Jednorázovka
Už je to nějaký ten pátek, co se mi stala ta moje příhoda v poušti. Od té doby se toho hodně událo a já mnohého dosáhl. S mnichem, který mi tehdy vyprávěl příběh, o tom co se v té prokleté oáze skutečně stalo si stále dopisuji a dokonce se z nás stali nejlepší přátelé. Když mám čas, zajdu k němu na návštěvu a on ke mně. Povídáme si o všem, co se děje ve světě, jakých úspěchů jsme dosáhli, trénujeme spolu a hlavně chodíme na saké a za…, však to znáte.
Chcete, aby som písala o láske? Mám vám vysvetliť, čo pre mňa znamená Valentýn? Aby som pravdu povedala, dlho som o tom neuvažovala ... Mám skôr rada zbrane a ninja techniky, ani pekné oblečenie mi nie je cudzie, ale zamilovanosť? O nej by vám snáď mohli porozprávať iní. Pravda, jeden príbeh by tu možno bol - napoly zabudnutý a celkom určite nepodstatný - taký príbeh, ktorý hodnotíme povrchne ako jeden z mnohých, ale ktorý nás v skutočnosti zasiahne omnoho viac, ako sme si schopní pripustiť.
„Jsem nikdo.“
„Tak proč se někým nestaneš?“
„Copak nevíš, že pro nás je to nemožné?“
„Ale je, v dnešní den je všechno možné.“
„Prosím tě, čímpak je dnešní den od těch ostatních tak výjimečný?“
„Je přeci svatý Valentýn, svátek zamilovaných.“
„Láska, je jen další cit, který jsem nikdy nepoznala.“
„Možná je čas to napravit.“
„Není a už nikdy nebude.“
„Ale bude, o to se já postarám.“
„Nemám o to zájem, copak to nechápeš?“
Byl krásný den 14. února. Ptáčci pěli jako ti nejlepší zpěváci. Naruto nic neměl na práci, a tak se jen tak procházel po Konoze s rukama v kapsách.
„Hoj Naruto." Naruto se otočil a spatřil Jiraiyu. Usmál se.
„Hoj Ero-sennin."
„Pššt! Naruto, kolikrát ti mám říkat, že mi tak nemáš říkat. A už vůbec ne na veřejnosti! Zničíš mi mou reputaci." Naruto se začal chechtat a popadal se za břicho.
Dívám se na měsíc, jak si líně pluje po noční obloze poseté zářícími hvězdami. Jeho svit je dnes tak jasný a překrásný. Opřu se rukama o dřevěnou podlahu, nastavím mu svoji tvář a nechám jeho stříbřité paprsky dopadat, přitom si představuji, jak mě láskyplně laská.
Sním o tom jak společně plujeme po nebi a díváme se dolů na zem a zvědavě nakukujeme do oken, co lidé dělají. Smutně si povzdechnu, když si uvědomím, že to vše je jen můj sen, má představivost, kterou bych chtěla, aby byla skutečná.
„Vstávej!"
„Hm... ještě chvíli," otočil se a polštářem si schoval hlavu před slunečními paprsky.
„Máš práci. Tak vstaň!" Ignoroval ji. „No tak... vstaň už. Vychladne ti snídaně!" strhla mu peřinu.
Pustil polštář, otočil hlavu a pomalu pootevřel oči. Zamrkal. „Co je za den?"
„Středa a už je 7:50."
„Vlídný zloděj. Kdo to vymyslel?“
„Vím já? Asi učitel.“
„A to máš napsat do zítra?“
„Jo.“
„A kdy vám to zadal?“
Boruto nakvašeně sledoval svoje neposedné palce u nohou.
„Vsadím se, že jsi na to měl aspoň měsíc a teď to zase honíš na poslední chvíli!“
Za normální situace by Boruto zauvažoval, jak je možné, že jindy ta hodná, milá mamka dokáže být tak protivná, ale teď měl sto chutí jí odseknout něco jadrného. Bohužel si to nemohl dovolit, potřeboval ji.
„Chtěla bych mít kousek nebe.“
„K čemu ti bude?“
„Já nevím.“
„Proč ho teda chceš?“
„Copak nevidíš jak je překrásné?“
„Vidím jen modrou plochu s bílými cákanci. Nic úžasného.“
„To je tím, že nejsi romantik.“
„Ty snad jo?“
„Ano jsem, copak to není poznat už na první pohled?“
„Ne to teda není, spíš to vypadá, že jsi také jedla ty houby, co jsme našli před dvěma dny.“
„Já vám říkala, ať je nejíte, ale vy ne, že se vám nic nemůže stát.“
(Omlouvám se za kvalitu takřka zapomenutého příběhu o mých prarodičích a i o zavádějícím názvu, neboť jsem nesehnala dostatečný materiál pro ucelený děj. Takže je to z poloviny smyšlenka. Dokonce ani v Archívu o tom dni nepadla ani zmínka. Jen Sandaime o tom dni mluvil dosti vyhýbavě. Úplné svědectví by mohl podat jen záznam, držený v rukou přímého potomka Madary, nikdo přesně neví proč Madara udělal to, co udělal; Uchihy Itachiho… jakožto nehledanějšího nukenina se ptát nemohu, ani nevím, kde jsou všechny jejich znalosti ukryty, navíc je to nepřítel Konohy, proto je příběh tak chudý na podrobnosti. – pozn. samotné autorky; Godaime Hokage)
14. únor.
Pro mnohé to byl slavnostní den, svátek zamilovaných.
Pro něj… Pro něj to byl den, který by nejraději vymazal ze svého života. Jeho dosavadní už tak šílený život byl náhle otočen o sto osmdesát stupňů.
Byl to totiž den, kdy mu dali vybrat mezi jeho rodinou a Konohou. Datum vykonání mise bylo neznámé, tudíž k té příšernosti došlo mnohem později. On se tím však celou dobu užíral. Svého rozhodnutí nelitoval, věděl totiž, že kdyby měl zvolit znovu, zvolil by stejně.
Ten den nesnášel i z jiného důvodu.
“Haló? Haló! Je tam niekto?” volal a päsťou búšil do starej ošarpanej brány. “Nutne potrebujem vstúpiť na váš pozemok!”
To je ako naschvál.
V to nedeľné ráno sa Shino nečakane dostal na stopu nesmierne vzácneho druhu chrobáka Kikaichuu, ktorý by klanu Aburame odomkol cestu k novým ninja technikám. Odvtedy, čo ho klan spozoroval pred siedmimi rokmi, zľahla sa po ňom zem a o chrobákovi sa začalo hovoriť ako o legende. Preto v to ráno, vracajúc sa z misie, nemohol Shino uveriť vlastným očiam, keď sa Kikaichuu zjavil na pastvine priamo pred ním. Jeho oranžovo-žltý pancier splýval s okolitými kvetmi, no chrobáka prezradili nápadne dlhé tykadlá. V momente, čo ho zazrel, Shino stuhol na mieste. Chrobák nehybne sedel na jednom z listov nechtíka.
Když se včera společně vrátili z mise, neměl už náladu na nic. Prostě jen zalehl do postele a usnul. Na rozdíl od něj se hnědovlasá dívka pustila do práce. Právě kvůli misi neměla vůbec čas na přípravu, zbývalo jí už jen málo času. Její jedinou záchranou bylo, že černovlasý mladík v klidu pochrupkávál o dvě místnosti dál. Tak fajn, tohle zvládne!
„Má paní, umíráte.“
„To je vše, co jsi mi chtěla říct?“
„Myslela jsem, že je to důležité.“
„Možná pro tebe, ty ubohá lidská trosko, ale pro někoho jako jsem já, je to nicotné jako včelí bodnutí.“
„I to, ale může zabít.“
„Jsi nějaká drzá. Mám ti snad vyrvat jazyk, abych ti připomněla, jak se máš ke mně chovat?“
„Ne, má paní.“
„Dobře. Pověz mi tedy, na co podle tebe umírám. Ať alespoň nějak nahradím ten ztracený čas s tebou.“
Neslavím své narozeniny, protože mi tolik připomínají moji minulost, kterou se snažím každý den zapomenout a jít dál. Je to ovšem nemožný úkol, zvláště, když na mém rameni sídlí jeho odkaz. Trvalá připomínka toho, kým jsem kdysi byla. Jeho otrokem! Jeho hračkou! A pokaždé mi v den narozenin tupě bodá na onom prokletém místě, takže je trávím snahami si nevšímat té bolesti, prostě jen přežít další den s touhou odříznout si rameno a mít jednou provždy pokoj. Takové bylo mé přání. Nikdy se nesplnilo. Možná. Jenže letošní narozeniny byly jiné, bylo to poprvé, co jsem necítila tu otupující bolest, ale jen ohromnou radost z takové maličkosti, kterou jsem dostala od blízkého kolegy a přítele. Tak moc jsem byla dojatá.
Dívám se do kalendáře na to červeně zakroužkované datum. Říkám si, že to není možné, že to nemůže být už dneska. Polije mě hrůza. Co budu dělat? Nic nemám koupenýho ani uvařenýho. Počkat, já vlastně neumím vařit, jen ohřívat. Ale i tak jsem totálně v háji. Jediný mí štěstí je to, že jsem ho včera poslal na misi. Za jak dlouho by se tak mohl vrátit? Jak dlouho může trvat pobít pár lidí a vymlátit z lidí výpalné za ochranu?
„Skúška! Skúška! Toto je test nahrávacieho zariadenia, vynájdeného za účelom toho, aby som nebol odkázaný na asistenta, zapisujúceho, čo mu nadiktujem. Mám totiž dobrý dôvod, aby do mojich plánov nevidel niekto cudzí. Za jeho vznik a za jeho prínos pri mojej práci vďačím konexiám môjho priateľa Chamarua vo výskumných kruhoch. To iba tak na okraj.“
Fuu se ráno vzbudila, párkrát se nevrle protáhla a pořád trochu rozespale se ohlédla po pokoji. Citronově zbarvené stěny odrážely první ranní světla procházející skrz skla tří velkých oken. Pokojík byl poměrně uklizený až na hromadu prádla před skříní, každou chvíli se sesypávající hromádku dokumentů, několik na stole pohozených knížek a dvě přezrálá jablka ze sobotního rána.
Pomalu se probouzím. Hlava mi třeští a v puse mám jak v polepšovně, jako bych snad celou noc závodila s Raikagem v pití. S námahou otevřu oči, ale vidím jen tmu, černočernou tmu. Chci si dát hlavu do dlaní, abych utišila ten kolotoč, ale něco mě zastaví. Kovové zachrastění. Začíná mě jímat neblahé tušení, velmi neblahé tušení.
Znovu pohnu rukama. Ucítím, že je něco špatně. Ne se řetězy, ale se mnou. Pohnu jimi znovu, ale uslyším jen jedno zachřestění. Měly by být dvě a ne jedno. V nitru začínám panikařit. Ledový pot mi pomalu skrápí čelo.
(útržek z Nejiho vyprávění; 14.02.)
05:17
[i]Ten den jsem se probudil už docela časně. Nemohl jsem spát z pocitu nadcházející mise s TenTen. Upřímně, nebyl jsem rád, že jsem měl jít do takové mise zrovna s ní, i když to byla jen C mise. Vůbec se mi nemohla rovnat v síle ani v obraně. Chtěl jsem jít sám, ale Tsunade-sama mě donutila.
Bylo půl páté, když jsem si ustlal lůžko a jal se věnovat své ranní očistě. Kdybych jen býval tušil, co se ten den stane, asi bych jednal jinak, ale to dalece předbíhám událostem.
Už je tady zas. Ten blázen, šílenec, naprostej cvok, kterej si ještě ke všemu hrdě říká „Zelená šelma z Listové“. Stejně si myslím, že je to jen kvůli tomu zelenýmu elastickému trikotu, ve kterém vypadá jako naprostej debil, jinak totiž šelmu nepřipomíná ani omylem. To tlusté obočí, účes podle kastrolu, typický pako, jen nevím, proč si muselo za oběť vybrat zrovna mě.
