Víc dobra

„Nesmíš se bát! Musíš lidem ukázat co je v tobě! Musíš jim ukázat kdo jsi a jaký jsi!“
To byla slova jednoho z přátel Naruta Uzumakiho, když ho shodil ze stometrové skály. Naruto padal do hloubky pod ním. Jeho pád se mu zdál nekonečný. V uších se mu ozývala poslední slova co zazněla ve větru. Musíš jim ukázat kdo jsi a jaký jsi!
Vlasy mu povlávaly kolem obličeje, ruce i nohy měl roztažené do stran a unášel se pádem.
V mysli se mu zobrazoval náhled jeho vesnice, lidí v ní, všeho dobrého i zlého co zažil. Jak se říká, běžel mu celý život před očima. Nebál se smrti ani dopadu. Měl tolik zaplněnou hlavu, že nebylo místo na strach.
Zavřel oči. Proč ho shodil? Proč Naruto musí opustit svůj život takovým způsobem?
Letěl a nevěděl proč to má skončit.
Myslel na to, jak byl malý a vesničané se mu vyhýbali a stranili se ho. Bylo to nejhorší období jeho života. Bez matky, bez otce. Žil v slzách, samotě a strachu.
Jeho další myšlenka byla však odlišná. Měl plno přátel. A ti ho měli rádi. Přemítal si hry, blbosti, hlouposti a podobné jiné věci, které s nimi prožil.
Na druhou stranu měl i plno nepřátel.
Naruto otevřel oči. Nebyly plné slz ani smutku či radosti. Byly prázdné, bez života. Jeho hlava byla přeplněná zlými věcmi, co se mu v životě událi. Smrt jeho učitele, bolest v očích jeho přátel, když jim nedokázal včas pomoci.
Pomalu pohnul končetinami a přetočil se břichem dolů. Díval se přímo pod sebe na místo kam padal. Zat’al pěsti, zavřel oči a schoulil se do klubíčka.
Musíš lidem ukázat co je v tobě!

***

Nad vesnicí se objevila obrovská devítiocasá liška ve své plné velikosti a zuřivosti. Máchala ocasy a rozbíjela všechno, co měla v dosahu. Šlehala drápy a kousala všude kde to jen šlo. Rozmetala všechny domy a obchody na prach. Lidé utíkali a křičeli plni zoufalství. Ninjové se snažili bránit vesnici. Bodali do lišky. Pomáhali si různými technikami, snažili se ji obelstít, nachytat do pasti, prostě ji přemoci. Jenže devítiocasá liška nebyla k zastavení. Její oči byly plné nenávisti a odporu k tomu všemu.
S povzdálí lišku pozorovala ve stínu skrytá postava.
„Takhle jsem to nechtěl,“ zašeptala a skryla se do tmy. Její dlouhé bílé vlasy zavlály ve větru.

***

Po vesnici zbyla jen pustina plná trosek, dýmu, prachu a mrtvých těl. Foukal jemný vítr a nesl vzduchem křik a pláč mrtvých vesničanů. Doznívaly poslední pády zbylých trosek. Uprostřed toho všeho stál chlapec. Vítr mu čechral jeho ježaté blonďaté vlasy.
„Co jsem to udělal?“ Zavzlykal.
„Nic Naruto, neboj se,“ ozvalo se za ním.
Naruto se otočil a uviděl tam stát Jiraiyu. Znehybněl jako opařený.
„Jsi po smrti Naruto.“ Řekl Jiraiya a objal vykuleného chlapce.
„Ne,“ šeptl blonďatý chlapec. Jiraiya ho pustil a o krok ustoupil.
„Tohle všechno, co je kolem tebe, se odehrálo jen v tvé hlavě Naruto. Nezničil si vesnici.“ Pronesl Jiraiya s upřeným pohledem.
„Ale jak to,“ nevěřil Naruto a byl zmatený.
„Když si padal z té skály, všechny tvé myšlenky na zlo v tvém životě, tě dohnaly do těchhle představ Naruto. Probudil se v tobě vztek a chuť na pomstu za všechny křivdy, které se ti udály.“
„Ale to není možné, zdá se mi to? Je to sen?“ Chlapec se otočil od svého mrtvého učitele.
„Jste halucinace?“ Zeptal se.
„Ne Naruto. Jsem tady a stojím přímo za tebou.“ Odpověděl poustevník.
„Co se tedy doopravdy stalo, když stojíme uprostřed mé představy?“ Zeptal se blonďák.
„Je v tobě víc dobra, než si myslíš Naruto. Jsi nejlaskavější a nejupřímnější chlapec, co snad kdy žil. Proto, abys nezničil vesnici se tvá mysl rozhodla, že radši umřeš, než aby se stalo tohle všechno.“ Pronesl Jiraiya, pomalu se otočil a odcházel pryč.
Narutovi stékaly slzy po tvářích jako rozbouřené řeky.
Opravdu jeho život skončil.
„Naruto?“ Ozval se mužský hlas, který Narutovi zněl tolik povědomě. Zvedl hlavu a spatřil svého otce. Vedle něj stála matka a za nimi bylo plno dalších lidí, které Naruto znal. Asuma i Jiraiya se kterým před chvílí mluvil.
Ne neskončil. Začal nový život.