Sedmý den, sedmého měsíce

„Musíš!“
„Ale nemusím!“
„Ale jo!“
„Ale i ne!!“
„Nebuď takovej sobec Kuramo!“ zavřeštěl blonďák na zrzavou lišku.
„O to mi nejde! Nejsem nějakej pejsek, abych nosil větev s papírky!“ rozkřikl se Kurama a vzdorovitě hleděl Narutovi do očí.
„To není jen tak ledajaká větev, ale bambusová! A abys věděl…“ Kurama se odrazil a prudce vrazil do Naruta, který se svalil na zem. Kurama, ve své větší podobě a o váze třiceti kilo, seděl na jeho hrudi a packami držel jeho ruce.
„Jo, já vím. Pokud na ty lístky něco načmáráš, tak se ti to splní. Jo, jo, už jsem to slyšel snad milionkrát!“ vypálil Kurama a zavrčel na něj. Naruto se jen zamračil a Kuramu ze sebe setřásl, jako by to bylo peříčko. Posadil se a díval se na zmenšujícího se lišáka.
„No tak, nebuď sobec a udělej to aspoň pro ostatní,“ jakmile to řekl, už měl Kuramu opět na sobě a ocasy pevně obemknutými kolem jeho těla.
„Ne! Kolikrát to chceš ještě slyšet?!“ zavrčel a na čele mu vztekle tepala žíla. Naruto se usmál a s náhlým PUF! zmizel v obláčku kouře. Kurama uvolnil stisk a rozhlížel se po pokoji.
„Tak pojď se mnou a vysvětli to ostatním!“ to se od dveří ozval Naruto a s vrznutím otevřel dveře.
„Vrať se! To si ještě vyřídíme!“ a Kurama vyrazil za Narutem. Když sledoval narutovu stopu a běhal mezi ulicemi slyšel spousty věcí o Tanabatě. Právě běžel okolo květinářství, kde na chvíli ztratil stopu. U dveří stály dvě mladé dívky a potichu šuškaly o Tanabatě.
„Jaj! Už se nemůžu dočkat večera!“ zavzdychala menší hnědovláska.
„A ty myslíš, že já jo?“ ozvala se pobouřeně černovlasá dívka. „Ach, je to jeden z mých nejoblíbenějších svátku, doufám, že budou vidět hvězdy,“ zatrylkovala a vzhlédla ke zatmívajícímu se nebi.
„To jo, ale hlavně…. Myslíš, že se nám splní přání?“ posmutněla a pohlédla na své ruce ve kterých držela jeden z barevných lístečků, které se dávali při Tanatabě na bambusovou větvičku.
„V to doufám!“ vykřikla černovláska. „Tak poběž, ještě musíme sehnat ostatní,“ hnědovláska kývla a obě vyběhly neznámo kam. Kurama vzhlédl, a jakoby se něco uvnitř něj změnilo. Nedbal toho a vydal se dál po stopě vedoucí na opačnou stranu. Stopa vedla k Ichiraku rámenu a když vešel dovnitř připraven seřvat Naruta za jeho únik, zarazil se v polovině kroku, když spatřil, že zde sedí jen starší dáma a povídala si s Ayame.
„Už se nemůžu dočkat večera, až se budou věšet psaníčka na větev. Upřímně, doufám, že se mé přání splní,“ Ayame se jen zakroutila v bocích a šla něco připravit na pult.
„Má drahá, ale přeci jenom, to není jen a pouze o přáních!“ vyděsila se jen na oko stařenka. „Doufám, že znáš důvod tohoto svátku.“
„A ty snad víš o někom, kdo by ten příběh neznal?“ zeptala se s úsměvem na rtech Ayame. Máš šanci ho vidět. Pomyslel si Kurama a uši mu trošku poklesly. „Přeci každý zná příběh o Hikoboshi a Orihime, která umí tkát ty nejkrásnější šaty.“
„Správně, a víš, jak je to dál?“ zeptala se stařenka pobaveně a Ayame vykouzlila další úsměv.
„Samozřejmě, její tatínek jí tak zaměstnává, že nemá čas na lásku ani zábavu,“ Ayame trošku posmutněla, ale pokračovala dál. „Tatínek jí dovolil setkat se s pastýřem na druhé straně řeky a oba se do sebe zamilovali.“
„Ano, ale ona už nepředla tak nádherné šaty a otec se na ní zlobil, proto se s Hikoboshim může setkat jen jednou do roka. Jenže je tu další problém, nebeskou řeku není jednoduché přejít a proto jí pomáhají ptáci. A tudíž musí být čistá i obloha. Pokud je zakryta mraky, nemohou se setkat a musí čekat další rok,“ stařena také sklopila oči a Ayame jí mlčky pozorovala. Kurama také seděl a oči upíral do stěny krámu. Opět se v něm něco pohnulo a dál předstíral lhostejnost, ale už neměl vztek. Zvedl se a odešel. Před budovou chodil hustý zástup lidí a dětí, někteří měli na ramenou bambusové větévky a úsměvy na rtech, které vesele vyprávěli o tradici svátku.
„A vážně se mi to splní mami?“
„Ale jistě drahoušku. Tanabata je to nejhezčí, co jsem kdy zažila,“ nedaleko se parta děvčat dohadovala, co by si přály a když některá prohlásila, že by ráda šla s Narutem na rámen, jen se přidala další souhlasná za vzdychání. Kurama se neudržel a musel se uchechtnout.
„Tak to vidíš, nakonec se o tebe budou ještě prát. Ale mají smůlu, tvé srdce patří už jiné,“ rozběhl se a dál sledoval stopu.

Pomalu se stmívalo a po Narutovi ani stopy. Dokonce i Ino, Sakura, Hinata a ostatní nebyli k nalezení. Slunce se pomalu spouštělo k obzoru a klesalo stále níž. Konohu snad oběhl už šestkrát a stále nic. Kde jsem ještě nebyl, přemýšlej, ani jejich čakru necítím, jak to jen dokázali! Potichu zavrčel a vyskočil na střechu jedné z budov.
Rozhlédl se po vesnici a tiše mručel a nadával. A pak z ničeho nic vykřikl: „Naruto, koukej se ukázat, než změním názor!“ a pak si ještě počkej na odvetu! Vyčkával a vyčkával až uslyšel v hlavě Naruta: „A zkoušel jsi se podívat nad hlavy hokagů?“ Cože?! Prudce sklouzl pohledem z budov nad hlavy hokagů a nadzvukovou rychlostí vystřelil tím směrem. V mžiku tam byl a už opět seděl na Narutovi s naježeným hřbetem a ústy zkřivenými do jakého si úsměvu.
„Tak jsi konečně změnil názor, Kuramo?“ usmál se nazpátek a odhodil lišku stranou. Postavil se a zahleděl se kamsi nad Kuramu. Pohlédl tím směrem a uviděl obrovský bambus skoro velký jak on sám Při plné síle. Byli na něm ozdoby a spousty papírku. Přicházeli další a další lidé a děti, jen aby oslavili Tanabatu a papírky jen přibývali.
„Jak jste to mohli dokázat? Takový bambus snad ani nikde neroste,“ řekl a s bradou na zemi dále hleděl na obrovský bambus.
„Malé tajemství. Chceš tam dát taky jeden?“
„Co blázníš? Já nepotřebuji žádné stupidní svátky, aby se mi něco splnilo. Jsem přeci Kyuubi no juko, nejsilnější z ocasých démonů!“ vykřikl a zvětšil se do výšky dvou metrů. „Mimo to, máš tam svůj?“ Zeptal se, jakoby nic. A v tu chvíli viděli, jak se jejich přátele snaží proklestit cestu davem a tak jim vyrazili naproti.
„Je tam jeden, ale myslím, že je celkem vzato zbytečný. To co jsem si vždy přál, již mám. Přeci jenom přátele jsou to nejcennější, co na světě je.“
„Pro jednou s tebou musím souhlasit.“ Přikývl a sledoval ostatní lidi s dětmi. Ostatní se k nim již propracovali, ale on to nevnímal. Slyšel smích a radost a spousty praštěných přání, která měla být vyslyšena. Ze slunce zbyl již jen malý srpek a pomalu se schovával.
„Hej, Kuramo, vezmeš ten malý bambus?“ zašklebil se Kiba a ostatní s úsměvy od ucha k uchu sledovali jeho reakci. Taktéž se usmál a otočil se k nim čelem.
„Tu malou větvičku? No, budu doufat, že jí nezlomím,“ a vydal se k bambusovému stromku ověnčeného papírky a ozdobami. Každým dalším krokem Kurama rostl a rostl, až měl téměř šest metrů. Za ním v zástupu šli jeho přátele a obzvlášť Naruto s Hinatou nenápadně se na sebe usmívajíc, značili, jak úžasný je tento okamžik. Už byl pod bambusem, který byl znakem Tanabaty. Ještě se trošku zvětšil a dvěma z devíti ocasů objal stonek bambusu. Poslední paprsky slunce naposledy osvítily Konohu a se zapálením prvních ohňostrojů a pochodní se strom přání zvedl a vydal se na dlouhou pouť Konohou. Vesnicí se ozval ohlušující rámus a halasné výkřiky oznamovali, že hvězdná švadlena mohla na křídlech nebeských ptáků znova navštívit svého pastýře. Nebe bylo krásně čisté a tak již nic nemohlo bránit k jejich šťastnému shledání.
Kurama se usmál a uvnitř hlavy slyšel a cítil Naruta spolu s Hinatou.
„Splní se ti tvé přání Naruto-kun?“ zeptala se Hinata.
„Ne,“ odpověděl a na tváři mu zacukali koutky.
„To je mi líto,“ Hinata sklopila oči, ale Naruto jí rychle jemně pozvedl tvář, jen pár centimetrů od té své.
„Nemusí, protože se mi již splnilo. Hinato-chan.“ Naruto jí jemně políbil na tvář, ale Hinata ho jen tak nepustila.
„Vypadá to, že to bude pravda. V tuto noc Tanabaty se nejspíš splní mnoho přání,“ a políbila ho na rty. Naruto se ani v nejmenším nebránil a vroucně jí polibky oplácel.
Naruto! Ještě není noc, je teprve před večer!
Ztichni a neupusť to! Kurama se vesele usmál. Narutova radost se vlévala i do něj a tak se stalo, že si tiše začal pobrukovat píseň Tanabata sama. Zázrak se stal a spousta obyvatel se s radostí přidala. Máš pravdu Naruto. Můžu být silnější a mocnější sebevíc, ale bez přátel to není to pravé. Užijte si Tanabatu...přátelé.