Žánr

„Naruto, nemyslím, že je dobrý nápad teď někoho zachraňovat, máme své práce nad hlavu.“ Ozvala se asi čtyřicetiletá žena, sedíc za velkým kruhovým stolem. Naruto na ní vrhl podrážděný výraz. Tohle mu řekla už přinejmenším podesáté.
„Noriko, už jsi mi to říkala. A já ti říkám, že je tam nenechám.“ Odpověděl jí zdvořile, i když měl chuť na ní začít něco ječet. Copak ta ženská tady tomu velí?

Bylo ji 16 let. Byla tak mladá, když se to stalo.…
Svého otce neznala, žila jen se svojí matkou. Žily spolu v malém domku na kraji vesnice, nikdy neměly moc peněz, ale měly jedna druhou. Když ji bylo 15 let, přišla k ní matka do pokoje a oznámila ji to.
„Jsem nemocná.“ řekla ji.

„Tak vzhůru!“ zavelel Naruto a energicky vyrazil směrem ke dveřím. Jeho klon jen protočil očima.
„Počkej chvíli, vždyť nemůžeme jít oba jako Naruto, ne?“
„Proč ne?“ zeptal se. „Prostě jim řekneme, že jsi můj klon a šlus.“
„A ty myslíš, že jim to nebude připadat divný?“
Pravda, na to neměl moc Naruto co říct. „Tak půjdeš jako pes, vyřešeno.“
„Ale jak si pak asi zkusím tu postel? Psi tam nesmí.“ Namítl s, bohužel rozumným odůvodněním klon a Naruto si prostě neodpustil protažené: „Bóóóže, s tebou je práce.“

Obloha pláče
Tiše a nehybně ležel v koruně stromu, mezerou mezi větvemi pozoroval do šediva zkalené nebe. Potemnělé plátno narušovaly jen tmavé těžké mraky, které líně proplouvaly kolem a slibovaly brzký déšť.
Pohrával si s větvičkou mezi prsty, dokud se s tichým prasknutím nerozlomila na dva kusy. Znuděně si povzdechl, utrhl si lístek a začal si s ním hrát.
První kapka se snesla z nebe. Dopadla přímo na jeho nos. Pozvedl hlavu a zadíval se na oblohu.

Kioshi pomalu procital. Ihned ucítil pulzující bolest na spánku. Prvních několik okamžiků jeho tělo odmítlo provést jakýkoli pohyb, dokonce i otevřít víčka byl příliš složitý úkol. Přísahal by, že má na tváři zaschlou krev, pravděpodobně ho poranili, když ho praštili, aby ho uspali. Ale nehodlal se o tom přesvědčovat. Cítil na sobě cizí pohled, ale to mu bylo momentálně jedno. Během chvilky se mu začala motat hlava a upadl znovu do bezvědomí.

Ani nevěděl, jak dlouho tam sedí. Jestli to jsou jen hodiny nebo i dny. Nebylo tu žádné okno a ani světlo podle čeho by se mohl orientovat. Byla tu jen tma, chladno a vlhko. Spoutali mu ruce a na nohu dostal řetěz. Ani se jim nedivil, že ho takhle uvěznili. Občas naháněl strach i sám sobě. A oni ho znali. Věděli čeho je schopný, proto teď nemohl udělat vůbec nic. Počítali se vším. Nejspíš by umřel rychle, kdyby se o cokoliv pokusil a ani to by jim neměl za zlé. V podstatě sem patřil.

„Jsem vyřízená!“ postěžovala si dívka a kecla sebou do trávy. Její dva společníci protočili oči v sloup.
„Vstávej, Chouchou,“ nabádal ji blonďatý chlapec a netrpělivě přešlápl. „Máme už skoro hodinu zpoždění. Matka mě přerazí, že jdeme na trénink zase pozdě.“
„Skoro hodinu,“ kývl hlavou střapatý kluk a zul si boty.
„Co to děláš, Shikadaii?“ zoufale zakňučel Inojin, který doufal, že alespoň on bude na jeho straně.
„Zaokrouhlíme to na celou hodinu,“ zívl si a položil se do měkké zeleně.

Plavovasá žena procházela uličkami a prohlížela si vystavované zboží. Odolala nutkání koupit si úplné zbytečnosti a zamířila rovnou do knihkupectví. Prohlédla si nové tituly, staré tituly, a prošla i oddělenou sekci, kam měly děti zákaz vstupu. Prolistovala pár knížek, oči jí při tom jiskřily. Rozhodovala se, jestli si má koupit knihu s lechtivou tématikou, kterou právě držela v ruce, když do knihkupectví vešel známý muž s popelavými vlasy.

Přidala do kroku, aby s ním srovnala tempo. Věděla, že Nitemi je výjimečně dobrý rehabilitační pracovník, ale tentokrát se vážně překonal. Po necelých třech týdnech rehabilitace směl Asuma konečně odložit hůl a začít kotník, byť stále ještě zpevněný ortézou, více zatěžovat.
„To vypadá, jako by tě ta hůl spíše zdržovala, než že by ti usnadňovala chůzi,“ funěla vedle něj. „Ale nezapomínej na druhý slib, že tu nohu nebudeš zby...“

Souboj v Konoze

Konoha se ponořila do ticha, přesto že skrz ni ještě před pár minutami probíhaly zvuky boje, řinčení zbraní a nářek zraněných... Najednou tu bylo ticho, kompletní ticho... Nad branou Konohy se najednou ukázal paprsek světla a slunce pomalu začalo vycházet. Konoha byla ponořena do ranního světla.

Už po několikáté se zvedal z postele uprostřed noci. Začínal toho ptáka nenávidět a začínal být podrážděný kdykoliv ho viděl a to i ve chvílích kdy zpráva nebyla pro něj. Ale jelikož se mu ten opeřený démon snažil dostat do pokoje už přes pět minut, o omyl se nejednalo. Tomoe odkopl peřinu a mávnul na ptáka, aby konečně ztichnul a nevzbudil celý barák. Chvíli bojoval s myšlenkou, že by jediné Gin bōei no jutsu vyřešilo jeho problém a odpálilo ptáka do stratosféry, ale kdyby použil staré dobré chidori měl by aspoň něco k obědu.

Miako uslyšela hlasité zavrzání dveří. Dívka unaveně otevřela oči a pokusila se zaostřit na příchozího. Od toho dne, kdy se probudila v zajetí, uběhly již tři dny a do té doby nikdo nepřišel. Za celou tu dobu nic nepila a nejedla, jen ležela přivázaná k tvrdé posteli, která vypadala, že se co nevidět rozpadne.

Už jenom kousek, Yukino, pomyslela si mladá žena s plavými vlasy, když se sunula úzkými prostory větrací šachty. Jenom kousíček a budu na místě.
Dosunula se k mřížce větrací šachty a díky tomu měla velmi dobrý výhled na dění dole. Muži, převážně mladí a pěkně tvarovaní, zrovna vyšli ze sprch s ručníky omotanými kolem pasu. Musela zadržet radostné vyjeknutí, jinak by se prozradila.

[center]Začalo se zase smrákat
a slepice kdákat.
Bylo už hodně hodin,
čas zalézt do peřin.
-
To neplatilo pro naše soupeře,
co setkali se náhodou,
jako samci jiné zvěře,
jeden myslel, že je nad vodou.
-
Strhuje se k lítému boji,
jak ti dva proti sobě stojí,
málem ve válečné zbroji.
„Tos přehnal,“ pravil stařec.
„Stejně mě nechytíš!“ řekl chlapec,
co ještě včera cucal si palec.
-
Hoch se pustí do rychlého běhu,
Oonoki vzdychne, kráčí beze spěchu.
Připomíná to zajíce a želvu,
chce to jen píli a vervu.
-

Večerem se linul zpěv cikád. Konečně se trochu ochladilo a hosté lázní s radostí opustili pokoje, seděli na terase, v zahrádce restaurace a bavili se, doháněli vše, co za celý den neudělali kvůli horku.

„Je mrtvý, Orochimaru-sama,“ ozvalo se v potemnělé místnosti. Kde jediné světlo vrhaly osvětlené nádrže s neurčitým obsahem uvnitř. Na ocelovém stole leželo v nepřirozené poloze zkroucené tělo.
„To vidím i bez tvé úžasné expertizy, Kabuto,“ řekl otráveně Orochimaru a prohlížel si mrtvolu zblízka. „Co se pokazilo?“ zeptal se po chvíli.
„Jeho srdce, to nevydrželo,“ odpověděl prostě Kabuto a dál sledoval záda svého pána.
„Hm, tak to budeme muset zkusit zase s někým jiným. A to jsem si tady už byl jistý.“

Dvaadvacátý díl – Tvrdohlavá versus houževnatý

Další den přišel tak rychle, že měl Naruto pocit, jako by usnul teprve před pár minutami. Vytrvalé klepání na dveře ho ale donutilo vstát a vydat se otevřít, zatímco šťouchl do svého klona, aby se uráčil zase proměnit v psa.
"Jo! Už jdu!" zívl a otevřel dveře.
"Ahoj, Naruto," řekla růžovláska. Ani nečekala na pozvání a pozvala se sama. Naruto za ní jen bezmocně zavřel. "Tak kde je ten tvůj miláček?"
Zarazil se. "Cože?"
Sakura protočila oči. "TVŮJ PES NE ASI?!" a už tišeji dodala: "Blbče."