem u stolu, pila čaj a čekala, až se vrátí. Když se začalo stmívat, pocítila jsem první vlnu starostí. Naštěstí nebyly mé obavy oprávněné, protože pár chvil nato jsem zaslechla tiché odsunutí dveří. Ale potom už nic. Žádný zvuk, žádné pozdravení, žádné Tadaima. Zvedla jsem se a po paměti došla do předsíně. Byl tam.
Jakmile mě zahlédl, na tváři se mu usadil zvláštně polekaný výraz. Odvrátil se.
„Irasshai,“ řekla jsem téměř šeptem, i když jsem si to v tu chvíli neuvědomila. Nereagoval. Chtěla jsem se ho zeptat, co se stalo, ale přerušil mě jediným pohledem.
„Nechtěl jsem to udělat... ale musím. Stejně by místo mě poslali někoho jiného.“
„Co se děje?“
„Klan Uchiha se stal příliš silným a podle některých i nebezpečným pro zájmy vesnice. Rada chce, aby zmizel.“ Jakmile jsem si dokázala srovnat v hlavě to, co jsem právě slyšela, zatmělo se mi před očima a instinktivně jsem ustoupila o krok dozadu. To není pravda, určitě ne...
Vzápětí se mi realita krutě vysmála do očí, když začal vytahovat zbraň.
Čím jsem si to zasloužila?
Věděla jsem, že Itachi mě svými schopnostmi už mnohanásobně převýšil. Že nemá cenu odporovat, utíkat ani bojovat. Takto jsem si svou smrt nepředstavovala.
Už jsem neposlouchala, co říká. Z nějakého důvodu mě pálily oči a v mysli mi vyvstávaly věci, které už nestihnu. Chtěla bych vidět, jaký ze Sasukeho vyroste ninja... chtěla bych zažívat tu všednost dne... jednoho dne bych možná opět chtěla být kunoichi. Uvažují takhle všichni lidé před smrtí?
Moje mysl křičela. Tak už mě zabij, udělej to, vždyť to není tak těžké! Jako kdybych ho chtěla provokovat.
A pak jsem to ucítila. Něco kovového mi projelo tělem jako blesk. Co mě vyděsilo, byla ta bolest. Chtěla jsem křičet, ale cosi mě zastavilo. Má přece vyvraždit celý klan, že? Všichni tu zemřeme... možná to tak má být. Možná...
Zhroutila jsem se na zem. Zachytil moje bezvládné tělo a jemně mne obejmul. Jak zvláštní rozloučení matky se synem...
Zůstal se mnou až dokonce. Když se mi jakoby z velké únavy začaly klížit oči, stále jsem cítila dotyk jeho kůže, něco, co mi dopadalo na zátylek – jako kdybych netušila, že to byly slzy -, a to, jak se mírně třásl, potlačujíc vzlyky.
Ne, skutečně jsem si svou smrt nikdy nepředstavovala takto...
Ode dneška už nikdy neuslyším nikoho přicházet. Nikdy nikoho nepřivítám.
Bude mi to chybět.