Jednorázovka
Bez zájmu hleděl na papír před sebou. Prázdný prostor nad tečkovanou čárou v pravém dolním rohu čekal na podpis hokageho.
Jeho podpis.
S předstíranou pečlivostí tam otiskl razítko a pak několik jednoduchých znaků potvrdilo, že je vše v pořádku, aniž by to kdo předtím zkontroloval.
Přesto si ten papír dál nechal ležet před sebou.
[center]Ten moment nepoznáte. Nemôžete mi hovoriť, že ste to prežili tiež. Nesnažte sa chápať ma – nestojím o to, pretože viem, že to je pre vás nemožné. Aj keď si myslíte, že by ste mi mohli pomôcť, tak nemôžete. Aj keď si myslíte, že len preháňam, tak pravdu nemáte. Je mi jedno kto čo bude hovoriť a taktiež mi je jedno kto si čo bude myslieť. Nemusím vidieť vaše pohľady, aby som vedela čo bude nasledovať. Nemusím počuť vaše hlasy, aby som počula slová, ktoré ma budú odhovárať.
Seděl poblíž útesu, kde se lépe vidělo na hvězdy. Čekal tu na ni. Nemohl se dočkat času, až bude zase s ní. Všechny ocasy se mu chvěly nedočkavostí. Podíval se směrem k moři. Bylo klidné, jako lesklý mramor. Nebyla na něm vidět jediná vlnka, která by kazila tu podívanou, když se od moře odrážely všecičky hvězdy, které ochraňoval měsíc, před hrozivou tmou. Tanabata… svátek hvězd. Ano, všechny večery poblíž tohoto svátku byly plné hvězd. Bylo to až neobyčejně krásné a v tu chvíli uslyšel lehounké zašramocení.
Musela se usmát. Ráno přišla Sakura a koupila si malou bílou kytičku. Když se jí zeptala, pro koho je, vyplázla na ni jazyk a řekla, abych si hleděla svých kytek. Samozřejmě že byla pro Leeho. Ino není blbá, aby si toho nevšimla. Těch jejich letmých pohledů, tajných schůzek a všeho ostatního. A Lee právě rozrazil dveře elegantním kopnutím nohy a dožadoval se stejného narcisu pro Sakuru.
„Řekni mi prosímtě v čem držíš ty hůlky?“ zahleděla se na něj. S plnou pusou ji odpověděl: „V ruce, mami.“ Vstala od stolu a přešla k jeho židli. Hůlky mu vyňala z ruky a vzala si do parády jeho pravačku: „Vidíš ten malíček a prsteníček? Ták…“ manipulovala s jeho prsty a jemu to bylo nepříjemné. Styděl se. Vždyť ani neuměl držet hůlky a to z něj měl být zanedlouho ninja. On však ještě bojoval s příborem.
Začalo zase ráno a první pruh paprsků hřejivého slunce se mi prodral do postele. Jedním přimhouřeným okem jsem se snažil podívat směrem k místu, kde se objevovala ta věc, která si říkala o smrt, když se mě pokoušela probudit. Z postele se mi vylézat nechtělo, jelikož na mou maličkost se rozvalil pes a sladce si pochrupkával. Akamaru má naneštěstí tak lehký spánek, jak by měl ninja mít a tak i změna v mém tempu dechu ho probudila. To pako mi oslintalo celý obličej dřív, než jsem postřehl, že to dělá natož abych se stihl bránit.
Nenávidím nebo stále miluji?
Jsem naživu nebo už jsem dávno po smrti?
Je tohle realita nebo iluze?
Jsem slabá nebo silná?
Proč vždy stojím v povzdálí, a proč si sakra pokládám takové otázky?
...
Klid. Mír. A všudypřítomná spokojenost. Taková byla nyní situace ve Skryté Listové, jedné z velkých vesnic ninjů.
Naruto se procházel ulicemi. Ruce měl zastrčené v kapsách svých obvyklých oranžových tepláků, jejichž pas částečně překrývalo tmavomodré tričko s výrazným potiskem červenožluté spirály. Ofina zlatých vlasů trčících do všech stran mu mírně spadala do očí, čelenku, na kterou byl už od dětství tolik pyšný, nechal protentokrát ležet na nočním stolku ve svém pokoji.
„Jak se to mohlo stát, Hiashi-dono,“ zazní prostorem pobouřeně a rozčíleně hlas jednoho ze starších.
Obsahuje to spoiler na mangu, takže ak sa rozhodnete pokračovať, je to na vaše riziko! :)
Ticho... akoby niekto vypol zvuk zo sekundy na sekundu. Tak mi to pripadalo, keď som ho zahliadla.
Len šumenie mojej vlastnej krvi som počula v ušných bubienkoch a zrýchlený tep ma takmer roztrhol zvnútra. V hrudi mi narastala panika a valila sa žilami ako rozbúrená voda.
Den, kdy se znovu setkají.
Začátek července, byl jako vždy horký, ale nikomu to nebránilo v úsměvu a v práci. Všichni usilovně pracovali na znovuobnovení Konohy do její původní krásy a nic jako horko či strach je neodradilo od úsměvu. Všem se stále honilo v hlavě, že Naruto vyhrál a oni obnoví vesnici pro něj i pro příští generaci.
Pokaždé, když ji vidím, je zas o něco krásnější. Ve tváři má vždy ten milující úsměv, její křišťálové oči jsou neustále plné něhy, důvěry a pochopení. Miluju, když se její dlouhé vlasy lehce pohupují ve větru, zbožňuju pohled na to, jak si je jemně dává za ucho a stydlivě klopí zrak k zemi, zatímco jí tvář polévá ruměnec. Už jen díky těmto pár věcem je pro mě Hinata dokonalá…
Listí se pohupuje v letním větříku. Sedí pod stromem a pozoruje sestřenici, která se činí nedaleko. Jeho tým má volno a pro jednou chce vidět její pokroky. Kiba a Akamaru mají co dělat, aby se vyhnuli nebezpečným pěstím. S mírnou samolibostí se pousměje nad Hinatinými výkony. Má na nich velkou zásluhu.
Polední slunce začíná nesnesitelně pálit. Kurenai-sensei se rozhodne trénink ukončit. Všichni jsou zbrocení potem. Jen Shino vypadá, jakoby ani nezaznamenal oteplení. Zabalený v kabátě prolézá křovím. Beztak zase loví nějaký lezoucí hnus. Fuj.
„Čo do pekla?“ skríkla naštvaná Ino v momente, keď sa prebudila z krásneho spánku na otravný a nepríjemný zvuk urputného udierania do jej drevených dverí.
„Prečo mi to robia, veď sa mi sníval krásny sen o... Vlastne o čom sa mi snívalo?“ nevedela si spomenúť Ino,
„No to je proste jedno ale bolo to krásne!“ povedala zasnene, akoby sa chcela vrátiť späť do svojho sna. Neochotne sa postavila, podišla ku vchodu a otvárala dvere pretierajúc si oči chrbtom ruky.
Buch! Bum! Prásk! Tyto krásné zvuky, doprovázené nejlepším slovem katsu se rozléhaly kolem mě.
„Jak nádherné! Toto je opravdové umění! Umění je výbuch!“
[i]Půlka lesa v čudu, ale splnila svůj účel. To kvůli tomu mě vyhodili z vesnice. Že prý zničím vše, co uvidím. Vyhazuji to do vzduchu. Ale to je umění! Nikdo, až na pár lidí mé umění neuznává. Proč?
"Máte prianie na Tanabatu?" hlesla Tenten lebediac v teplej vode. Vlastne áno, dnes je Tanabata. Ino obrátila zrak k stropu, Hinata k hladine a Karin si so Sakurou vymenili ostré pohľady, no ani jedna neodpovedala.
Od pánskeho bazéna ozval huriavk. Z Narutovho kriku rozumeli len slová Tanabata, Sai, pipík a Sasuke. Posledné dve zapôsobili na väčšinu dievčat v bazéne. Sakura sa zdvihla, siahla po uteráku, vyšla z vody a nenútené si to zamierila k stene, k miestam, kde sa dala v dreve tušiť štrbinka. Karin ju, nestrácajúc čas s uterákom, sledovala.
„Mami,“ osloví mě až moc dospěle ten milovaný hlas. „Mami, posloucháš mě vůbec?“ ozve se znovu a já se konečně obrátím tím směrem tak prudce, že mi vzápětí lupne za krkem. Nakloním hlavu trochu do strany, pravou ruku natáhnu a sáhnu přes levé rameno dozadu, kde zmáčknu silně prsty aktuálně nejvíc namožené svaly. Trochu to pomůže, ale ne na dlouho, což vím. Fyzicky mi bude úplně dobře až pozítří, ale to nevadí.Ten mizivý okamžik, kdy budeme zase spolu, za tohle vše stojí. Nevyměnila bych to za nic na světě.
„Musíš!“
„Ale nemusím!“
„Ale jo!“
„Ale i ne!!“
„Nebuď takovej sobec Kuramo!“ zavřeštěl blonďák na zrzavou lišku.
„O to mi nejde! Nejsem nějakej pejsek, abych nosil větev s papírky!“ rozkřikl se Kurama a vzdorovitě hleděl Narutovi do očí.
