Slohovka

„Vlídný zloděj. Kdo to vymyslel?“
„Vím já? Asi učitel.“
„A to máš napsat do zítra?“
„Jo.“
„A kdy vám to zadal?“
Boruto nakvašeně sledoval svoje neposedné palce u nohou.
„Vsadím se, že jsi na to měl aspoň měsíc a teď to zase honíš na poslední chvíli!“
Za normální situace by Boruto zauvažoval, jak je možné, že jindy ta hodná, milá mamka dokáže být tak protivná, ale teď měl sto chutí jí odseknout něco jadrného. Bohužel si to nemohl dovolit, potřeboval ji.
„Mamiíí, že mi s tím pomůžeš?!“ Otočil se na židli do kuchyně s výrazem ‚ťuťu‘. Jestli následně nezabere ani ‚***u‘, tak bude mít zítra na hodině slohu zásadní problém znamenající zhoršenou známku v pololetí.
Hinata u válu zpozorněla. Á, už je tady ‚ťuťu‘. Za normální situace by se pobaveně zasmála, ale dnes už toho měla dost. Boruto byl lajdák a všechno ohledně školy řešil za 5 minut dvanáct. A bohužel vždycky jenom s ní. Rozhodla se ho trochu vytrestat, i když jí to trhalo srdce. „Já na slohy nikdy nebyla, musíš počkat na tátu.“ Co nejpřísněji zakrojila nůž do salátu.
Borutovi se zatmělo před očima. Tak to je konec. Táta a sloh! To si rovnou může dojít Shíňákovi pro pětku a vyjde to nastejno.
„Ale ten mi neporadí! Ten ani nepřijde domů.“ Zoufalý chlapec se posledního stébla chytal.
Hinata už už chtěla povolit, ale vtom se otevřely šoupací dveře a vběhla rozzářená Himawari. Za hlasitého „uíííí“ oběhla stůl a zamířila ke vchodovým dveřím. Borutovi se vznesl papír do vzduchu. „Hej, neblbni tady!“ rozkřikl se na děvče.
„Táta jde, táta jde, viděla jsem ho z okna. Jdu mu naproti…“ Poslední slova už zanikla v zuřivém jásotu u dveří.
„Tatí, já jsem dneska malovala! Tebe a mamku a taky pana školníka a tetu Sakuru, chceš to vidět? A Boruto zase zlobil!“
Naruto s Himawari pověšenou kolem krku nakoukl do kuchyně.
„Zdravím, miláčku! Co bude k večeři?“
Hinata ho odměnila ustaraným pohledem, Boruto nevraživým.
„Aha, tak já přijdu za chvilku.“ Zasípal, protože Himawari se přestěhovala na jeho záda a začala ho dusit. A náramně se bavila.
„Počkej, bude rámen s houbami a salát. Ale Boruto má napsat nějaký sloh a já teď nemám čas, mohl bys mu pomoct?“
Boruto naštvaně zapíchl pohled do země. „To stejně nedáš, je to trapný téma.“
Narutovi se konečně podařilo zpacifikovat křenící se Himawari.
„A o čem máš psát?“
„Vlídný zloděj.“
„Kdo to, proboha, vymyslel?“
„Já toho mám dost! To je snad jedno, hlavní je, že to je strašně těžký a mám na to mít zejtra hotový.“ Boruto praštil čelem do desky a zůstal ležet na pomačkaném prázdném papíře.
„No musíš na to jít logicky. Uvažuj nad otázkou. Kdo může být vlídný zloděj?“ Naruto se snažil působit způsobile a moudře, což šlo velice těžko, když u toho lechtal Himawari, která se strašně čertila a kopala ho nohou do brady.
Boruto zkoušel přemýšlet, ale v tom řevu se to nedalo. Mamka naštěstí zasáhla, než došlo k nejhoršímu.
„Tak nechejte toho! Himawari, přestaň zlobit tatínka a dojdi nahoru pro ty obrázky, co jsi mu namalovala. Za chvíli bude večeře.“
Himawari se ještě chvíli pokoušela zakousnout Narutovi do lýtka, když pak náhle otočila a vyběhla ven do poschodí.
Boruto horečně přemýšlel. „Hm, myslím, že vlídný zloděj je ten, kdo ukradne Chou-Chou brambůrky, aby nebyla tlustá.“
Hinatě upadla lžíce. Naruto se přemáhal, aby nevyprskl, ale navenek zachovat vážnou tvář a otočil oči v sloup. „Jo, myslíš to s ní dobře, ale to se holkám a o holkách říkat nesluší. I když… je to pravda,“ připustil.
Chlapec se zachmuřil. „Tak pak už teda nevím.“
„Podívej se, já bych na to šel takhle…“
…

Boruto Uzumaki
Kdo je vlídný zloděj?

Shodneme se, že zloděj je ten, kdo krade. A kdo krade, tak má většinou rád jen sám sebe. Vlídný je ten, kdo má rád ostatní a bere na ně ohled. Kdo bere ohled na ostatní a má je rád, tak je nemůže zároveň okrádat. Vlídný zloděj tak vlastně nemůže existovat, je to blbost. Anebo taky možná paradox. Leda by člověk neokrádal ostatní, ale sebe. Pokud člověk sám sobě potajmu ukradne např. cigarety a prodá je, tak zároveň krade, a zároveň je na sebe hodný a vlídný, protože neonemocní rakovinou. A ještě vydělá peníze, takže je vlastně rád. Problém nastane, pokud si ukradne třeba počítač. Sice neonemocní se zádama a očima, ale zase přijde o hry a o práci, takže na jednu stranu je na sebe vlídný, ale zároveň i naštvaný, že se tak okradl.
Anebo je tu druhá varianta, že krade, a je vlídný najednou. Mohl by teoreticky něco ukrást a druhý den by to šel vlídně vrátit, ale to se moc neděje, takže to asi nebude ta správná charakteristika.
Vlídný zloděj je podle mě i každý, kdo krade pro nějaký vyšší morální princip. Za vlídné zloděje tak můžeme označit všechny pohádkové hrdiny, co okrádali bohaté a dávali to chudým. Podstatné pak je, jestli jim to dali opravdu všechno. Když si hrdina nechává část loupeže pro sebe a staví si z toho zámek, tak není vlídný zloděj, ale vypočítavý zloděj. A to je velký rozdíl.
Myslím si, že vlídný zloděj je i můj táta. Musí být celý dny v práci a okrádá mě a sestru Himawari o čas, který bychom měli trávit spolu. Ale je to Sedmý Hokage a tvrdí, že musí řešit věci, které obohatí všechny. Má rád ostatní a chce, aby byl mír a všichni mohli žít v klidu. I já a sestra. Ale přesto nás okrádá, a to moc bolí. Možná takhle někde krademe všichni, abychom mohli jinde dělat radost. Možná jsme všichni tak trochu vlídní zloději. A možná dokonce musíme krást, abychom mohli dělat radost. Třeba je ta radost a dobro jen tak velké, jak moc nás nutí krást. V tom případě by táta musel být opravdu anděl.
Myslím, že dokud to sám nezkusím, tak to nezjistím.